ECLI:CZ:US:2017:1.US.2695.16.1
sp. zn. I. ÚS 2695/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o návrhu stěžovatele Otakara Káby, zastoupeného JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem se sídlem V Sedlci 15, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2016 č. j. 54 Co 93/2016-304, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České pojišťovny, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 44 136,50 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů. Škoda ve výši 88 273 Kč stěžovateli vznikla při střetu jeho vozidla s jiným vozidlem pojištěným u vedlejší účastnice, k čemuž došlo dne 14. 6. 2008.
3. Výrokem I. rozsudku obvodního soudu ze dne 10. 8. 2015 č. j. 23 C 7/2010-265, po zrušení rozsudku obvodního soudu ze dne 26. 1. 2011 č. j. 23 C 7/2010-23 rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 11. 1. 2012
č. j. 54 Co 467/2011-43, bylo vedlejší účastnici uloženo zaplatit stěžovateli částku
29 262,50 Kč s příslušenstvím, výrokem II. byla žaloba ve zbývající části zamítnuta.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem III. tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit státu částku 16 755 Kč, a výrokem IV. tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 92 441 Kč. Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že v řízení byla prokázána míra účasti obou provozovatelů vozidel v poměru 50 % ku 50 %. Znaleckým posudkem byla škoda stanovena částkou 58 439 Kč, z čehož polovina činí obvodním soudem přiznanou náhradu.
4. Stěžovatel napadl výroky II. a IV. tohoto rozsudku odvoláním. V něm napadal postup obvodního soudu, který nepřihlédl k tomu, že stěžovatel uplatňoval polovinu škody původně vyčíslené částkou 88 273 Kč, přičemž druhá polovina vyčíslené škody měla připadnout provozovateli druhého vozidla. Stejně tak uvedl, že vedlejší účastnice provozovateli druhého vozidla vyplatila 100 % škody.
5. Vedlejší účastnice odvoláním napadla výroky III. a IV. rozsudku. Podle ní měl obvodní soud o nákladech řízení rozhodnout podle míry úspěchu ve věci, stejně tak nesouhlasila s náklady vyčíslenými stěžovatelem.
6. Rozsudkem městského soudu ze dne 1. 6. 2016 č. j. 54 Co 93/2016-304 byl výrok II. rozsudku obvodního soudu potvrzen, výrok III. změněn tak, že stěžovatel je povinen nahradit státu náklady řízení ve výši 6 118 Kč a vedlejší účastnice je povinna nahradit státu náklady řízení ve výši 12 037 Kč, a výrok IV. zrušen, přičemž v tomto rozsahu byla věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Městský soud v odůvodnění uvedl, že obvodní soud správně zjistil výši škody i poměr účasti provozovatelů obou vozidel. O nákladech řízení státu bylo rozhodnuto podle §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, tedy podle poměru úspěchu ve věci. Výrok IV. o povinnosti vedlejší účastnice nahradit stěžovateli náklady řízení byl zrušen pro nepřezkoumatelnost.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je v rozporu s principy spravedlnosti, pokud mu nebyla přiznána náhrada škody v plné výši, když provozovateli druhého vozidla takto již nahrazena byla. K tomu dodal, že z jím vypracovaného znaleckého posudku vyplývá škoda ve výši 88 273 Kč, proto rozumně a spravedlivě požadoval náhradu jedné poloviny. Vedlejší účastnice však podle stěžovatele zcela neočekávaně a proti jakémukoliv rozumnému závěru vyplatila provozovateli druhého vozidla celou jeho škodu, tedy 100 % nákladů na opravu. Za daného stavu tak podle stěžovatele vznikla absurdní situace v podobě odpovědnosti ve výši 150 %, což je vyloučeno. Městský soud uvedl, že není rozhodující, že provozovateli druhého vozidla byla vyplacena náhrada ve výši 100 %, což podle stěžovatele znamená, že se jeho argumentací vůbec nezabýval. Z toho má rovněž vyplývat porušení principu rovnosti účastníků řízení. Součástí argumentace jsou i výtky proti znaleckému posudku vypracovanému v řízení před obvodním soudem.
8. Výrokům o nákladech řízení vytýká, že není možné aplikovat ustanovení §142 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na znaleckém posudku.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky
§29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná
(§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadeným rozsudkem a vyžádaným spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K tomu Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu
a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
12. Tvrzení stěžovatele dosahují ústavní úrovně pouze v jediném bodě, konkrétně pokud stěžovatel uvádí, že městský soud se nezabýval jeho argumentací. Z obsahu napadeného rozsudku však vyplývá, že odůvodnění je řádné a srozumitelné, přičemž lze dovodit, o která skutková zjištění a právní úpravu městský soud opřel své rozhodnutí. Ústavní soud souhlasí se závěrem městského soudu, že v nyní posuzované věci nelze zohlednit opakující se argumentaci stěžovatele, neboť rozhodnými jsou zjištěná škoda a poměr účasti provozovatelů obou vozidel. Předmětem nyní posuzované věci je pouze ochrana práva stěžovatele na náhradu škody způsobené při dopravní nehodě, nikoliv tedy právo provozovatele druhého vozidla. Není proto významné, zda provozovatel druhého vozidla již byl uspokojen, popř. v jaké výši, neboť tyto otázky představují obsah jiného právního poměru. Stěžovatel podanou žalobou žádal náhradu jedné poloviny škody způsobené na vozidle, což opřel o znalecký posudek vypracovaný mimo soudní řízení. Pokud v řízení vedeném před obvodním soudem na základě znaleckého posudku vypracovaného soudem ustanoveným znalcem byla výše škody určena v jiné (nižší) výši a z takto dovozené částky soud převzal jednu polovinu, jde o zcela přezkoumatelný i přesvědčivý postup, kdy soud navíc nepřekročil hranice předmětu sporu nastavené samotným stěžovatelem. Jakákoliv argumentace, že provozovatel druhého vozidla obdržel náhradu škody v plné výši, jde mimo rámec soudního řízení v nyní posuzované věci a nemůže být zohledněna.
13. Ústavní soud se nemůže zabývat argumentací stěžovatele vztahující se k jím tvrzeným nesprávnostem znaleckého posudku, neboť zásadně není oprávněn zasahovat do hodnocení důkazů, které je svěřeno pouze orgánu, který je sám provedl.
14. Co se týče výroků o nákladech řízení, může se Ústavní soud zabývat pouze argumentací vztahující se k výroku II. rozsudku městského soudu. Ani v tomto bodě však neshledal žádné pochybení. Výše znalečného byla určena částkou 18 155 Kč. Podle principu úspěchu ve věci byla stěžovateli uložena povinnost podílet se na tomto nákladu v rozsahu 33,7 %, což plně odpovídá právní úpravě obsažené v §142 odst. 2 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
15. Výrokem III. napadaného rozsudku městského soudu se Ústavní soud zabýval pouze jako akcesorickým. Pokud nebylo shledáno porušení základních práv či svobod ve vztahu k výroku I., nelze nyní přezkoumat ústavnost výroku III., neboť jím byl zrušen výrok IV. rozsudku obvodního soudu a v tomto rozsahu řízení dosud není skončeno.
16. Ústavní soud závěrem uvádí, že ze stejných důvodů nelze vyslovit ani porušeních jiných základních práv, zejména práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
17. Vzhledem k tomu, že postupem městského soudu v posuzované věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona
o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu