ECLI:CZ:US:2017:1.US.344.17.1
sp. zn. I. ÚS 344/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti UBS s. r. o., se sídlem Na Lysinách 457/20, 147 00 Praha 4, zastoupené Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem Dubská 390/4, 415 01 Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1439/2016-183 ze dne 22. 11. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 169/2015-152 ze dne 27. 10. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Karviné domáhala zaplacení částky 55 165 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nezaplacené kupní ceny za blíže určený televizor, který kupujícímu rovněž dodala. Okresní soud žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 23. 5. 2014 č. j. 16 C 157/2013-90. K odvolání vedlejší účastnice - společnosti Horizont-Polášek, s.r.o. Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozhodnutí nalézacího soudu tak, že žalobu zamítl. Následné dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že odvolací soud nerespektoval shodná tvrzení účastníků, která vzal za svá okresní soud, a sám je přehodnotil, aniž žalovaný proti vymezení shodných tvrzení nalézacím soudem jakkoli brojil. Nejvyššímu soudu vytkla, že jeho usnesení o odmítnutí dovolání je nedostatečně odůvodněno. Dle jejího mínění dovolací soud též nekriticky přejímá závěry odvolacího soudu o shodných tvrzeních účastníků řízení. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla, včetně odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z posuzované věci je zřejmé, že jediným způsobem, jak stěžovatelka mohla být reálně se svou žalobou úspěšná, byla právě její nynější argumentace o "shodných tvrzeních" účastníků řízení. Z nich má vyplynout, že žalovaný zaplatil právě fakturu za prvně objednaný a dodaný televizor, který následně reklamoval, a nikoli za druhý, posléze dodaný, jehož zaplacení se stěžovatelka žalobou domáhala. Stěžovatelka totiž nebyla v řízení schopna prokázat, která z faktur se váže k jakému televizoru (šlo o zcela shodné televizní přijímače bez rozdílu v ceně), neboť obě faktury byly žalovanému zaslány až po dodání obou televizí a žádné bližší rozlišení nebylo lze z faktur (navíc datovaných stejným dnem) dovodit. Naproti tomu nepřistoupil-li by odvolací soud na argument stěžovatelky stran "shodných tvrzení" účastníků řízení, jak se také stalo, bylo by třeba s ohledem na okolnosti případu a jeho právní posouzení žalobu zamítnout, protože ty svědčí naopak pro závěr, že žalovaný zaplatil až za druhý dodaný televizor, a nikoli za první, který reklamoval.
Stěžovatelka na existenci "shodného tvrzení" obou stran, z něhož vyplývá zaplacení kupní ceny za první televizor, usuzuje z protokolu o jednání před nalézacím soudem, z něhož plyne, že tato skutečnost není mezi účastníky sporná. Stěžovatelka ovšem v rámci své argumentace přehlíží, že žádná taková shodná tvrzení o zaplacení faktury č. 148, která se měla vázat právě k prvně dodanému televizoru, ve skutečnosti nikdy nebyla učiněna. Naopak žalovaný opakovaně tvrdil, že každou z faktur dostal samostatně a nevěděl, který z televizorů je kterou z faktur vyúčtován, přičemž za reklamovaný odmítl zaplatit. Jinými slovy, "shodná tvrzení" obou účastníků se zakládají pouze na protokolaci, která je však v rozporu s obsahem podání žalovaného a jeho dalšími úkony v řízení. Tento rozpor odvolací soud konstatoval. Totéž se stěžovatelce také snažil vysvětlit Nejvyšší soud v napadeném usnesení (str. 2 - 3). Stěžovatelka ostatně ani nezpochybnila, že žalovaný kdy takové "shodné tvrzení" sám vyřkl či učinil. Toliko trvá na tom, že byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces, když odvolací (a potažmo dovolací) soud odmítl přiznat dané protokolaci procesní účinek v tom smyslu, že jestliže proti ní žalovaný vysloveně nebrojil, je třeba z ní bez dalšího vycházet.
Ústavní soud ovšem takový názor nesdílí. Situace, kdy soud vyššího stupně reviduje v protokolu z jednání soudu nižšího stupně zachycenou skutečnost, o níž lze mít spolehlivě za to, že je v rozporu s obsahem spisu, nemůže tento jeho postup představovat zásah do práva na spravedlivý proces toho účastníka řízení, který by z toho měl jinak prospěch. V daném případě v protokolu uvedená "nesporná tvrzení" jsou spíše pouhým zachycením úvah (domněnky) soudu prvního stupně o argumentaci žalovaného, nikoli zachycením toho, že takové tvrzení žalovaný výslovně činí nesporným. Odvolací soud tedy přistoupil ke korekci této úvahy nalézacího soudu, když zjistil, že se vůbec nezakládá na předchozích ani následných postojích žalované strany. Takové počínání ovšem do práva na spravedlivý proces stěžovatelky nezasahuje. Naopak založení soudního rozhodnutí na protokolárně zachycené úvaze nalézacího soudu o "shodných skutkových tvrzeních" bez dalšího by představovalo formalistický postup jsoucí v rozporu s obsahem spisu. Nic na tom nemění ani to, že žalovaný se přímo vůči formulaci zachycené v protokolu neohradil. Jeho nesouhlas je patrný z vlastní argumentace, jak ji v průběhu řízení, včetně odvolacího, zastával.
Ve vztahu k výhradám směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že dovolací soud zřetelně vysvětlil, proč odvolací soud korekcí úvah okresního soudu stran "shodných skutkových tvrzení" nemohl postupovat v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. V dostatečném rozsahu pak reagoval i na další stěžovatelkou vznesené otázky. Jeho odůvodnění z kautel spravedlivého procesu nevybočuje a rozhodnutí ani netrpí jiným závažným deficitem, pro který by byl Ústavní soud nucen přistoupit k jeho kasaci.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu