ECLI:CZ:US:2017:1.US.2645.17.1
sp. zn. I. ÚS 2645/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Mladí ochránci přírody, z. s., se sídlem Ditrichova 337/9, 120 00 Praha 2, zastoupeného Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem Vodičkova 699/30, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2869/2016-175 ze dne 1. 6. 2017 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 289/2014-120 ze dne 22. 10. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 20 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 domáhal proti žalovanému Českému svazu ochránců přírody určení právního nástupnictví po zaniklém Sdružení mladých ochránců přírody jako organizační jednotky žalovaného. Obvodní soud rozsudkem č. j. 42 C 240/2012-80 ze dne 3. 10. 2013 žalobě vyhověl s tím, že na stěžovatele přešla veškerá práva i závazky jmenovaného právního předchůdce. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu a žalobu zamítl. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným rozsudkem jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že není legitimní důvod, proč by svobodné rozhodnutí organizační jednotky občanského sdružení s právní subjektivitou o zrušení mělo být omezeno či vyloučeno v situaci, kdy bylo rozhodnutí přijato drtivou většinou členů příslušného orgánu. Z žádného ustanovení zákona č. 83/1990 Sb. dle názoru stěžovatele neplyne závěr, že by každé porušení stanov mělo způsobit neplatnost právního úkonu. Rozhodnutí o žalobě člena ve smyslu §15 citovaného zákona o sdružování občanů je dle něj z povahy této žaloby rozhodováním o subjektivním právu člena, a nikoliv o platnosti či neplatnosti určitého právního úkonu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nedospěl k závěru, že by soudy zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces či do jeho práva svobodně se sdružovat. Městský soud v Praze zcela jednoznačně vyložil, z jakých důvodů jsou soudy v dané věci vázány pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ve věci vedené u něj pod sp. zn. 16 C 90/2012 o žalobě proti rozhodnutí Rady Sdružení mladých ochránců přírody, na jejímž základě mělo dojít ke zrušení tohoto sdružení. V této souvislosti poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž tato žaloba představuje jediný prostředek, jenž slouží k přezkumu napadeného rozhodnutí orgánu sdružení, kdy jakýkoliv jiný soudní přezkum tohoto rozhodnutí, k němuž by mělo dojít v rámci jiného řízení, a to i v souvislosti s řešením předběžné otázky, je vyloučen. Teprve v případě, kdy by zmíněná žaloba ve stanovené lhůtě podána nebyla, vyloučení přezkumu rozhodnutí orgánu občanského sdružení (spolku) by mělo za následek, že by na toto rozhodnutí bylo nadále třeba hledět jako na rozhodnutí, jež zákonu či stanovám neodporuje. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud v napadeném rozsudku. K tomu je třeba poznamenat, že sám Ústavní soud tyto závěry uvedené v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jako ústavně konformní aproboval (viz kupř. bod 32 usnesení sp. zn. III. ÚS 3783/14 ze dne 23. 4. 2015). V souzené věci však takové rozhodnutí orgánu sdružení bylo napadeno a shledáno v rozporu se zákonem i stanovami rušeného sdružení pravomocným rozhodnutím soudu, které je proto závazné pro soud i v jiné právní věci (§159a odst. 3 o. s. ř.). Výhrady stěžovatele, že se dle jeho mínění jednalo o platný právní úkon, resp. že dílčí porušení stanov nemohlo způsobit neplatnost rozhodnutí Rady sdružení, nejsou v nynějším řízení namístě. Soud již přezkoumávat opodstatněnost takové argumentace nemůže, pouze konstatuje vázanost takovým rozhodnutím. Prostor k uplatnění svých námitek měl stěžovatel v odvolacím i dovolacím řízení v tehdejší věci, který také využil, ovšem bez úspěchu. Jeho dovolání proti nepříznivému rozhodnutí odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4807/2014 ze dne 11. 12. 2014.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. září 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu