ECLI:CZ:US:2017:1.US.2965.17.1
sp. zn. I. ÚS 2965/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel M. M. A. A., zastoupený JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem, se sídlem Slavíkova 1510/19, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. února 2016 č. j. 11 Nc 2933/2015-118 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. června 2017 č. j. 13 Co 361/2016-197, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. září 2017, navrhoval podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, konkrétně právo na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie, právo na rodinný život a péči o děti zaručené čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a právo na spravedlivý proces podle čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
2. Okresní soud v Litoměřicích rozhodl dne 10. února 2016 o úpravě poměrů k nezletilé L. tak, že nezletilou svěřil po dobu před i po rozvodu manželství rodičů do péče matky (výrok I.), stěžovatelovi uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 2 300 Kč měsíčně (výrok II.), zaplatit dluh na výživném (výrok III.), stanovil soudní dohled nad výchovou nezletilé (výrok IV.), zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 27 772,50 Kč (výrok V.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).
3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, a to proti výrokům I. a V. Krajský soud v Ústí nad Labem přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I. a V. (i v navazujících výrocích II. a III. o výživném), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s tím, že nebylo vyhověno jeho návrhu na úpravu styku ve formě střídavé péče a nezletilá dcera byla svěřena do péče matky a tvrdil, že bylo rozhodnuto v příkrém rozporu s hmotným právem a v rozporu s procesním právem. V řízení namítal, že matka nezletilé dlouhou dobu užívala drogy, což sama přiznala a nadále je také pravděpodobně užívá do současnosti. Soud prvního stupně pak podle jeho názoru nebral na zřetel výsledky toxikologického zkoumání a spokojil se vyjádřením, že matka nezletilé drogy již 3 roky neužívá a v době odběru moči užívala antibiotika, která způsobila pozitivní nález. Stěžovatel v této souvislosti považuje za zásadní pochybení soudu prvního stupně, že nepočkal na opakované kontrolní výsledky testů moči u matky nezletilé, ani nezohlednil skutečnost, že matce nezletilé byl její starší syn K. odebrán z péče právě kvůli drogové závislosti a byl svěřen do péče dědečka, jejího otce a v jeho péči je dosud. Dále stěžovatel namítal, že nezletilá by rozhodně měla mít právo na péči svého biologického otce, a to co nejširší, aby se rozvinul jejich vzájemný pozitivní vztah. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.
8. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".
9. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)].
10. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí není důvod pochybovat o tom, že ve věci rozhodující soudy z těchto principů vycházely, celou věcí se podrobně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
11. Soud prvního stupně zjistil, že stěžovatel přišel do České republiky v září 2011, rodiče nezletilé žili do března 2015 ve společné domácnosti a chtějí podat žalobu na rozvod jejich manželství. Matka nezletilé navrhovala svěřit nezletilou do své péče, s čímž souhlasil i kolizní opatrovník Městský úřad v Roudnici nad Labem. Ze znaleckého posudku a ze zpráv z místních šetření v domácnosti rodičů bylo zjištěno, že oba rodiče mají k nezletilé silný pozitivní citový vztah, oba mají vytvořené dostatečné podmínky, aby mohli o nezletilou pečovat, a oba jsou schopni nezletilou vychovávat. Přesto okresní soud byl toho názoru, že svěřovat nezletilou do střídavé péče obou rodičů není v současnosti v jejím zájmu. Okresní soud nijak nezpochybnil schopnost stěžovatele o nezletilou plnohodnotně se postarat a zajistit veškeré její potřeby. Důvod, proč nelze nezletilou aktuálně svěřit do střídavé péče obou rodičů spočívá podle závěru učiněného soudem na straně samotné nezletilé, neboť jak vyplývá ze znaleckého posudku, je emočně labilní a zvýšeně úzkostná. Je emočně fixována na matku, ke které má nejužší vztah. Nezletilá si teprve bude muset zvykat být se stěžovatelem bez přítomnosti matky. Problémem je i jazyková bariéra mezi nezletilou a stěžovatelem, kdy nezletilá rozumí jen některým výrazům v angličtině a arabštině a stěžovatelova znalost českého jazyka je rovněž velmi malá. Nezletilá není v tuto chvíli na střídavou péči připravena.
12. Soud prvního stupně ze zprávy Kontaktního centra ze dne 2. února 2016 zjistil, že matka nezletilé do tohoto zařízení dochází na testování od 14. ledna 2016, a to 2 x v týdnu. Z toxikologického vyšetření, které podstoupila ve dnech 14. ledna 2016 a 19. ledna 2016 vyplývá, že v obou případech byly testy negativní na všechny zjišťované látky, dále ve dnech 25. ledna 2016 a 28. ledna 2016, byly výsledky negativní na opiát THC a na amfetamin a metanfetamin byly výsledky pozitivní.
13. Proto z důvodu podezření na užívání návykových látek, které matka nezletilé popírá, z důvodu výsledků posledních testů, které matka nezletilé absolvovala, a dále z důvodu konfliktního vztahu mezi rodiči, který přeroste i do fyzického násilí a kterému je nezřídka přítomna i nezletilá, pak soud prvního stupně nařídil nad výchovou nezletilé soudní dohled.
14. Odvolací soud doplnil dokazování o zjištění současných poměrů rodičů i nezletilé a mimo jiné zjistil, že kontakt stěžovatele s nezletilou je nepravidelný, někdy vynechává víkend nebo dva, stěžovatel přespává v bydlišti nezletilé, přičemž komunikace mezi ním a dcerou se zlepšuje, již se domluví a jsou schopni oba zůstat spolu. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně, včetně důvodů, které vedly okresní soud ke svěření nezletilé do péče matky. Stěžovatel zatím realizoval pouze jeden kontakt s dcerou bez přítomnosti její matky po dobu čtyř hodin. Za této situace zatím nelze realizovat střídavou péči ve formě navrhované stěžovatelem. Rodiče jsou ochotni o této formě péče uvažovat, je však nutné aby ji sama nezletilá nejprve vyzkoušela. Zatím nemá vytvořený žádný vztah k prostředí, ve kterém žije stěžovatel ani k jeho partnerce. Rozhodnutí o střídavé péči u nezletilé by bylo podle názoru odvolacího soudu za této situace předčasné.
15. Vycházeje z těchto závěrů Ústavní soud ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry, ke kterým obecné soudy dospěly, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. K tomu Ústavní soud poznamenává, že respektuje právo styku stěžovatele s jeho dcerou, k čemuž slouží, pokud není možná dohoda rodičů, úprava styku soudem. Je pak zcela na vůli stěžovatele, zda a v jakém rozsahu takový návrh podá.
16. Za výše uvedených okolností proto nemají relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené judikatuře Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkázal, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k této skutečnosti nepovažoval za hospodárné vyzývat stěžovatele k odstranění vad plné moci (plná moc byla udělena dne 6. května 2015 a má generální povahu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu