ECLI:CZ:US:2017:1.US.2555.17.1
sp. zn. I. ÚS 2555/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Ondřejem Štefánikem, Ph.D., advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1- Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 8 Tdo 610/2017-38, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. 10 To 51/2016 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2016 č. j. 4 T 59/2015-1456, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále poukazuje na porušení zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a zásah do jeho práva na osobní svobodu, garantovaného čl. 8 odst. 2 Listiny.
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím zločinem loupeže, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem a byla mu uložena povinnost k náhradě škody. Napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo stěžovatelovo odvolání zamítnuto a napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto i jeho dovolání. Stěžovatelova trestná činnost spočívala v tom, že vyloupil tři pobočky České pošty tak, že pod pohrůžkou zastřelení a po výkřiku "dej mi děngi" vyžadoval plynulou češtinou vydání finančních prostředků. Jedna z napadených pokladních v důsledku přepadení utrpěla vážnou psychickou újmu typu posttraumatické stresové poruchy.
3. Nejvyšší soud shledal, že stěžovatel byl z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu usvědčován nejen výpověďmi řady svědků, ale i odbornými vyjádřeními z oboru kriminalistika, odvětví genetika a biologie, odvětví daktyloskopie, z oboru metoda pachové identifikace, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie ve spojení s výpověďmi znalců, protokolem o vyšetřovacím pokusu, vyjádřením ke kontrolám ukládání zbraní ve spojení s vyhodnocením znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, protokoly o sledování osob a věcí, sdělením insolvenčního správce ve spojení s rozhodnutím o schválení oddlužení, výpisy z uskutečněného telekomunikačního provozu a sděleními České pošty. Svědci, pracovníci pošty, kteří čelili loupežným přepadením, popsali průběh jednotlivých útoků a vyjádřili se k osobě pachatele. Z jejich výpovědí vyplynulo, že ve všech třech případech se přepadení dopustila shodně popisovaná osoba - muž kolem 30 let, střední výšky, který svůj násilný atak s namířenou střelnou zbraní započal výzvou "davaj děngi" a posléze přešel do plynulé češtiny. Vzhledem k tomu, že stěžovatel, který se toho času nacházel v nepříznivé ekonomické situaci (měl schváleno oddlužení, v důsledku čehož byl nucen měsíčně splácet nezanedbatelnou finanční částku, dotovali jej rodiče, zastavoval svoje osobní věci a s odůvodněním, že musí vyplatit svoji bývalou přítelkyni, žádal kamaráda o půjčku ve výši 50 000 Kč), uvedenému popisu pachatele odpovídal, na místech činů byly nalezeny jeho pachové, daktyloskopické a biologické stopy, jeho mobilní telefon se v době loupeží nacházel v buňkách mobilních operátorů, které zahrnovaly místa činů, a "záhadně" se mu ztratila služební střelná zbraň, nelze se zřetelem na skutečnost, že posléze zjišťoval a shromažďoval poznatky o jiných pobočkách České pošty (v této souvislosti není bez zajímavosti ani poznatek, že ve všech třech inkriminovaných případech se jednalo o pošty nevybavené kamerovým systémem), o závěru o vině pochybovat.
4. K závažnému zásahu do zdraví jedné z poškozených Nejvyšší soud uvedl, že za delší dobu trvající poruchu zdraví považují soudy vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu písm. i) soudy považují nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění. V praxi se často objevují případy, kdy těžká újma na zdraví spočívá v posttraumatické stresové poruše. Nalézací soud vyložil, že podle znaleckého posudku v důsledku psychické újmy typu posttraumatické stresové poruchy došlo k významnému omezení poškozené v obvyklém způsobu života výrazně přesahující časový úsek šesti týdnů. Odvolací soud doplnil, že závěr o následcích na zdraví poškozené, podložený odbornými znaleckými znalostmi, se odvíjel od konkrétních obtíží poškozené, konkrétních omezení a délky doby. Poškozená se ve všech základních životních sférách vyvíjela přiměřeně harmonicky do podoby zralé osoby zakotvené pracovně, partnersky i společensky. Před útokem netrpěla žádnou duševní poruchou ani chorobou. Na útok zareagovala akutní reakcí na stres, projevující se rozrušením, úzkostí a pocitem strachu, která plynule přešla do posttraumatické stresové poruchy. Tato porucha, jež v době zpracování znaleckého posudku, tj. cca tři měsíce po útoku, již zvolna spontánně odeznívala a bylo možné předpokládat, že plně odezní v řádu několika měsíců, poškozenou omezovala v obvyklé pracovní činnosti. Po ukončení pracovní neschopnosti a následné dovolené musela poškozenou na pracoviště doprovázet matka. Osamocení na pracovišti úzkost masivně potencovalo a vedlo k přeřazení poškozené na páteční směnu na jinou poštu, kde jí byla o hodinu zkrácena pracovní doba. Poškozená spontánně popisovala poruchu spánku spojenou s úzkostnými sny a tzv. flashbacky a epizody panické úzkosti tehdy, kdy situace vybavila vzpomínku na prožitek. Uvedla, že dodnes má strach. Výše rozvedené podle Nejvyššího soudu neposkytuje prostor pro pochyby, že stěžovatel poškozené způsobil těžkou újmu na zdraví. Vážné psychické potíže poškozené trvaly po dobu minimálně dvou měsíců a ovlivnily nejen její osobní, ale i pracovní život. Poškozená trpěla poruchami spánku, měla úzkostné sny a prožívala panické úzkosti. Bála se být sama, zamykala se, měla pocit, že za ní někdo stojí, měla stažené hrdlo, bolel ji žaludek, špatně snášela přítomnost cizích lidí, a to zejména na pracovišti, kam ji po návratu z pracovní neschopnosti trvající cca tři týdny musela začít doprovázet její matka. Ani uvedený doprovod blízké osoby nevedl k nastolení duševní pohody a poškozená, která se stále bála chodit do práce, byla nucena zažádat o přeřazení na páteční odpolední směnu na jinou poštu. Dovolací soud má za to, že v posuzované trestní věci posttraumatická stresová porucha intenzity těžké újmy na zdraví dosáhla.
5. Nalézací soud, jenž stěžovateli uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, podrobně a přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při ukládání tohoto trestu řídil (str. 23 a 24 rozsudku). Ačkoliv stěžovatel nebyl dosud soudně trestán a v místě svého bydliště nebyl projednáván pro žádný přestupek, přitěžovalo mu, že se trestné činnosti dopustil jako policista - osoba, která má před trestnou činností chránit a nikoliv ji aktivně páchat, a že loupež spáchal více útoky a v jednom případě brutálně fyzicky napadl poškozenou. V souvislosti s útokem vůči poškozené soud poukázal na nebezpečí, které v případě nedbalé manipulace se zbraní hrozilo. Zmínil možnost výstřelu, který mohl vést k podstatně těžším následkům, než ke kterým došlo. Dále měly vliv na výši trestu uváženost, připravenost a promyšlenost útoků a pohnutka spočívající v zištnosti.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že hlavní námitka a důvod, ve kterém spatřuje porušení svého ústavního práva na spravedlivý proces, směřuje k nesprávné právní kvalifikaci skutku, který byl nalézacím soudem posouzen jako pokračující zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. Polemizuje s tím, jak byla kvalifikována zdravotní újma jedné z poškozených - stěží si podle něj lze představit, že po uplynutí doby delší jednoho roku najednou soudní znalci objektivně zjistili skutečnosti, které jejich původní závěry pozměňují natolik, že posttraumatickou stresovou poruchu poškozené je nutno hodnotit jako těžkou újmu na zdraví. Nejvyšší soud podle něj nedostatečně reagoval na námitku stran komparace omezení v běžném způsobu života u těžké fyzické újmy na zdraví obecně a psychické újmy na zdraví u poškozené. Ať už byl tedy pachatelem projednávaných loupežných přepadení kdokoli, mělo by být jeho jednání správně kvalifikovaného jako pokračující zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního řádu.
7. Stěžovatel dále namítá, že skutkové závěry učiněné obecnými soudy jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, poukazuje na to, že ani jeden ze svědků v rámci prováděných rekognic nepoznal stěžovatele jako osobu pachatele, což představuje důvodnou pochybnost. Stěžovateli bylo povoleno oddlužení a jeho další dluhy zdaleka nedosahovaly nějakých vysokých částek. Prostředky si nadto půjčoval výhradně od svých známých, kteří na jejich vracení nijak nespěchali ani nenaléhali. Stěžovatel vždy vedl spořádaný život a u Policie České republiky si vybudoval poměrně slušnou kariéru. Je tedy evidentní, že zdaleka nebyl v takových finančních potížích, aby kvůli vidině zisku několika desítek tisíc korun riskoval, že přijde o všechno, co ve svém dosavadním životě dokázal.
8. Podle stěžovatele lze uzavřít, že jeho vinu mají prokazovat nález DNA a otisku prstů toliko na jedné z inkriminovaných poboček České pošty, jediná ztotožněná pachová stopa nalezená na další pobočce a pohyb v buňkách mobilních operátorů. To stěžovateli nepřipadá jako dostatečné pro jeho usvědčení. Nad to pak uvádí, že nepodmíněný trest v trvání 7 let nemůže zejména s ohledem na výši údajně způsobené škody obstát v testu proporcionality, a je tudíž třeba považovat ho za nepřiměřeně přísný. S ohledem na povahu a závažnost trestného činu, zejména s ohledem na výši způsobené škody je nutno poznamenat, že v obdobných trestních věcech jsou obvykle ukládány tresty výrazně nižší.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
11. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč shledaly stěžovatele vinným, z čeho vycházely při stanovování právní kvalifikace, proč shledaly u poškozené těžké ublížení na zdraví i jak odůvodňují výši uloženého trestu. Stěžovatelovy námitky jsou v podstatě tytéž, které již byly přesvědčivě vypořádány obecnými soudy - viz výše souhrn argumentace Nejvyššího soudu v bodech 3 až 5 tohoto rozhodnutí, k níž nemá Ústavní soud z pohledu ochrany základních práv a svobod stěžovatele výhrad.
12. V projednávané věci obecné soudy nevybočily z mezí své rozhodovací sféry a Ústavní soud neshledal, že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
13. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu