ECLI:CZ:US:2017:1.US.2541.17.1
sp. zn. I. ÚS 2541/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Berana, zastoupeného Mgr. Martou Ondačkovou, advokátkou, se sídlem Klimentská 46, Praha 1, proti výroku I. usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 5. června 2017 č. j. 28 Nc 12127/2008-617 a proti výroku II. a III. příkazu exekutora JUDr. Zdeňka Zítky, Exekutorský úřad Plzeň - město k úhradě nákladů exekuce ze dne 11. dubna 2017 č j. 108 EX 00985/09-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl v záhlavní uvedená rozhodnutí stanovící mu povinnost uhradit náklady exekučního řízení s tím, že jimi byl porušen ústavní zákaz libovůle, který je zakotven v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a jeho právo na ochranu vlastnictví, zakotvené v čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadenými rozhodnutími bylo stěžovateli uloženo uhradit oprávněnému Ing. Janu Světlíkovi (dále jen "oprávněný") jeho náklady exekučního řízení ve výši 806.513,40 Kč a náklady soudního exekutora ve výši 5.149.760 Kč. Okresní soud Praha východ částečně snížil původně stanovenou částku náhrady nákladů oprávněného, neboť nesouhlasil s počtem vyčíslených úkonů, výši nákladů soudního exekutora potvrdil.
3. Stěžovatel ve svých námitkách proti Příkazu k úhradě nákladů exekuce polemizoval zejména s tím, že byla nesprávně určena skutečná hodnota akcií v době jejich odebrání, z níž se obě částky nákladů odvozovaly.
4. Soudní exekutor k námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce uvedl, že s ohledem na hospodárnost řízení a také vzhledem k dohodě o narovnání uzavřené mezi účastníky předpokládal, že hodnota akcií nebude nižší, než částka, která byla stěžovateli vyplacena oprávněným oproti předání akcií. Proto se také domnívá, že hodnota akcií bude minimálně odpovídat výši jejich jmenovité hodnoty, proto nepřistoupil ke zpracování znaleckého posudku, který by stanovil hodnotu předmětu exekuce.
5. Okresní soud v napadeném usnesení rekapituloval, že na základě návrhu oprávněného byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele jako povinného k vymožení povinnosti uložené mu rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 11. 1. 2008 sp. zn. Psp 864/07, tedy povinnosti vydat oprávněnému akcie na jméno emitované společností VÍTKOVICE HOLDING a.s., IČ 25816039, sídlem Ostrava, Vítkovice, Ruská 2887/101, s datem emise 13. 12. 2005, konkrétně 2 kusy akcií o jmenovité hodnotě po 10.000.000 Kč s pořadovými čísly 000 002 a 000 003, 8 kusů akcií o jmenovité hodnotě 1.000.000 Kč s pořadovými čísly 000 023 až 000 030, 3 kusy akcií o jmenovité hodnotě 100.000 Kč s pořadovými čísly 000 055 až 000 057 a 5 kusů akcií o jmenovité hodnotě 10.000 Kč s pořadovými čísly 000 096 až 000 100.
6. Soud jak ve vztahu k stanovení tarifní hodnoty pro určení odměny zástupce oprávněného, tak i základu pro výpočet nákladů exekuce, konkrétně odměny soudního exekutora, dospěl k závěru, že pokud soudní exekutor použil cenu vyjádřenou ve smlouvách o převodu cenných papírů uzavřených mezi účastníky (celkem 72,900.000 Kč bez příslušenství), nejednalo se o nesprávný a danému případu nepřiměřený postup. Vzhledem k délce exekučního řízení a k povaze odebíraných věcí v tomto případu dospěl i soud k závěru, že vypracování znaleckého posudku jen pro účely rozhodnutí o nákladech řízení by řízení nepoměrně prodloužilo a značně zvýšilo náklady účastníků, a to za situace, že exekuce byla nařízena pro vymožení povinnosti stanovené exekučním titulem, rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 11. 1. 2008 sp. zn. Psp 864/07, který stanovil, že povinný má vydat oprávněnému shora popsané akcie oproti vrácení kupní ceny ve výši 72,900.000 Kč. Z obsahu exekučního titulu je pak zřejmé, že povinný předpokládal zvýšení ceny akcií, když vzájemným návrhem požadoval vrácení plnění ze smluv o převodu akcí ve výši 2,043.000.000 Kč, které mělo odpovídat zhodnocení 45% podílu na společnosti odpovídajícího předmětným akciím. Vyšel-li tedy soudní exekutor z hodnoty odebíraných věcí odpovídající částce, jež byla účastníky dohodnuta v rámci smluv o převodu cenných papírů, považoval soud tento postup pro účely stanovení nákladů oprávněného za dané věci za vyhovující.
7. Ke stěžovatelovu argumentu, že by výše odměny soudního exekutora měla odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce, a že v tomto případě se jednalo "pouze o odebrání a předání 18 akcií, které chtěl povinný vydat soudnímu exekutorovi dobrovolně, resp. vyzýval soudního exekutora k jejich převzetí ze soudní úschovy", soud uvedl, že se uvedené principy primárně týkají těch exekucí, kde došlo k dobrovolnému plnění uložené povinnosti povinným, resp. ke splnění povinnosti bez přímé účasti soudního exekutora, a soudní exekutor tak nemusel vynaložit takové úsilí na provedení exekuce, jako kdyby exekuci fakticky provedl. V tomto případě však povinný svou povinnost vyplývající z exekučního titulu dobrovolně a bez účasti soudního exekutora nesplnil, a pokud učinil výzvu k soudnímu exekutorovi, aby převzal akcie ze soudní úschovy, taková okolnost nemá pro rozhodování o nákladech exekuce význam. Z obsahu exekučního spisu je zřejmé, že soudní exekutor v rámci exekučního řízení prováděl úkony, jejich rozsah a povaha, s ohledem na specifičnost řízení a fakt, že akcie byly po dlouhou dobu složeny v úschově u soudu a bylo nutno vyčkat rozhodnutí v tomto řízení o tom, komu mohou být vydány, byly tímto limitovány, podle soudu však toto není důvodem, proč soudnímu exekutorovi odměnu za provedení exekuce nepřiznat nebo ji přiznat ve sníženém rozsahu.
II. Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06, jelikož v nich není zohledněno, do jaké míry se soudní exekutor podílel na vymožení plnění. Napadená rozhodnutí jsou projevem formalistického přístupu v právu, ve kterých absentuje vypořádání se s kritérii složitosti a namáhavosti exekučního řízení. Zásah do svých majetkových práv stěžovatel spatřuje v tom, že napadenými rozhodnutími byla stěžovateli uložena peněžitá povinnost bez jakékoli opory v zákoně. Dále stěžovatel namítá, že v případě nákladů exekučního řízení je pro určení odměny rozhodující hodnota věci v době jejího odebrání, nikoliv nominální hodnota jednotlivých akcií, která je výrazně vyšší než skutečná hodnota akcií v době jejich odebrání. Stěžovatel uvádí, že měl soud nechat vyhotovit znalecký posudek na cenu akcií. Stěžovatel dále uvádí, že je obecně známo, že finanční situace strojírenské skupiny VÍTKOVICE MACHINERY GROUP je dlouhodobě problematická (již čtyři dceřiné společnosti jsou v insolvenčním řízení). Stěžovatele obzvláště popudil argument zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení, kterým mimo jiné okresní soud odůvodnil, proč nepřistoupil k ocenění akcií znaleckým posudkem a poukázal i na to, že náhrada nákladů řízení představuje nezanedbatelnou částku, která může být závažným zásahem do práva na ochranu jeho majetku.
9. Stěžovatel dodává, že předmětné akcie byly téměř po celou dobu v soudní úschově, protože se čekalo na rozhodnutí soudu o tom, komu mají být akcie vydány. Oprávněný a stěžovatel (povinný) následně od ledna 2017 společně bez zapojení exekutora řešili, jak situaci narovnat s ohledem na vzájemnost plnění vyjádřenou v exekučním titulu, což vyústilo v podpis dohody o narovnání za účasti exekutora. Stěžovatel podotýká, že pokud by se s oprávněným nedohodli na výši vzájemného plnění, které měl oprávněný vydat stěžovateli, mohlo být exekuční řízení ještě stále v běhu (na základě podaného návrhu na zastavení a odklad exekuce). Exekutor od počátku věděl, kde se nachází věc, která má být odebrána, s její úschovou exekutor neměl náklady nebo povinnosti, po dobu úschovy nebylo potřebné činit ze strany exekutora téměř žádné úkony a exekutor věc následně na výzvu stěžovatele odebral z úschovy soudu.
III. Hodnocení Ústavního soudu
10. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména rozhodnutí okresního soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod.
12. Ústavní soud takovýto zásah v posuzovaném případě neshledal a poukazuje na to, že napadené rozhodnutí okresního soudu velmi přesvědčivě odůvodňuje, proč potvrdilo závěry exekutora v přezkoumávaném příkazu k úhradě nákladů exekuce.
13. Stěžovatel úmyslně vybírá ze své argumentace a z argumentace soudu jen části a nijak nereaguje na skutečnou podstatu argumentace okresního soudu. Okresní soud přesvědčivě vysvětlil, proč závěry plenárního nálezu Ústavního soudu nejsou použitelné na případ stěžovatele. Tento nález (sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007, č. 94/2007 Sb.) se totiž týkal jiné situace, a to takových případů, kdy se vypočítává odměna exekutora v případě dobrovolného plnění povinného po nařízení exekuce, což však v nyní posuzované věci nenastalo. Okresní soud též přesvědčivě vysvětlil, proč považoval cenu, z níž exekutor vycházel při výpočtu odměny své i zástupce oprávněného, za adekvátní. Ostatně když měl stěžovatel jako povinný tak zásadní potřebu, aby byl ve věci vypracován znalecký posudek na cenu akcií, mohl jej nechat vypracovat a předložit soudu sám. Ústavní soud však považuje závěr, že cenu akcií lze nejlépe určit s přihlédnutím k ceně, kterou za ni oprávněný stěžovateli skutečně zaplatil, za logický a nikterak nepřijatelný. Žádná z námitek stěžovatele tedy není z ústavněprávního pohledu přesvědčivá a často se i míjí s řádně vysvětlenými důvody, z nichž ve svém rozhodnutí reálně okresní soud vycházel.
14. Ústavní soud tedy ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji proto odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu