ECLI:CZ:US:2017:1.US.2811.16.1
sp. zn. I. ÚS 2811/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Pavlíny Markové, zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Husova 242/9, 110 00 Praha 1, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1995/2016-79 a č. j. 20 Cdo 1999/2016-92 ze dne 1. 6. 2016, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 18 Co 548/2015-71 a č. j. 18 Co 550/2015-58 ze dne 30. 10. 2015 a usnesením Okresního soudu v Pardubicích č. j. 39 Nc 19294/2009-38 ze dne 22. 7. 2015 a č. j. 39 Nc 19011/2009-51 ze dne 23. 7. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označenými usneseními Okresní soud v Pardubicích zamítl návrhy stěžovatelky na zastavení v nich označených exekucí. K jejímu odvolání pak byla tato rozhodnutí soudu prvního stupně v záhlaví citovanými usneseními Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, jako věcně správná potvrzena. Následná dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedenými usneseními jako nepřípustná odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že Nejvyšší soud při svém rozhodování v obou případech nesprávně posoudil přípustnost dovolání ve věci, když uvedl, že dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Napadená usnesení odvolacího soudu však dle názoru stěžovatelky vůbec nebyla usneseními, kterými by bylo rozhodováno o peněžitém plnění, nýbrž rozhodnutími ve věci zastavení exekuce. Proti takovým rozhodnutím odvolacího soudu je však dle stěžovatelky dovolání přípustné, když v dovolání specifikovala otázky procesního práva, na kterých dovoláními napadené rozhodnutí závisela a které dle ní v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně by tyto otázky měly být dovolacím soudem posouzeny jinak. Stěžovatelka se dle svých slov dovoláními domáhala nikoli přezkoumání výroku o peněžité částce, nýbrž přezkoumání postupu odvolacího soudu, který se v rozporu se zákonem odmítl zabývat námitkou stěžovatelky o nevykonatelnosti exekučních titulů, ačkoli je tato základní podmínkou pro to, aby exekuční řízení vůbec mohlo být vedeno. Stěžovatelka k tomu dodala, že se současně jedná o vady, kterými trpí napadená rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, příslušný spisový materiál i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že Nejvyšší soud nepochybil, pakliže dovolání stěžovatelky odmítl jako ze zákona nepřípustná s odůvodněním, že jimi bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč s odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ačkoli co do výroku jde o rozhodnutí procesní povahy (a nikoli o částce samotné). I ta je ovšem nutno poměřovat hledisky uvedenými v citovaném ustanovení o. s. ř. Ústavní soud se dokonce již v minulosti touto otázkou zabýval a aplikovanou judikaturu Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání ve věcech návrhu na zastavení exekuce z důvodů uvedených v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako ústavně konformní aproboval (viz kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 346/14 ze dne 27. 2. 2014, které ostatně Nejvyšší soud na podporu svého rozhodnutí v nyní rozporovaných odmítacích usneseních též uvedl). Smyslem výluky dovolání ve věcech, v nichž dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, je nastavení hranice relativní závažnosti zásahu do práv účastníků řízení ve vazbě na specifika dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Ústavní soud přitom nemá ani nyní důvod svůj náhled jakkoli měnit.
Ve vztahu k napadeným rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu ovšem Ústavní soud dospěl k závěru, že v této části je ústavní stížnost opožděná, neboť stěžovatelka brojí proti výše uvedeným rozhodnutím obou obecných soudů po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Včasnost ústavní stížnosti proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu se totiž odvíjí od doručení usnesení odvolacího soudu, protože se stěžovatelka v rozporu s kogentními normami procesního práva domáhala dovolání, které bylo ex lege zjevně nepřípustné.
Ústavní soud nicméně ve vztahu k samotné otázce zastavení exekuce připomíná, že nálezem sp. zn. I. ÚS 1775/14 ze dne 15. 2. 2017 byly v dané věci stěžovatelky zrušeny exekuční tituly. Odtud je patrné, že za této situace budou muset soudy - právě i s ohledem na nosné důvody citovaného nálezu - případnému dalšímu návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce vyhovět.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným usnesením Nejvyššího soudu dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného, ve zbývající části ji pak byl nucen odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) téhož předpisu pro opožděnost. Na závěr Ústavní soud podotýká, že si v dané věci původně vyžádal vyjádření dotčených soudů k ústavní stížnosti. Z obsahu vyjádření dovolacího soudu se ovšem žádná podstatná nova nepodávají a vyjádření soudů prvního a druhého stupně nejsou s ohledem na závěr o opožděnosti ústavní stížnosti proti jejich rozhodnutím relevantní. Z těchto důvodů Ústavní soud vyjádření stěžovatelce ani nezasílal k případné replice.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. června 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu