ECLI:CZ:US:2017:1.US.2599.17.1
sp. zn. I. ÚS 2599/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Valentinská 56/11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2017 č. j. 4 Tdo 372/2017-29, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2016 sp. zn. 7 To 398/2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. srpna 2016 sp. zn. 19 T 92/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. srpna 2017, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces, zejména právo na soudní vypořádání všech obhajobou vznesených relevantních námitek podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na rovné zacházení a zákaz diskriminace podle čl. 1 Listiny, jakož i právo na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek podle čl. 24 odst. 1 Listiny, na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost a získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. srpna 2016 sp. zn. 19 T 92/2016 odsouzen za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozené Městské části Praha 5 škodu ve výši 708 300 Kč. Podle závěru, učiněného soudem prvního stupně, stěžovatel si v souvislosti s výkonem funkce neuvolněného člena Zastupitelstva Městské části Praha 5 nechal proplácet ušlý výdělek v sazbě pro členy zastupitelstva, kteří nejsou v pracovním nebo jiném obdobném poměru, přestože byl v pracovním poměru a věděl, že ušlý výdělek, který mu byl tímto způsobem městskou částí v období od listopadu 2010 do října 2012 proplacen, je vyplácen neoprávněně, čímž se úmyslně neoprávněně obohatil o finanční částku ve výši 708 300 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20. října 2016 sp. zn. 7 To 398/2016 podané odvolání odmítl jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud pak stěžovatelem podané dovolání usnesením ze dne 25. května 2017 č. j. 4 Tdo 372/2017-29 podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že zastupitel má při výkonu své funkce právo na spravedlivou odměnu za práci a při omezení tohoto práva je třeba se vyvarovat libovůle a nedůvodně nestejného posuzování obdobných situací. Podle názoru stěžovatele se obecné soudy při vyvozování svých právních závěrů nijak nevypořádaly s potřebou ospravedlnění (legitimizace) diametrálně odlišného zacházení s osobami nacházejícími se v téměř identické situaci. Jejich rozhodnutí ani implicitně nedává možnost seznat, k jakému právem aprobovanému cíli by mělo zmíněné rozlišování (diskriminace) směřovat, tím méně, zda je takové rozdílné zacházení možné posoudit jako přiměřené (proporcionální).
6. Stěžovatel má za to, že ať už ušlý výdělek zastupitele má podobu ušlé mzdy, nebo ušlého výdělku z podnikání, hlavní město Praha (městská část) je povinna poskytnout zastupiteli přímo či nepřímo jeho náhradu. Na straně zastupitele tak nemůže vzniknout nezákonné obohacení a na straně hlavního města Prahy (městské části) nevzniká škoda.
7. Další námitka stěžovatele směřovala proti "negativnímu" vztahu předsedy senátu odvolacího soudu, které plynuly z užitých výrazů, vztahujících se k hodnocení jeho osoby a způsobu výkonu obhajoby. Podle závěru učiněného stěžovatelem, expresivní hodnotící soudy na adresu stěžovatele nemají oporu ve skutkovém stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně a odvolací soud pak neprovedl žádné důkazy, na základě kterých by mohl závěry soudu prvního stupně v uvedeném směru změnit. Proto stěžovatel trvá na tom, aby předseda odvolacího soudu byl pro svůj předem pojatý negativní vztah ke stěžovateli vyloučen z projednání a rozhodnutí jeho trestní věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
11. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popisy a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná.
12. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku vznesenou vůči předsedovi senátu odvolacího soudu. Touto námitkou se již podrobně zabýval dovolací soud, který dospěl k závěru, že: "... z obsahu spisu, zejména protokolu o veřejném zasedání konaném u odvolacího soudu dne 20. října 2016, ale i ze samotného dovolání nevyplývá jakákoli indicie, nasvědčující tomu, že by některý ze soudců odvolacího senátu včetně jeho předsedy, svým vystupováním v rámci konání odvolacího řízení zavdal byť sebemenší příčinu k domněnce, že kterýkoli z těchto soudců předem zaujal k osobě stěžovatele postoj, jenž by jej z rozhodování v této věci jakkoli diskvalifikoval". Nejvyšší soud vyjádřil nesouhlas s tvrzením stěžovatele, že: "...užití výrazů "demagogické", či "hrabivost" v odůvodnění rozhodnutí při hodnocení obhajoby stěžovatele či konstatování motivace jeho jednání, je způsobilé založit důvod pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování této věci pro jeho podjatost. Jednalo se pouze o hodnocení obhajoby stěžovatele, kterou v celém případu zaujal, což je povinností soudu, která vyplývá z ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu". Z uvedeného je evidentní, že dovolací soud dostál své zákonné povinnosti a námitku stěžovatele posoudil procesně správným postupem.
13. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu