ECLI:CZ:US:2017:1.US.3338.16.1
sp. zn. I. ÚS 3338/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. Č., t. č. Věznice Ostrava - Heřmanice, zastoupeného Mgr. Ivo Kráčmarem, advokátem, sídlem Táboritů 237/1, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016 č. j. 4 Tdo 962/2016-41 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 2015 č. j. 3 To 54/2015-615, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 1 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v trestním řízení.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále též "krajský soud"), sp. zn. 81 T 4/2014, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že krajský soud po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 22. 4. 2015 č. j. 81 T 4/2014-457 uznal stěžovatele a spoluobžalovaného Č. H. vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dle skutkové věty rozsudku dopustili tím, že (zkráceně vyjádřeno) dne 11. 3. 2011 v době kolem 20.15 hod. v B. po příjezdu poškozeného Martina Matouše do garáže ho donutili pod pohrůžkou střelnou zbraní lehnout si na zem a říci, kde má peníze a trezor, poté mu spoutali ruce a nohy provazem a z kufru osobního automobilu mu odcizili dvě příruční tašky obsahující celkovou finanční hotovost ve výši nejméně 790 000 Kč a dvě sportovní tašky se sportovním oblečením a tenisovými raketami. Stěžovatel byl odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 téhož zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků s výkonem ve věznici s ostrahou. Krajský soud rozhodl i o trestu obžalovaného H. a o povinnosti obou obžalovaných zaplatit poškozenému na náhradu škody rukou společnou a nerozdílnou částku 790 000 Kč; se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
V průběhu odvolacího řízení oba obžalovaní podstatně změnili svoji dosavadní obhajobu spočívající v tvrzení, že se činu nedopustili a na místě činu se nenacházeli. Připustili, že na místě činu byli, nicméně nově tvrdili, že loupež byla fingovaná a s poškozeným domluvená. Vrchní soud v Olomouci (dále též "vrchní soud") po doplnění dokazování potvrdil jako správné skutkové i právní závěry krajského soudu, neboť důkazy, které provedl, nepřinesly žádné nové skutečnosti, které by měly vliv na skutkový děj ustálený soudem prvního stupně v jeho rozsudku. Vrchní soud hodnotil nově zvolenou obhajobu obžalovaných jako smyšlenou a nevěrohodnou, a proto odvolání obou obžalovaných usnesením ze dne 18. 11. 2015 č. j. 3 To 54/2015-615 zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl usnesením ze dne 27. 7. 2016 č. j. 4 Tdo 962/2016-755.
V ústavní stížnosti stěžovatel připustil, že krajský soud po vyvrácení původní obhajoby provedeným dokazováním zcela logicky uznal obviněné vinnými ze spáchání žalovaného jednání. Soud však nemohl vědět, že obvinění, ač přítomní na místě údajné loupeže, byli pouhými vykonavateli vzájemné dohody mezi poškozeným Martinem Matoušem a Č. H. ml.; šlo o fingovanou loupež s vědomím poškozeného, který tímto způsobem mohl řešit své finanční problémy. Stěžovatel zdůraznil, že nově uplatněnou obhajobou se skutková a důkazní situace radikálně změnila, a proto měl vrchní soud vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení, aby mohl být skutek při zachování práv obhajoby náležitě prokázán a posouzen ve světle nových skutečností. Vrchní soud tak neučinil a i když některé již provedené důkazy částečně zopakoval a zčásti doplnil, postupoval formálně a nekriticky převzal skutková zjištění i právní hodnocení krajského soudu, přestože (podle obhajoby) bylo zřejmé, že právní hodnocení skutku nemohlo ve světle nových důkazů obstát. Stěžovatel s odkazem na řadu pochybností o skutkovém stavu poukázal na existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku a vrchnímu soudu rovněž vytkl, že při svém postupu nerespektoval zásadu in dubio pro reo. Stěžovatel dále namítl, že vrchní soud některé z navržených důkazů neprovedl či jejich provedení zamítl, aniž by blíže uvedl, jaké důvody ho k tomuto postupu vedly, přestože řada usvědčujících důkazů pozbyla změnou obhajoby na významu, jaký jim přisoudil krajský soud. V tomto světle se jeví výpověď poškozeného o skutečnostech, které se udály dne 11. 3. 2011 v obci Bohuňovice jako velmi nevěrohodná a osamocená. Stěžovatel rovněž zpochybnil závěr o stanovení výše škody a způsob jejího zjištění označil za nepochopitelný. Poškozený uvedl, že mu byly odcizeny dvě tašky na peníze, jedna soukromá, ve které bylo 300 000 až 400 000 Kč, a jedna firemní, ve které bylo 300 000 nebo 500 000 Kč. Odcizené firemní peníze měly patřit obchodní společnosti AUTOIMPORT CZ, s. r. o., které je poškozený údajně uhradil, a proto vznikla škoda jemu, nikoliv samotné obchodní společnosti. Tvrzení poškozeného stěžovatel zpochybnil, neboť poškozený nejenže si nepamatoval, kolik předmětné obchodní společnosti uhradil, ale nepředložil v tomto směru ani žádný doklad. Z předložené pokladní knihy obchodní společnosti (od 1. 1. - 31. 3. 2011) nevyplývá, že by v době do 11. 3. 2011 od této obchodní společnosti převzal finanční částku ve výši, v jaké tvrdil, že byla odcizena. Kromě částky 300 000 Kč, která měla být poškozenému zapůjčena Jaroslavem Hrubým na zakoupení vozidla, a obhajoba připustila, že finanční hotovost v této výši byla skutečně odcizena, nebyla škoda ve zbývající výši prokázána žádnými důkazy. Nesprávné posouzení výše škody jako značné mělo za následek i nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Stěžovatel též připomněl otázku obecné spravedlnosti - poukázal na to, že trestní stíhání bylo zahájeno na podkladě výpovědi svědkyně Jany Zdařilové v jiné trestní věci. Svědkyně vypověděla, že veškeré informace, které poskytla orgánům činným v trestním řízení, slyšela od Č. H. ml. Ten je zcela klíčovou postavou, neboť ani státní zástupkyně nepochybovala o tom, že předmětný skutek zorganizoval. Je tedy s podivem, že v předmětném trestním řízení vystupoval pouze jako svědek a stíhán byl pouze stěžovatel a Č. H. st. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu, že jeho odvolání odmítl, aniž by věc meritorně přezkoumal a pochybení odvolacího soudu napravil.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. 6. 2017 odkázal na odůvodnění svého rozsudku. K výroku o náhradě škody uvedl, že vycházel především ze svědecké výpovědi poškozeného, kterou považoval za věrohodnou, a hodnotil ji v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Krajský soud zopakoval, že v řízení bylo prokázáno způsobení škody ve výši 790 000 Kč, výše škody je součástí popisu skutku a vzhledem k tomu, že v době rozhodování soudu nebyla škoda poškozenému ani částečně uhrazena, soud za splnění podmínek uvedených v §43 odst. 3 tr. řádu zavázal oba odsouzené k její náhradě.
Vyjádření krajského soudu zaslal Ústavní soud stěžovateli k případné replice, ten však svého práva nevyužil.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu")]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Podstata stěžovatelovy ústavně právní argumentace spočívala v tvrzení o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními včetně zpochybnění právního hodnocení skutku kladeného mu za vinu. Ústavní soud (shodně se soudem Nejvyšším) vytýkané pochybení v postupu krajského a vrchního soudu neshledal. Z připojeného trestního spisu ověřil, že krajský soud zjistil skutkový stav na základě důkazů provedených, hodnocených a interpretovaných tak, že jejich vlastní obsah nelze označit za extrémně rozporný se zjištěními, která z těchto důkazů soud následně vyvodil. Při uplatnění nové obhajoby v odvolacím řízení vrchní soud doplnil dokazování za účelem ověření nových tvrzení s konstatováním, že důkazy provedené v rámci veřejného zasedání nepřinesly žádné nové skutečnosti, které by měly vliv na skutkový děj ustálený krajským soudem. Z usnesení vrchního soudu je zřejmé, na základě jakých důkazů a jejich hodnocení dospěl k závěru, že nově zvolená obhajoba stěžovatele nemohla obstát a proč ji vrchní soud hodnotil jako smyšlenou a nevěrohodnou.
Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných tzv. podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda z provedených důkazů lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, či zda není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje; jeho úkolem je ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné. Jak vyplývá ze shora uvedeného, takové pochybení (a to ani ve vztahu ke zjištění výše způsobené škody) Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce o porušení zásady in dubio pro reo. Listina ani Úmluva základních práv a svobod neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Na zákonné úrovni je tato úroveň jistoty upravena v ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, podle kterého "orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí". Kritérium "důvodných pochybností" zákonodárce blíže nevymezil, ani nevysvětlil a je tedy na obecných soudech, aby na základě hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, dospěly k takové úrovni jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení. Ústavnímu soudu nenáleží kontrolovat věcnou správnost takového procesu, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu. Nic takového však v projednávané věci nezjistil. Z rozsudku krajského soudu a usnesení vrchního soudu je zřejmé, že na základě provedených důkazů soudy obou stupňů neměly pochybnosti o tom, že se skutek stal tak, jak byl popsán ve skutkové větě rozsudku krajského soudu, vrchní soud odůvodnil, na základě jakých důkazů neuvěřil jiné verzi skutkového děje předložené stěžovatelem, a svoje úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem prezentoval. Za takové situace nebyl prostor pro aplikaci zásady "v pochybnostech ve prospěch" dán.
Namítal-li stěžovatel, že některé návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů vrchní soud odmítl, nepředstavuje tato skutečnost sama o sobě porušení pravidel spravedlivého procesu, byly-li tyto soudem považovány za nadbytečné, směřující k objasnění již objasněných skutečností, či pro nedostatek relevantní souvislosti s předmětem řízení. Takový postup Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a stejně postupoval i v projednávané věci.
Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti, skutečností vyplývajících ze soudního spisu a napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecným soudům nelze vytknout neadekvátní užití trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatele. Ústavní soud rovněž respektoval i rozhodnutí Nejvyššího soudu, který přiměřeným způsobem vyložil, proč nemohl stěžovatelovy dovolací námitky věcně projednat, i když z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že na námitku "extrémního rozporu" přesto reagoval.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu