ECLI:CZ:US:2017:1.US.2896.17.1
sp. zn. I. ÚS 2896/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů I. S., A. S. a D. S., zastoupených JUDr. Stevem Georgesem, advokátem se sídlem Lidická 5a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017 č. j. 8 Tdo 672/2017-27, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2017 č. j. 3 To 15/2017-118 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2016 č. j. 12 T 101/2016-382, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé svou ústavní stížností napadli shora uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále poukazují na porušení zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
2. Stěžovatelé byli napadenými rozhodnutími odsouzeni za to, že všichni společně dne 12. 6. 2015 za přítomnosti dalších nejméně tří osob, bezdůvodně a bez jakéhokoli varování napadli přesně neurčeným počtem opakovaných kopů nohou či úderů pěstí vedených do oblasti hlavy, obličeje a hrudníku dvě poškozené osoby, jimž způsobili zranění, např. v podobě otřesu mozku, hematomu na čele, mnohačetných oděrek a mělké rány na čele, kolem očnicového krevního výronu vlevo, kontuze oční koule s horším vízem, odlomení zubu vlevo v horní čelisti, omezení pohybu čelistního kloubu vlevo, natažení krční páteře, lokální bolestivosti hrudníku, a následně i anxiosně depresivní poruchu, která vznikla v souvislosti se shora uvedeným napadením. Stěžovatelé byli shledáni vinní spácháním přečinu ublížení na zdraví a výtržnictví. Za to byl I. S. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jenž byl odložen podmíněně na zkušební dobu v trvání tří roků. Další dva stěžovatelé byli odsouzení k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, který byl odložen podmíněně na zkušební dobu v trvání dvou roků. Společně pak byli zavázáni nahradit škodu způsobenou trestným činem příslušným zdravotním pojišťovnám.
3. K námitkám stěžovatelů odvolací soud vysvětlil, že stěžovatelé jen bagatelizují celý průběh incidentu, zejména popisují průběh událostí a způsob napadení poškozených jiným způsobem a tvrdí i to, že na poškozeném nebyla vidět žádná zranění a dále, že spoluobžalovaný D. S. se incidentu nezúčastnil. Domáhají se tak jiného hodnocení již provedených důkazů s tím, že nabízí svoji vlastní verzi jejich hodnocení, ačkoli k tomu nenabízejí žádné další důkazní návrhy. Na základě proběhlého dokazování však není pochyb o tom, že poškozeným byla způsobena soudem popsaná zranění a dále není pochyb o tom, že jim je způsobili obžalovaní. Nepřichází v úvahu žádná jiná varianta, že by snad poškozené napadl někdo jiný, případně že by jim zranění byla způsobena jinak, nebo snad že by si zranění způsobili sami. Nelze pominout ani fakt, že z důkazů i okolností je celkem jasné, že ze strany obžalovaných se jednalo o jakousi trestnou výpravu za účelem hájení svých obchodních zájmů. Pokud se týká v zásadě nejpodstatnější námitky ohledně přítomnosti D. S. nejen na samotném konfliktu, ale zejména toho, že se neměl na místě vůbec nacházet, neboť v tu dobu seděl v autě, odvolací soud připustil, že jsou ve výpovědích rozpory. V této souvislosti především nelze pominout fakt, že poškození zcela jednoznačně hovoří o třech pachatelích a potvrzují přítomnost i D. S. Pokud se týká dalších důkazů, je třeba zdůraznit, že i v případě svědků Richterových, které lze označit za svědky obžalovaných, jsou výrazné rozpory nejen v popisu průběhu událostí, ale i v otázce přítomnosti obžalovaných, včetně D. S. U hlavního líčení svědek Richter uvedl, že ve dvorním traktu byl D. a poškozený. K průběhu incidentu také uvádí mj. to, že s D. další dva stěžovatele sundávali, aby se nervali. Stěžovatel D. S. ve věci nevypovídal, což samozřejmě nelze bez dalšího hodnotit v jeho neprospěch. Nicméně odvolacímu soudu není známo, proč by obžalovaný D. S. neuvedl svoji variantu týkající se jeho účasti na konfliktu, případně to, že na místě nebyl a kde se v tu dobu nacházel, aby soud mohl hodnotit jednotlivé verze a posoudit, která je pravdivá či věrohodná v návaznosti na další důkazy. S ohledem na dané okolnosti i celkový průběh událostí si odvolací soud klade otázku, proč by D. S. zůstával v autě, když všichni evidentně šli k Richterům, aby vyřídili s poškozeným své rodinné obchodní zájmy.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů napadeným rozhodnutím odmítl, neboť neshledal žádné relevantní vady řízení, pochybnosti svědčící ve prospěch stěžovatelů ani extrémní nesoulad skutkových závěrů s jejich právním hodnocením.
II. Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé poukazují na to, že v průběhu celého řízení uváděli (a na jednotlivých příkladech náležitě demonstrovali), že hodnocení skutkového stavu, potažmo jednotlivých provedených důkazů, jak bylo provedeno soudem prvního stupně a druhého stupně, je zcela mylné a opakují své skutkové výhrady z řízení před obecnými soudy. Vysvětlují, proč považují svědky za nevěrohodné. Stěžovatelé jsou toho názoru, že rozpory v jednotlivých výpovědích nejsou pouhými drobnostmi, jak je, označil Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí, ale jedná se o zcela stěžejní rozpory. Z toho pak dovozují, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo žádným způsobem prokázat nade vší pochybnost to, že by se stěžovatelé dopustili jednání, které je jim kladeno za vinu. Orgány činné v trestním řízení neprokázaly, že by se stěžovatelé dopustili jednání uvedeného v obžalobě, stejně tak nebylo prokázáno, že by stěžovatelé poškozeným způsobili jimi tvrzené následky. Konečně nebylo podle stěžovatelů skutkově v rámci řízení prokázáno, že by se jakéhokoliv incidentu měl dopustit stěžovatel D. S. Stěžovatelé tvrdí, že nejednali s úmyslem poškozeným ublížit na zdraví. Stěžovatelé dále tvrdí, že byli poškozenými napadeni, nejprve verbálně, poté i fyzicky. Stěžovatelé tak uvádí, že zjištěný skutkový stav byl soudy nesprávně právně posouzen. Tedy pokud soudy v předcházejícím řízení dospěly ke skutkovým závěrům o tom, že poškození vešli do dvorního traktu, kde seděli stěžovatelé a následně další skutkové zjištění soudu je až z okamžiku, kdy byly obě skupiny v konfliktu, nelze dle názoru stěžovatelů bez znalosti dalších skutkových okolností dospět k právnímu závěru, že se ze strany stěžovatelů jednalo o úmyslné ublížení na zdraví poškozeného a to vše za situace kdy se soudy v předcházejícím řízení nezabývaly tím, kdo byl iniciátorem útoku, potažmo zda stěžovatelé nejednali v nutné obraně odvraceje útok poškozených, to vše za situace, že to byli právě poškození, kteří dorazili koordinovaně na místo činu za stěžovateli. Obecné soudy podle stěžovatelů neprokázaly nade vší pochybnost, že se stěžovatelé dopustili jednání, které jim je kladeno za vinu. O tom, že mezi poškozenými a stěžovateli došlo k potyčce, není pochyb, nebylo však jednoznačně prokázáno, kdo zaútočil jako první a kdo jednal následně v rámci nutné obrany (potažmo v rámci jejího překročení). Stěžovatelé se proto domnívají, že skutkový stav nebyl zjištěn v souladu se zásadami trestního řádu, především zásadou materiální pravdy a zásadou, že skutkový stav musí být zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
8. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelů i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč shledaly stěžovatele vinným, vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a co z nich dovodily. Bylo provedeno dosti důkazů, aby nedošlo k zásahu do principu presumpce neviny, a proto Ústavní soud neshledal takové pochybnosti, které by vedly k použití zásady in dubio pro reo (tedy v pochybnostech ve prospěch obviněných).
9. V projednávané věci obecné soudy nevybočily z mezí své rozhodovací sféry a Ústavní soud neshledal, že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.
10. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu