ECLI:CZ:US:2017:1.US.2948.16.1
sp. zn. I. ÚS 2948/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Via Tempora Nova, z. s., se sídlem V. Moravce 15, 273 42 Stehelčeves, zastoupeného JUDr. Tomášem Rydvalem, advokátem se sídlem Křižíkova 196/18, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 2755/2016-203 ze dne 20. 7. 2016, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 416/2015-170 ze dne 22. 3. 2016 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 3 C 528/2013-138 ze dne 1. 7. 2015 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 3 C 528/2013-158 ze dne 11. 12. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud Praha-západ vyhověl žalobě směřující proti stěžovateli z titulu nezaplacené ceny za dílo ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel má za to, že soudy nesprávně posoudily skutečnost, že žalobkyně nikdy nebyla členem České komory architektů, a razítkem autorizovaného inženýra tak nemohla opatřit projektovou dokumentaci. V této souvislosti odvolacímu soudu též vytkl, že nesprávně posoudil takové její jednání jako souladné s dobrými mravy, resp. se zásadami poctivého obchodního styku. Stěžovatel dále namítl, že odvolací soud se při svém rozhodování stran přezkumu přiznaného příslušenství ve výši 0,5 % denně z jistiny odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Stěžovatel rovněž zpochybnil účelnost nákladů řízení přisouzených protistraně. Uvedl, že zastupování obecným zmocněncem nemůže být pokládáno za takový výdaj. Závěrem Nejvyššímu soudu vytkl přepjatý restriktivní přístup při posuzování jeho dovolání, který zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v zásadě pouhým opakováním argumentace zastávané v průběhu celého soudního řízení, s níž se již především odvolací soud velmi podrobně vypořádal. To se týká i skutkového zjištění o tom, že žalobkyně nebyla vedena jako člen České komory architektů, a tudíž nemohla užívat razítka autorizovaného inženýra. V prvé řadě byla tato námitka stěžovatelem uplatněna jako nepřípustná novota. Nadto z hlediska posouzení obsahu závazku plynoucího z předmětné smlouvy o dílo nemělo zjištění této skutečnosti žádný význam, a to z důvodů, které krajský soud rozvedl na str. 14 napadeného rozsudku. Jeho úvahy z kautel spravedlivého procesu nijak nevybočují. Totéž lze vztáhnout i na úvahy odvolacího soudu o tom, že počínání zhotovitelky ve světle povahy celého závazkového vztahu a jeho okolností nepředstavovalo podstatné porušení smlouvy a nebylo v rozporu se zásadami dobrých mravů, resp. poctivého obchodního styku (viz str. 15). K námitkám nepřiměřené výše příslušenství a neúčelnosti žalobkyni přiznaných nákladů řízení Ústavní soud nemůže přihlédnout, neboť je stěžovatel neuplatnil v odvolacím řízení. Ostatně prvně uvedenou v důsledku toho ani nemohl řádně uplatnit v dovolání, na což také Nejvyšší soud poukázal. Stěžovatel zde nevyčerpal procesní prostor, který se mu nabízel, a tudíž jsou tyto jeho námitky v řízení o ústavní stížnosti nepřípustné. Krom toho zejména odvolací soud srozumitelně uvedl, v čem spočívají výdaje obecného zmocněnce (str. 15 - 16). Ani v postupu Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud žádný deficit. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo převážně na posouzení skutkových okolností, prostor pro dovolací přezkum tak byl buď nepatrný, anebo zcela scházel, jako tomu bylo v případě nákladového výroku či přiznané výše příslušenství pohledávky. Tyto momenty přitom dovolací soud ve svém odůvodnění dostatečně reflektoval.
Z uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu