ECLI:CZ:US:2017:1.US.2486.17.1
sp. zn. I. ÚS 2486/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Vojáčka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017 č. j. 25 Cdo 2248/2016-201 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015 č. j. 58 Co 140/2015-166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve své ústavní stížnosti ze dne 7. 8. 2017 stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015 č. j. 58 Co 140/2015-166 byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 12. 2014 č. j. 5 C 62/2011-110, tak, že byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 368.722,80 Kč a 5.726,70 Kč měsíčně počínaje prosincem 2014. Odvolací soud po zopakování výslechu svědka a provedení důkazu potvrzením z 29. 10. 2010 dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že poté, co utrpěl 20. 8. 2005 škodu na zdraví, by od 1. 9. 2005 nastoupil do zaměstnání a pracoval by ve společnosti MIRO 2000, spol. s r. o., za plat ve výši 17.000 Kč měsíčně. Náhradu škody, spočívající v rozdílu mezi výší invalidního důchodu, který mu byl přiznán od 19. 10. 2009, a výší výdělku, jehož měl dosahovat po nástupu do zaměstnání, mu proto nepřiznal. K úrazu žalobce došlo při jeho pronásledování pracovníky ochranky pro podezření z odcizení zboží v obchodním domě Tesco, avšak podle městského soudu všechny okolnosti svědčí až o následně vykonstruovaném nároku ve snaze navýšit odškodění, kterého se žalobci již dříve dostalo. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 10. 2009 č. j. 34 C 333/2008-25, byla totiž stěžovateli přiznána náhrada bolestného a za ztížení společenského uplatnění 122.400 Kč. Výpověď svědka, který jako jednatel uvedené společnosti měl doložit příslib pracovního poměru stěžovatele, hodnotil odvolací soud jako velmi nevěrohodnou pro rozpory v jeho tvrzeních i s ohledem na to, že společnost nikdy žádné zaměstnance neměla, stěžovatel před úrazem dlouhodobě nepracoval, a nárok na náhradu za ztrátu na výdělku uplatnil po pěti letech poté, co měl do zaměstnání nastoupit, až když uspěl s nárokem na náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění.
3. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl, neshledal žádný relevantní argument pro zrušení rozsudku městského soudu, vysvětlil, z čeho dovodil, že odvolací soud neměl povinnost poučit stěžovatele o potřebě navrhnout důkazy k prokázání sporných tvrzení. Odvolací soud zopakoval důkaz výslechem svědka i potvrzením, sama okolnost, že provedené důkazy byly hodnoceny jako nevěrohodné, nezakládá poučovací povinnost soudu.
4. Ve své ústavní stížnosti ze dne 7. 8. 2017 stěžovatel namítá, že rozsudkem městského soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že jakkoliv respektuje závěr, že hodnocení důkazů je doménou obecných soudů, neznamená to, že obecné soudy si mohou počínat při hodnocení důkazů libovolně, případně tak, že vůbec zbaví poškozeného svým postupem možnosti vznik škody prokázat. Stěžovatel si je rovněž vědom toho, že pokud odvolací soud dospěl oproti rozhodnutí soudu prvého stupně k rozdílnému skutkovému a právnímu názoru, který vyústil v opačné rozhodnutí, není takový postup zásadně v rozporu s platnou zásadou dvojinstančnosti řízení. Je však nepřípustné, aby se odvolací soud v takovém případě nevypořádal se všemi hledisky, která jsou dle zákonné úpravy v posuzované věci relevantní, a uceleně neposoudil okolnosti, které v řízení (včetně řízení před soudem prvého stupně) vyšly najevo. Výslech svědka před odvolacím soudem proběhl více než po 10 letech od okamžiku, kdy se události, jichž se výslech týkal, udály. Již z hlediska obecně známých poznatků o fungování lidské paměti je zřejmé, že naopak pokud by svědek vypovídal zcela shodně v každém okamžiku v průběhu 10 let od událostí, k nimž se výpověď váže, nutně by muselo jít o výpověď připravenou - naučenou a před výslechem znovu oživovanou. V základních rysech však svědek vždy potvrdil to, co uváděl stěžovatel v rámci svých žalobních tvrzení. Tím, že svědka odvolací soud shledal jako nevěrohodného a stěžovatele dostatečně nepoučil, tak mu tím odňal reálnou a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat a nepředvídatelně tím bylo stěžovateli odňato právo se aktuálně vyjádřit ve svůj prospěch.
6. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
7. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o nevěrohodnosti stěžovatelem tvrzeného skutkového stavu. Odvolací soud před tím, než změnil hodnocení důkazů, tak tyto důkazy sám provedl. V odůvodnění svého rozhodnutí pak dostatečně vysvětlil, proč dospěl k závěru o nevyhovění stěžovatelově žalobě. Nedošlo k žádnému překvapivému výsledku a tudíž v tomto směru nebylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Z odvolání žalovaného bylo zřejmé, že právě důvodnost návrhu a věrohodnost jej prokazujících důkazů bude zásadním předmětem odvolacího řízení. V projednávané věci Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance.
10. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu