ECLI:CZ:US:2017:1.US.2773.17.1
sp. zn. I. ÚS 2773/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Schötta, zastoupeného Mgr. Petrem Bílým, advokátem, se sídlem Prešovská 337/6, Plzeň, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. května 2016, č. j. 15 C 153/2015-118, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2016, č. j. 29 Co 231/2016-125 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. dubna 2017, č. j. 15 C 153/2015-150, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 31. 8. 2017 domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domníval, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v článku 3 odst. 3, článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
2. Stěžovatel podal dne 19. 8. 2015 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále "soud I. stupně") žalobu pro porušování základních lidských práv proti České republice. Tento soud došel k závěru, že se stěžovatel podanou žalobou domáhá práva na náhradu nemajetkové újmy, popřípadě škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, která mu měla vzniknout v důsledku porušení práva na spravedlivý proces v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 31C 149/98. Soud I. stupně konstatoval, že ani jeden z odpovědnostních titulů podle uvedeného zákona (nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup) nebyl stěžovatelem tvrzen, a nebyl ani soudem shledán. Podle soudu I. stupně byl tedy stěžovatel pouze nespokojen s výsledkem uvedeného řízení a opominul, že k přezkumu věcné správnosti rozhodnutí a postupu soudů nemá soud v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. pravomoc. Soud I. stupně sice shledal určitým tvrzení stěžovatele ohledně vzniku nemajetkové újmy způsobené porušením jeho práva na přiměřenou délku řízení, avšak došel k závěru, že je nutné, aby stěžovatel upřesnil, zda odškodnění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného pod sp. zn. 31C 149/98 vůbec žádá a jakou konkrétní formou má být toto odškodnění poskytnuto. Za účelem poučení stěžovatele o tom, že je nutné doplnit a upřesnit konkrétní žalobní tvrzení, nařídil soud I. stupně ústní jednání na den 21. 4. 2017. Stěžovatel se však bez omluvy k tomuto jednání nedostavil a poučení se mu tak nemohlo dostat. Soud I. stupně proto posuzoval žalobu ve stávající formě, tzn. jako požadavek na deklarování porušení určitých postupů ze strany soudů a porušení práv stěžovatele, a žalobu napadeným rozsudkem ze dne 21. 4. 2017 zamítl.
3. Stěžovatel svou ústavní stížností napadá také usnesení soudu I. stupně ze dne 4. 5. 2016 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2016, kterými byl zamítnut jeho návrh na ustanovení právního zástupce ve výše popsaném řízení.
4. Jedním z předpokladů přípustnosti řízení před Ústavním soudem je předchozí vyčerpání ostatních procesních prostředků nápravy, jež zakotvuje ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V tomto případě stěžovatel napadá rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 4. 2017, proti němuž je přípustné odvolání. Ani v případě procesních usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 5. 2016 a Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2016 stěžovatel nevyužil zákonem předvídaný opravný prostředek proti nim. Není tak splněna tato základní podmínka přípustnosti ústavní stížnosti spočívající ve vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon poskytuje.
5. Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka