ECLI:CZ:US:2017:1.US.2744.16.1
sp. zn. I. ÚS 2744/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Jiřího Bárty, zastoupeného JUDr. et Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem Štefánikova 14, 695 01 Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1562/2016-495 ze dne 31. 5. 2016 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 264/2015-437 ze dne 16. 12. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se jako jeden z více účastníků svým návrhem podaným ke Krajskému soudu v Brně domáhal zaplacení částky ve výši 6.000.000,- Kč, a to z titulu nezaplacení doplatku kupní ceny za převod svého obchodního podílu ve společnosti CIHELNA Hodonín s. r. o. Usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 50 Cm 476/2011-236 ze dne 7. 5. 2014 bylo návrhu stěžovatele (i dvou dalších navrhovatelů) vyhověno. K odvolání žalovaného účastníka bylo rozhodnutí krajského soudu shora označeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ve vztahu k výroku o návrhu stěžovatele změněno a návrh pro jeho předčasnost zamítnut. Ve zbývajícím rozsahu bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Následné dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí vrchního soudu je nepřezkoumatelné. Není z něj dle jeho názoru patrné, jakým způsobem dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky pro vyplacení doplatku kupní ceny ve vztahu ke všem předloženým důkazům. Nadto prý zřetelně neuvedl, zda smlouva o převodu obchodního podílu skutečně obsahuje, či neobsahuje sjednané vlastnosti obchodního podílu, a že vedlejší účastník je oprávněn uplatnit jím namítanou slevu z ceny za jejich převod. Nejvyššímu soudu vytkl, že jeho dovolání stroze bez dalšího odmítl, třebaže v něm stěžovatel dle svých slov poukázal na to, že Vrchní soud v Olomouci nesprávným způsobem aplikoval tehdejší ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku, a to ve vztahu k posouzení obsahu dílčích smluvních ustanovení. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud nezasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces, pakliže dovolání odmítl s tím, že v něm schází vymezení předpokladů přípustnosti. Z obsahu dovolání, které stěžovatel k ústavní stížnosti předložil, je zřejmé, že stěžovatel ve skutečnosti žádné právní otázky nenastolil, natož aby vymezil předpoklady přípustnosti takového dovolání. A vlastně je ani předestřít relevantním způsobem nemohl. Rozhodnutí odvolacího soudu o změně prvostupňového rozhodnutí krajského soudu je totiž založeno nikoli na konkrétní právní otázce, nýbrž na skutkovém zjištění o tom, že stěžovatel na žalovanou společnost dosud nepřevedl pozemky, na jejichž převod byla ovšem dle smlouvy vázána splatnost zbytku kupní ceny. Jinými slovy, vrchní soud posoudil návrh stěžovatele jako předčasný, protože stěžovatel sám nesplnil povinnost, na niž teprve byla vázána povinnost protistrany.
Ústavní soud rozhodnutí vrchního soudu za nepřezkoumatelné nepokládá. Jasně z něj plyne konkrétní důvod zamítnutí návrhu, zmíněný výše. Rovněž soud srozumitelným a racionálním způsobem vysvětlil svůj opačný názor na platnost rozhodného smluvního ustanovení (str. 5 - 6). Otázka vlastnosti obchodních podílů a oprávněnosti žalované společnosti uplatnit slevu z ceny za jejich převod se netýkala posouzení návrhu stěžovatele, nýbrž ostatních navrhovatelů. Důvod zamítnutí návrhu stěžovatele spočíval toliko v jeho předčasnosti a uvedená problematika se na něj nevztahovala. K tomu by totiž bylo mohlo dojít teprve tehdy, kdyby ji byl soud považoval za splatnou, což nebyl případ stěžovatele.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu