ECLI:CZ:US:2017:1.US.2380.17.1
sp. zn. I. ÚS 2380/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti BOTY BEDA s. r. o., se sídlem Židlochovice, Žerotínovo nábřeží 756, zastoupené Mgr. Barborou Sedlákovou, advokátkou, se sídlem Brno, Heršpická 813/5, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. června 2017 č. j. KSBR 52 INS 25211/2015, 2 VSOL 19/2017-B-26, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a Marie Bedřichové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 31. července 2017, stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. června 2017 č. j. KSBR 52 INS 25211/2015, 2 VSOL 19/2017-B-26. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadeným rozhodnutím porušena její ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces, na přístup k soudu a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na účinný opravný prostředek podle čl. 13 Úmluvy a namítala i porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z veřejně přístupných zdrojů (insolvenční rejstřík) Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 7. června 2016 sp. zn. KSBR 37 INS 25211/2015-B-3 Krajský soud v Brně neschválil oddlužení vedlejší účastnice řízení a na majetek dlužnice prohlásil konkurs. Stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí řízení smlouvy o nájmu prostor sloužícího k podnikání a o nájmu věcí movitých, jejímž předmětem byl nájem strojního zařízení ve vlastnictví vedlejší účastnice řízení, dne 1. září 2014, a to na dobu určitou, na dobu 50 let od 1. září 2014 do 30. srpna 2064. Obě nájemní smlouvy na základě §256 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, byly vypovězeny insolvenčním správcem vedlejší účastnice řízení dne 22. června 2016.
3. Stěžovatelka podala dne 15. července 2016 ke Krajskému soudu v Brně, ke sp. zn. KSBR 37 INS 25211/2015, žalobu o zrušení výpovědi nájemních smluv. Krajský soud v Brně posoudil podané podání jako úkon ve smyslu §256 odst. 2 insolvenčního zákona, o kterém je příslušný rozhodnout insolvenční soud a usnesením ze dne 6. prosince 2016 č. j. KSBR 37 INS 25211/2015-B-19 návrh na zrušení výpovědi nájemních smluv zamítl, neboť stěžovatelka neprokázala, že by výpovědí nájemního vztahu byla nepřiměřeně dotčena ve svých oprávněných zájmech nebo by tím utrpěla či mohla utrpět značnou škodu, a nebylo ani zjištěno (stěžovatelka dostatečným způsobem neprokázala), že koupí předmět nájmu za cenu obvyklou. Krajský soud v Brně poté v poučení uvedl, že proti tomuto usnesení lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení.
4. Stěžovatelkou podané odvolání Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. června 2017 č. j. KSBR 52 INS 25211/2015, 2 VSOL 19/2017-B-26 odmítl. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti odvolání a dospěl k závěru, že odvolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že meritem ústavní stížnosti je otázka, zda je rozhodnutí o návrhu nájemce ve smyslu §256 insolvenčního zákona rozhodnutím, které insolvenční soud činí při výkonu dohlédací činnosti podle §11 odst. 1 insolvenčního zákona a není proti němu ve smyslu §91 insolvenčního zákona přípustné odvolání. Stěžovatelka má za to, že je nepřípustné, aby v právním státě nebyl možný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým dochází k citelnému zásahu do práv stěžovatelky, zejména do jejího práva vlastnit majetek a práva na jeho pokojné užívání. Podle názoru stěžovatelky nemá rozhodování soudu ve smyslu §256 insolvenčního zákona znaky ustanovení uvedených v §11 odst. 1, ale spíše znaky incidenčního sporu, když soud musí na základě nájemcova návrhu posuzovat, zda je nájemce dotčen na svých oprávněných zájmech a zda mu výpovědí nevznikne značná škoda. K tomu stěžovatelka uvedla, že i sám insolvenční soud nejdříve jeho návrh zařadil mezi incidenční spory a poučil ji, že je proti jeho rozhodnutí přípustné odvolání. Poté až odvolací soud věc uzavřel s tím, že se nejedná o incidenční spor a proti rozhodnutí soudu prvního stupně tak není přípustný opravný prostředek.
6. Stěžovatelka dále namítala, že zaměstnává 30 zaměstnanců, kteří v pronajatých prostorách vykonávají pro ni práci, a to téměř výlučně výrobu a prodej obuvi. Aby mohla nebytové prostory provozovat, musela prostory vyklidit, částečně rekonstruovat, upravit dílny a vybudovat a upravit zázemí a sociální zařízení pro zaměstnance, na což vynaložila prostředky ve výši 7 000 000 Kč. K zajištění provozu v době prováděných exekucí pak zaplatila na účet soudního exekutora část vymáhaných závazků vedlejší účastnice řízení ve výši 330 000 Kč, dále zaplatila Raiffeisenbank, a. s., částku 102 104 Kč, advokátce JUDr. Haně Klimové částku 387 520 Kč, za pracovně právní pohledávky vedlejší účastnice řízení 478 000 Kč a poskytla vedlejší účastnici řízení půjčku ve výši 4 640 000 Kč. Ačkoliv všechny uvedené skutečnosti tvrdila a prokázala, soud prvního stupně ani soud odvolací se předkládanými důkazy a tvrzenými skutečnostmi nezabývaly, ve svých rozhodnutích se s nimi nikterak nevypořádaly a jejímu návrhu nevyhověly. Stěžovatelka má za to, že taková rozhodovací praxe soudů nedává účastníkům řízení žádnou záruku předvídatelnosti aplikace práva a nese jednoznačné prvky libovůle.
7. Podle názoru stěžovatelky je právní výklad Vrchního soudu v Olomouci neudržitelný, neproporcionální, dochází k nepřiměřeným zásahům do práv a oprávněných zájmů nájemců, dochází k porušování práv nabytých v dobré víře, k porušení principu legitimního očekávání a zásady pacta sunt servanda. Po Ústavním soudu pak požaduje, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a Vrchní soud v Olomouci byl zavázán právním názorem Ústavního soudu, že proti rozhodnutí o návrhu na zrušení výpovědi z nájmu ve smyslu §256 insolvenčního zákona je přípustné odvolání a aby byla Vrchnímu soudu v Olomouci uložena povinnost odvolání stěžovatelky meritorně projednat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
11. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná.
12. Podle §256 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční správce je po prohlášení konkursu oprávněn vypovědět nájemní smlouvu nebo podnájemní smlouvu uzavřenou dlužníkem ve lhůtě stanovené zákonem nebo smlouvou, a to i v případě, že byla sjednána na dobu určitou. Podle odstavce druhého téhož ustanovení, jestliže by výpovědí nájemní smlouvy sjednané na určitou dobu, v níž je dlužník pronajímatelem, byl nájemce nepřiměřeně dotčen ve svých oprávněných zájmech nebo by tím utrpěl či mohl utrpět značnou škodu, může nájemce do 15 dnů od doručení výpovědi navrhnout insolvenčnímu soudu zrušení výpovědi. Nájemce může rovněž požádat, aby mu byla dána možnost za cenu obvyklou předmět nájmu koupit, přičemž pouhý projev zájmu o koupi předmětu není dostatečný. Jestliže bude zajištěno, že nájemce koupí předmět nájmu při zpeněžení majetkové podstaty za cenu obvyklou, vyhoví insolvenční soud takovému návrhu vždy.
13. Při rozhodování soudů podle §256 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona přitom nejde o incidenční spor. Nestanoví tak §159 insolvenčního zákona, obsahující výčet incidenčních sporů a i z textu §256 insolvenčního zákona nelze dovodit, že by nájemce uplatněním svých nároků dal vzniknout incidenčnímu sporu.
14. Podle závěru učiněného Vrchním soudem v Olomouci v odůvodnění napadeného rozhodnutí, rozhodnutí insolvenčního soudu podle §256 odst. 2 insolvenčního zákona je rozhodnutím vydaným při výkonu dohlédací činnosti podle ustanovení §11 odst. 1 insolvenčního zákona, a proto proti němu není odvolání přípustné. Ústavní soud se k tomu vyjádřil v usnesení ze dne 21. února 2017 sp. zn. III. ÚS 405/17, ve kterém připomenul, že při výkonu této činnosti rozhoduje insolvenční soud o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení (§11 odst. 1 insolvenčního zákona). Právě povaha této činnosti odůvodňuje omezení přípustnosti odvolání proti rozhodnutím vydaným v jeho rámci a je i důvodem pro minimalizaci zásahu Ústavního soudu.
15. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení o přípustnosti odvolání, poskytnuté Krajským soudem v Brně, neboť není způsobilé právo na opravný prostředek založit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. března 2017 sp. zn. I. ÚS 2921/16).
16. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
17. Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případ, kdy soud aplikuje ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jeho rozhodnutí vyplývá z provedených důkazů a je řádně odůvodněno tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu