ECLI:CZ:US:2017:1.US.2693.17.1
sp. zn. I. ÚS 2693/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Kunce, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, se sídlem Gorkého 502, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. června 2017 č. j. 28 Co 231/2017-324 a proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 19. května 2017 č. j. 223 C 66/2015-313, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Okresní soud v Kladně v usnesení ze dne 19. 5. 2017 č.j. 223 C 66/2015-313 rozhodl v právní věci žalobkyně Z. W. proti žalovanému J. W., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupenému stěžovatelem, že se mu jako ustanovenému zástupci přiznává částka 83 901 Kč. Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 21. 6. 2017 č.j. 28 Co 231/2017-324 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se stěžovateli za zastupování žalovaného přiznává 74 008 Kč.
2. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že žalovaný, kterého jako advokát zastupoval, čelil nejprve žalobě o 95 000 Kč, kterou později žalobkyně rozšířila na částku 195 000 Kč s příslušenstvím. Řízení bylo ukončeno zpětvzetím žaloby a jeho zastavením. Před soudem prvého stupně však trvalo takřka dva roky, přičemž žádný z účastníků nezpůsobil nějaké průtahy. Vyúčtování odměny za zastupování žalovaného J. W., náhrady hotových nákladů a za promeškaný čas vyčíslil stěžovatel na částku 183 056 Kč, včetně daně z přidané hodnoty. Soudy však stěžovateli přiznaly částku nižší, jak shora uvedeno. Celá řada faktických úkonů byla označena za nadbytečné a nebyly mu přiznány ani náklady na provoz jeho motorového vozidla. Stěžovatel přitom jezdil za žalovaným W. primárně do Věznice Ruzyně a ne do Valdic, aby snížil náklady. Je toho názoru, že napadená usnesení mohou mít negativní vliv na ochranu zájmů jeho klientů v budoucnu, neboť prý bude stát před otázkou, zda investovat svůj čas, práci a materiál v podobě pohonných hmot a amortizace vozidla, nebo pokyny klienta ignorovat a riskovat tak poškození jeho oprávněných zájmů v procesu, stejně jako riskovat svoji kárnou odpovědnost vůči České advokátní komoře. Stěžovatel jen chránil a prosazoval oprávněné zájmy zastupovaného J. W. a řídil se jeho pokyny. V žádném případě prý neúčtoval některý z provedených úkonů vícekrát, tedy v jiném řízení. Soudy podle něj správně nehodnotily ani specifika úkonů ve věznicích, které jsou zpravidla velmi časově náročné, kdy kromě porady s klientem je třeba připočíst desítky minut, spojené s bezpečnostní kotrolou a čekáním na přivedení a odvedení klienta. Odvolací soud stěžovateli navíc přiznanou částku ještě snížil o cca 9 000 Kč. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za subjektivní, hraničící se svévolí a je přesvědčen rovněž o absenci racionality a přesvědčivosti v jejich odůvodněních.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Vzhledem k argumentaci, obsažené v ústavní stížnosti, lze stěžovatele rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat závěry, provedené obecnými soudy, a to tím spíše, když se jedná o vyčíslení částky, přiznané mu jako ustanovenému právnímu zástupci.
5. Ústavní soud ověřil, že ústavní stížností napadená usnesení obecných soudů jsou velmi podrobně a pečlivě odůvodněna. Soud prvního stupně přiznal stěžovateli mimosmluvní odměnu za 12 úkonů právní služby, cestovné a částku za ztrátu času při poradách se zastoupeným, které uznal účelnými. Odvolací soud mimo jiné v obecném smyslu doplnil, že pokud klient žádá větší množství porad, tato skutečnost nemůže vést sama o sobě k tomu, že každá taková porada je opravdu na místě a účelná. V závěrech, obsažených v rozhodnutích obecných soudů nelze shledat nic neústavního.
6. Zvážit nutnost či účelnost porady s klientem, trvající déle než jednu hodinu, je věcí obecného soudu. Pečlivost, se kterou se stěžovatel věnoval svému klientovi, je chvályhodná. Nelze však pomíjet ekonomickou úvahu o vztahu mezi hodnotou sporu a náklady. Nelze očekávat, že stát bude hradit odměnu ve výši, jakou by rozumně uvažující účastník řízení svému zástupci nebyl ochoten zaplatit.
7. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu