ECLI:CZ:US:2017:1.US.3366.16.1
sp. zn. I. ÚS 3366/16
Usnesení
Ústavního soudu rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti M. Š., právně zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, AK Sokolská 295, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2016 č. j. 6 Tdo 1143/2016-24, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 23. února 2016 č. j. 55 To 20/2016-181, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. října 2015 č. j. 6 T 230/2014-159, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 8 odst. 2 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující.
3. Stěžovatel (dále také "podezřelý" nebo "obviněný") byl v trestní věci vedené proti němu u Okresního státního zastupitelství v Liberci (dále také "okresní státní zastupitelství" nebo "OSZ") pod sp. zn. 1 ZT 292/2014 stíhán pro přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit (zkráceně řečeno) tím, že v červnu 2012 v Liberci převzal od tří osob finanční částku v celkové výši 31 000 Kč se slibem, že pro ně zprostředkuje kurz autoškoly, kurz však nezajistil a peníze vrátil až po urgencích v průběhu trestního řízení.
4. Trestní řízení bylo nejprve vedeno formou tzv. zkráceného přípravného řízení policejním orgánem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, územním odborem Liberec-centrum pod č. j. KRPL-60870/TČ-2013-180515. Policejní orgán stěžovatele dne 27. 2. 2014 vyslechl a podle §179b odst. 3 tr. řádu mu sdělil podezření pro shora uvedený přečin podvodu.
5. Zkrácené přípravné řízení bylo ukončeno usnesením státní zástupkyně okresního státního zastupitelství ze dne 11. 3. 2014 č. j. ZK 210/2014-7, kterým bylo podle §179g odst. 1 tr. řádu podmíněně odloženo podání návrhu na potrestání a podle §179g odst. 3 tr. řádu byla podezřelému stanovena zkušební doba v trvání jednoho roku.
6. Proti usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání podal podezřelý stížnost, v níž tvrdil, že se žádného trestného činu nedopustil, a domáhal se toho, aby věc byla odložena podle §159a odst. 1 tr. řádu, protože ve věci nejde o podezření z trestného činu.
7. O stížnosti podezřelého rozhodl státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále též "krajské státní zastupitelství" nebo "KSZ") tak, že usnesením ze dne 10. 6. 2014 č. j. 2 KZT 203/2014-7 podle §149 odst. 1 tr. řádu usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství ze dne 11. 3. 2014 č. j. ZK 210/2014-7 zrušil a podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu uložil okresnímu státnímu zastupitelství, aby o věci znovu jednalo a rozhodlo. Okresní státní zastupitelství poté věc předalo policejnímu orgánu s pokynem, aby zahájil trestní stíhání podezřelého.
8. Usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, územního odboru Liberec, 2. oddělení obecné kriminality ze dne 11. 7. 2014, č. j. KRPL-60870-61/TČ-2013-180572, bylo podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele, pod jeho předchozím jménem M. Š., pro přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž skutek přečinu i jeho právní kvalifikace byly vymezeny stejně, jako tomu bylo v předcházejícím zkráceném přípravném řízení.
9. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání si obviněný podal stížnost, o níž rozhodla státní zástupkyně OSZ usnesením ze dne 22. 7. 2014, č. j. 1 ZT 292/2014-6, tak, že stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítla.
10. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 10. 2015, č. j. 6 T 230/2014-159, byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 23. 2. 2016, č. j. 55 To 20/2016-181, zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 9. 2016, č. j. 6 Tdo 1143/2016-24, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
11. Stěžovatel v posuzované ústavní stížnosti uvádí, že v jeho věci se jedná o nepřípustné trestní stíhání. Na jeho počátku totiž státní zástupkyně OSZ rozhodla o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání. Následný postup státního zástupce KSZ a policejního orgánů považuje za rozporný se zákonným ustanovením §150 tr. řádu, podle něhož orgán rozhodující o stížnosti nemůže z jejího podnětu změnit usnesení v neprospěch osoby, která stížnost podala. Rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání považuje ze svého pohledu jako příznivější a další postup orgánů činných v trestním řízení, který byl vyvolán jeho podnětem, považuje za porušení zákazu reformationis in peius.
12. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Stěžovatel se již v minulosti na Ústavní soud s obdobnou argumentací obrátil, když ústavní stížností napadl usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství ze dne 10. 6. 2014 č. j. 2 KZT 203/2014-7, usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, územního odboru Liberec, 2. oddělení obecné kriminality ze dne 11. 7. 2014, č. j. KRPL-60870-61/TČ-2013-180572, a usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství ze dne 22. 7. 2014, č. j. 1 ZT 292/2014-6. Ústavní soud nálezem ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2520/14 (N 191/75 SbNU 155) usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství ze dne 22. 7. 2014, č. j. 1 ZT 292/2014-6, zrušil a ve zbytku ústavní stížnost zamítl.
14. Ústavní soud v uvedeném nálezu shledal ústavní stížnost důvodnou v části týkající se usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství ze dne 22. 7. 2014, č. j. 1 ZT 292/2014-6, neboť bylo vydáno věcně nepříslušným orgánem. Státní zástupkyně OSZ neměla rozhodovat o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání policejním orgánem, neboť policejní orgán zahájil trestní stíhání na pokyn této státní zástupkyně. Postup při rozhodování o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání tak byl v rozporu s ustanovením §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu, podle něhož policejní orgán má předložit stížnost podanou proti usnesení, k němuž dal souhlas nebo pokyn státní zástupce, jeho prostřednictvím nadřízenému státnímu zástupci. V nálezu se Ústavní soud zároveň vyjádřil i k nedůvodnosti ústavní stížnosti v části napadající usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství ze dne 10. 6. 2014, č. j. 2 KZT 203/2014-, a usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, územního odboru Liberec, 2. oddělení obecné kriminality ze dne 11. 7. 2014, č. j. KRPL-60870-61/TČ-2013-180572. V této části nálezu k totožným námitkám stěžovatele uvedl, že rozhodnutí státního zástupce KSZ nezhoršuje stěžovatelovo postavení a neporušuje tak zákaz reformationis in peius. Institut podmíněného odložení podání návrhu na potrestání podle §179g odst. 1 tr. řádu patří mezi tzv. odklony. Rozhodnutí o něm nepředstavuje konečný výsledek trestního řízení, nevyvolává účinek rei iudicatae a nebrání následnému zahájení trestního stíhání proti téže osobě. Překážka věci rozsouzené nastává až poté, co po uplynutí zkušební doby rozhodne státní zástupce o tom, že se podezřelý osvědčil, nebo se má za to, že se osvědčil. Úvahu stěžovatele o tom, že zahájení trestního stíhání ve srovnání s podmíněným odložením podání návrhu na potrestání je pro něj "změnou k horšímu", označil za čistě spekulativní a ve své kategorické podobě nesprávnou. Zahájené trestní stíhání může totiž ve výsledku skončit také zastavením trestního stíhání nebo zproštěním obžaloby, což jsou nepochybně příznivější varianty, než je podmíněné odložení podání návrhu na potrestání. Rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání nelze vůbec porovnávat s rozhodnutím o zahájení trestního stíhání prizmatem společného referenčního hlediska, tj. hlediskem "prospěchu" (výhodnosti) pro osobu, jíž se tato rozhodnutí týkají. Obě tato srovnávaná rozhodnutí nezpůsobují žádný okamžitý a definitivní výsledek řízení, vedou toliko k volbě jiné procesní formy řízení; jaký bude mít zvolená varianta řízení konečný dopad do sféry osobnostních práv podezírané či obviněné osoby, je v okamžiku rozhodování nejisté. Uplatnění námitky zákazu reformatio in peius ve vztahu k rozhodnutí o volbě jednoho z alternativních způsobů vyřizování trestních věcí je tak v posuzovaném případě nepřípadné.
15. Ústavní soud má za to, že v nyní projednávané věci obecné soudy dostály požadavkům vyplývajícím ze článku 89 odst. 2 Ústavy. Z nálezu sp. zn. III. ÚS 2520/14 jednoznačně plyne stanovisko Ústavního soudu k argumentaci stěžovatele. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí závěry Ústavního soudu vyslovené v uvedeném nálezu považoval za závazné. Ústavní soud nemá důvod se od svého stanoviska nyní odklánět a cítí se jím rovněž vázán. V nyní posuzované věci proto k opakované argumentaci v podrobnostech odkazuje na odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 2520/14.
16. Ústavní soud v posuzované věci neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu