ECLI:CZ:US:2017:1.US.2883.17.1
sp. zn. I. ÚS 2883/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. M. P., ukrajinského státního příslušníka, t.č. VTOS Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou, se sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017 č. j. 7 Tdo 598/2017-119, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2016 č. j. 5 To 69/2016- 4225 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2016 č. j. 40 T 5/2013-3909, in eventum proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2017 sp. zn. 40T 5/2013 o započítání vazby do trestu a opatření Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2017 ve věci sp. zn. 40T 5/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny, zásada nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny, jeho právo na tlumočníka dle čl. 37 odst. 4 Listiny a na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny. Dále poukazuje na porušení zásady rovnosti lidí vyplývající z čl. 1 Listiny a provedené v čl. 38 odst. 2 Listiny.
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel a další obvinění uznáni vinnými trestným činem obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákoníku, a to ve formě spolupachatelství, a trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 trestního zákoníku, ve formě spolupachatelství. Za to byly všem těmto obviněným uloženy úhrnné nepodmíněné tresty odnětí svobody, stěžovateli v trvání sedmi let. Nad to byl stěžovateli uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. O odvoláních obviněných proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestech ohledně všech obviněných a v rozsahu tohoto zrušení nově rozhodl tak, že jim uložil tresty mírnější (stěžovateli trest odnětí svobody v délce šesti let). Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatele i dalších spoluobviněných. Trestná činnost stěžovatele a jeho spolupachatelů spočívala v tom, že postupně uváděli v omyl zpravidla nezaměstnané ukrajinské státní příslušnice tím, že předstírali, že jsou schopni jim zajistit práci barmanky, číšnice, práci v kavárně, v konzervárně, prádelně a jinde v České republice a za tímto účelem zpravidla stěžovatel vyřídil těmto ženám potřebná povolení a víza k vycestování do ČR, ačkoliv všichni věděli, že přislíbenou práci pro tyto ženy nemají zajištěnou a ani nehodlají zajistit, protože chtěli, aby tyto ženy poskytovaly sexuální služby za úplatu v nočním klubu ve V. Stěžovatel a jeho spolupachatelé tedy byli odsouzení za to, že několikrát jinou osobu lstí a zneužívaje jejího omylu zlákali, dopravili a zadrželi, aby jí bylo užito jiným k pohlavnímu styku, a spáchali takový čin v úmyslu, aby jí bylo užito k prostituci, a dále kořistili z prostituce provozované jiným.
3. K dovolací námitce stěžovatele, že se rozhodující soudkyně vyjádřila negativně o provozování prostituce, a proto byla podjatá, Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí poukázal na to, že polemika o vztahu českého právního řádu k prostituci je bezpředmětná. Z morálního hlediska lze totiž prostituci považovat za v zásadě nepřijatelnou a případný nikoli pozitivní vztah soudců k jejímu provozování by nebylo na místě sankcionovat jejich vyloučením z projednávání trestních věcí souvisejících s jejím provozováním, ostatně český právní řád nepovažuje prostituci za běžnou legální živnost. Podle Nejvyššího soudu tedy přístup soudů k prostituci v posuzované věci odpovídá zákonům České republiky, které, byť nepovažují provozování prostituce bez dalšího za zakázané a trestné, za takové považují činnosti související s prostitucí, zejména obchodování s lidmi a kořistění z prostituce, které byly předmětem stěžovatelova obvinění. Jestliže pak stěžovatel údajnou podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně dále odůvodnil okolnostmi dodání obviněných do výkonu trestu odnětí svobody, pak je třeba uvést, že soudu zákon ukládá určité povinnosti zajišťující řádný a včasný výkon uložených trestů, včetně povinnosti nařídit okamžité dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody v případě, že z konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že odsouzený uprchne nebo se bude skrývat. Je logické, že fakt výkonu těchto povinností soudem nemůže založit závěr o jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení. V posuzované věci nebyla podjatost zjištěna u žádného z rozhodujících soudců, a nejsou tak dány zákonné důvody jejich vyloučení. Nejvyšší soud nezjistil v postupu soudu prvního ani druhého stupně nic, co by vybočovalo z obvyklého způsobu vedení řízení nebo ze zásad spravedlivého procesu.
4. K námitce nesprávného použití pojmu "kořistění" Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení vysvětlil, že kořistěním z prostituce provozované jiným ve smyslu uvedeného ustanovení, stejně jako ve smyslu ustanovení trestního zákoníku účinného v době rozhodování soudů, se rozumějí jakékoli způsoby získávání majetkového prospěchu z prostituce provozované jiným za podmínky, že lze dovodit, že pachatel využívá vědomě svého vztahu k osobě provozující prostituci, přičemž může jít mimo jiné o osobu, která poskytuje nebo zprostředkuje ubytování pro osobu provozující prostituci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník 13. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1685). Nevyžaduje se, aby pachatel výslovně vyžadoval nebo vynucoval hmotný prospěch z prostituce jiného, ale postačí opakované přijímání úplaty za to, že provozování prostituce umožňuje. Právní závěr soudů o naplnění tohoto znaku je tudíž plně souladný s jimi zjištěným skutkovým stavem.
5. Všichni obvinění založili svá dovolání do značné míry na zpochybnění výpovědí svědkyň pocházejících z Ukrajiny, které působily v uvedeném nočním klubu ve V. a byly vyslechnuty ukrajinskými orgány činnými v trestním řízení. Podstatné námitky se týkají důkazní použitelnosti těchto výpovědí a okolností jejich předvolání k výslechům a samotných výslechů na Ukrajině a dále předvolání těchto svědkyň z ciziny k soudu do České republiky. Nejvyšší soud připustil, že svědecké výpovědi ukrajinských žen, které provozovaly v klubu ve V. prostituci, jsou v posuzované věci důležitými důkazy. Podstatná část těchto svědkyň byla po zahájení trestního stíhání vyslechnuta pouze ukrajinskými orgány v rámci mezinárodní právní pomoci na základě dožádání českých orgánů činných v trestním řízení a v hlavním líčení byly jejich výpovědi přečteny, protože svědkyně byly pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelné. Je očividné, že důkazní situace je odlišná v případě jednání posouzeného jako trestný čin kuplířství na jedné straně, a jednání kvalifikovaného jako trestný čin obchodování s lidmi na straně druhé. Zatímco v případě trestného činu kuplířství je jednání obviněných prokázáno celou řadou důkazů, včetně výpovědi jedné z obviněných, důkazů listinných a dalších, prokázání jednání obviněných kvalifikované jako trestný čin obchodování s lidmi (respektive speciální povahy tohoto jednání na rozdíl od jednání vůči ostatním prostitutkám) spočívalo v zásadě na výpovědích svědkyň, které byly obviněnými zlákány a předány do zmíněného klubu v České republice za účelem provozování prostituce za použití lsti a následných donucovacích prostředků. Nejvyšší soud i soud nalézací a odvolací pečlivě zvažovaly otázku použitelnosti důkazů výpověďmi těchto svědkyň. Obecné soudy vycházely z kritérií nastavených judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu a vysvětlily, že pro nepřítomnost svědků existoval dostatečný důvod. Soud prvního stupně uvedené svědkyně řádně předvolal k hlavnímu líčení cestou mezinárodní právní pomoci, některé dokonce opakovaně, avšak tyto svědkyně se i přes včasné doručení předvolání nedostavily. Jestliže se některým z těchto svědkyň nepodařilo předvolání doručit, soud v tom směru příslušné kroky učinil (včetně využití mechanismů mezinárodní právní pomoci). Soud prvního stupně se těmito okolnostmi blíže zabývá na str. 18-28 svého rozsudku v souvislosti s rozborem svědeckých výpovědí. Lze dodat, že například k hlavnímu líčení konanému dne 14. 12. 2015 byly svědkyně předvolávány přibližně pět měsíců předem. Podle názoru Nejvyššího soudu vyvinul Krajský soud v Brně v průběhu poměrně dlouhého a důkladného soudního řízení veškerou rozumnou snahu o zajištění přítomnosti svědkyň a jejich nepřítomnost z důvodu nedosažitelnosti byla dostatečně odůvodněna. Pokud jde o váhu výpovědí těchto svědkyň, jednalo se bezesporu o důkazy se značnou váhou, a z hlediska jednotlivých dílčích skutků či útoků (do nichž je jednání obviněných v rozsudku rozděleno právě podle jednotlivých poškozených) jde o důkazy rozhodující. Každý z nich přinejmenším určuje rozsah spáchání trestného činu obchodování s lidmi. Nicméně Nejvyšší soud objasnil, že existovaly dostatečné vyvažující faktory a procesní záruky, které kompenzovaly znevýhodnění obhajoby spočívající v tom, že jako důkaz byly v podstatné míře připuštěny i výpovědi nepřítomných svědkyň. Soudy přistupovaly k těmto výpovědím obezřetně a vyložily - i ve vztahu k četným námitkám obhajoby i námitkám odvolacím uplatněným k dané problematice - proč považovaly taková svědectví v zásadě za spolehlivá. Každá z těchto výpovědí jednotlivě byla nalézacím i odvolacím soudem hodnocena z hlediska jejího obsahu a věrohodnosti. Soudy se vypořádaly mimo jiné s tím, že struktura výpovědí svědkyň i některá slovní vyjádření se mohly shodovat, a to v důsledku provádění výslechů ukrajinskými orgány na základě strukturovaného dožádání s požadavkem na zodpovězení konkrétních dotazů. Na druhé straně z obsahu výpovědí (jejich překladů do českého jazyka) vyplývá jejich individuálnost nasvědčující tomu, že výpovědi jednotlivých svědkyň byly v rámci odpovědí na položené dotazy spontánní a že bylo protokolováno to, co svědkyně skutečně dobrovolně vypověděly. Na hodnocení výpovědí svědkyň nic nezměnila ani námitka obhajoby, že dvě z nich provozovaly prostituci už dříve. Jednak jde především o tvrzení obhajoby, jednak by ani takové zjištění zcela nevyvracelo výpovědi svědkyň, že v České republice prostituci provozovat nehodlaly, a konečně jde o tvrzení týkající se jen dvou svědkyň, která nemohou zpochybnit pravdivost výpovědí ostatních a tím i podstatu a celkový charakter jednání obviněných. Nad to obhájci obviněných byli včas vyrozuměni o konání výslechů svědkyň na Ukrajině. Je skutečností, že vzdálenost místa konání výslechů od sídla advokátních kanceláří byla značná. Osobní účast obhájců při úkonech by tedy byla spojena se značnými obtížemi (byť trestní řád Ukrajiny to připouští). Přinejmenším však měli obhájci možnost písemně formulovat své dotazy a zaslat je orgánům činným v trestním řízení. Odvolací soud také připomněl možnost zajištění substituce u úkonů (str. 14 napadeného rozsudku). Pokud jde o další záruky, všem obviněným se nepochybně a v nemalé míře dostalo možnosti vylíčit vlastní verzi skutkového děje, zpochybňovat věrohodnost nepřítomných svědkyň a poukazovat na jejich nesoulad s výpověďmi jiných svědků i na další skutečnosti s nimi související. Soudy pak na tuto obhajobu náležitě reagovaly a s ní se vypořádaly.
6. K námitce stěžovatele ve vztahu k jeho trestu vyhoštění na dobu neurčitou Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel konkrétně nenamítá, že by ze strany ukrajinských orgánů byla vůči němu prováděna nějaká konkrétní diskriminační opatření a nezmiňuje ani jiné zákonem požadované důvody proti svému vyhoštění. Nad to Nejvyšší soud poukázal na dlouhodobý charakter trestné činnosti prováděné stěžovatele i na to, že jeho žádostem o povolení pobytu v ČR již dříve nebylo vyhověno. K tvrzením stěžovatele, že bylo v jeho věci rozhodnuto jinak než v obdobných případech ukrajinských občanů, Nejvyšší soud uvedl, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2008 č.j. 2 To 88/2008-160, bylo pravomocně rozhodnuto, že vydání obviněného na Ukrajinu není přípustné z důvodu porušování lidských práv vyšetřovacími orgány na Ukrajině, stalo se tak ovšem za zcela jiných poměrů v zemi, o nichž svědčily tehdejší zprávy nevládních organizací. Všechny tyto pochybnosti z roku 2008 ovšem nemají vliv na správnost napadeného rozsudku ohledně trestu vyhoštění. Nejen že jsou neaktuální, ale nemohou zvrátit závěr, že obviněný se dlouhodobě dopouštěl závažné trestné činnosti na území České republiky i na území Ukrajiny za účelem potlačování práv a svobod jiných. Nejvyšší soud dále připomíná, že Ukrajina je členem Rady Evropy a signatářem Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a paušálně vyloučit možnost vyhoštění jejích občanů z České republiky by bylo v rozporu s mezinárodními dohodami i zvyklostmi.
II. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že s ním nebylo zacházeno stejně jako v jiných srovnatelných věcech s jinými obžalovanými ("jednomu obžalovanému u soudu téhož stupně v méně závažné věci se důkazy provádí, však stěžovateli nikoli, ačkoli jde o věc závažnější").
8. Dále stěžovatel polemizuje s výkladem pojmu kořistění z prostituce, neboť podle něj kořistění předpokládá nějaké využití síly a převahy ke zmocnění se statků patřících jinému a zároveň obsahuje protiprávnost takového konání. Žádný jiný výklad podle stěžovatele nepřichází v úvahu a je hrubě rozšiřujícím výkladem trestního ustanovení k tíži obviněného, což je nepřípustné. Dále poukazuje na to, že mu nebylo prokázáno, že by měl z prostituce příjem. Stěžovatel tvrdí, že za oboustranného souhlasu pomáhal děvčatům vyřizovat víza, ať již na konzulátě ČR v Kyjevě či ve Lvově. Finanční prostředky, které za to inkasoval, vysvětluje tím, že pracovníci českého konzulátu i samozvaní organizátoři front před konzulátem vybírali další peníze jako úplatky, případně jako odměnu na to, že dívkám zajišťoval jízdenky. To však nepovažuje za obohacení a poukazuje na to, že byl placen pouze za svoji činnost zedníka, nikoliv kuplíře.
9. Dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že od doby údajného páchání trestné činnosti uplynulo nejméně 12 let a samo trestní stíhání trvalo více než šest let. Stěžovatel opakuje i svou argumentaci o podjatosti soudců a nedostatečném prokázání jeho trestné činnosti. Obdobně jako v řízení před obecnými soudy poukazuje na to, že jsou tu dvě možné a rovnocenné verse skutkového děje (spočívající v možnosti vydírání spolupachatelů ukrajinskou policií), které odpovídají zjištěným důkazům a pokud není možno jednu z nich spolehlivě vyloučit, což dle obhajoby možno není, nezbývá, než v souladu s ustálenou judikaturou a zásadou in dubio pro reo stěžovatele obžaloby zprostit.
10. Stěžovatel pak, pokud neuspěje se svou argumentací proti odsuzujícím rozsudkům, napadá in eventum též rozhodnutí o započtení vazby a přípis, jímž mu bylo sděleno, že toto rozhodnutí nebude přeloženo do ukrajinštiny. K tomu uvádí, že mu nebylo do výkonu trestu započteno 8 měsíců, které strávil pro trestnou činnost, za kterou byl odsouzen v této věci (byť vedené pod jinou spisovou značkou), ve vydávací vazbě v roce 2008, aniž by však k tomu doložil jakýkoli podklad. Namítá, že napadené usnesení o započítání vazby do trestu, mu nebylo doručeno v rodném jazyce, byť soudům je známo, že o rozsudky přeložené do ukrajinštiny vždy žádal, neboť češtinu písmem neovládá vůbec a slovem částečně. Takový postup má za nezákonný, usnesení o započítání vazby do trestu je nepochybně usnesením o vazbě a jako takové mu mělo být přeloženo bez dalšího. Stěžovatel připouští, že ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím z dubna 2017 podává po dvouměsíční lhůtě, určené zákonem o Ústavním soudě, avšak domnívá se, že se jedná o trvající protiprávní stav, a proto není třeba vyčerpat opravný prostředek a dodržet lhůtu k podání ústavní stížnosti v návaznosti na napadená rozhodnutí. Navíc má stěžovatel za to, že třídenní lhůta k podání stížnosti do usnesení o započtení vazby je nereálně krátká, což toto právo činí formálním a poukazuje na judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k třídenní lhůtě pro podání směnečných námitek.
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost ve vztahu k napadeným rozhodnutím ve věci samé (o vině a trestu stěžovatele) je zjevně neopodstatněná a ve vztahu k napadenému rozhodnutí o započítání vazby a o nevyhotovení překladu tohoto rozhodnutí opožděná a nepřípustná.
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
13. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč shledaly stěžovatele vinným, z čeho vycházely při stanovování právní kvalifikace, proč neshledaly podjatost rozhodnující soudkyně i proč přistoupily k vyhoštění stěžovatele na dobu neurčitou. Obecné soudy též náležitě vysvětlily použití svědectví vyžádaných v rámci mezinárodní pomoci i neprovedení některých navržených důkazů. Stěžovatelovy námitky jsou v podstatě tytéž, které již byly přesvědčivě vypořádány obecnými soudy - viz výše souhrn argumentace Nejvyššího soudu v bodech 3 až 6 tohoto rozhodnutí, k níž nemá Ústavní soud z pohledu ochrany základních práv a svobod stěžovatele výhrad.
14. V projednávané věci obecné soudy nevybočily z mezí své rozhodovací sféry a Ústavní soud neshledal, že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
15. Ohledně eventuálně napadeného rozhodnutí o započítání vazby do trestu a sdělení o nepřeložení tohoto rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o rozhodnutí, která byla napadena ústavní stížností po uplynutí zákonem stanovené lhůty (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a neshledal důvody pro aplikaci §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které mu umožňují netrvat na vyčerpání opravných prostředků. Proto shledal, že ústavní stížnost je v této části opožděná a současně i nepřípustná.
16. Ústavní soud proto postupoval v části svého odmítavého výroku podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v této části ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ohledně eventuálně napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru o jejich odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu