ECLI:CZ:US:2017:1.US.3455.15.1
sp. zn. I. ÚS 3455/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele I. Z., t. č. ve Věznici v Plzni, P.O.BOX 335, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Příkop 8, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2015 č. j. 2 To 44/2015-1087 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti však primárně napadá postup obecného soudu, resp. průběh řízení. Stěžovatel v tomto směru ústavní stížnost opírá zejména o tu část odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci, podle níž měl soud své rozhodnutí opřít především o stěžovatelovo předchozí odsouzení, avšak spis ani rozhodnutí v průběhu veřejného jednání proveden jako důkaz nebyl. Dále namítá nekompletnost trestního spisu a nemožnost seznámit se s částí spisových a důkazních materiálů, tedy porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 37 odst. 1 Listiny.
2. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením částečně zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2015 č. j. 40 T 10/2012-1066, a to ve výroku vysloveném podle ustanovení §79d odst. 1, odst. 7 trestního řádu a v tomto rozsahu nově rozhodl tak, že podle ustanovení §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku se odsouzenému I. Z. ukládá ochranné opatření - zabrání věci, a to nemovitostí zapsaných na LV č. X1 katastrálního území č. X2 Plzeň (zastavěná plocha a nádvoří a garáž na parc. č. X3). V odůvodnění usnesení konstatoval, že stěžovatel je vlastníkem předmětných nemovitostí a v garáži se nacházely věci, ohledně nichž vyslovil již krajský soud jejich zabrání podle §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. V prostorách garáže se realizovala trestná činnost drogového charakteru. Nerozhodné přitom je, zda byl stěžovatel pachatelem trestné činnosti, ale to, že byl ve věci vedené u Okresního soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 117/2008 uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, mj. spočívající v přechovávání heroinu, a to právě v předmětné garáži. Lze proto učinit jednoznačný závěr, že předmětná garáž byla používána k trestné činnosti stěžovatelem v době předcházející výkonu trestu odnětí svobody a dále též znovu krátce po jeho propuštění z výkonu trestu, rovněž před spácháním další trestné činnosti, jíž byl uznán vinným v roce 2012 a následně též k další trestné činnosti buď stěžovatele, nebo dalších osob v době následující po jeho podmíněném propuštění. Podle obecného soudu nelze tolerovat stav, kdy je nemovitost opakovaně zneužívána k páchání závažné trestné činnosti drogového charakteru; předmětné nemovitosti ohrožují bezpečnost společnosti a hrozí nebezpečí, že bude i nadále sloužit ke spáchání zločinu. Popisovaný zásah přitom není podle soudu zásahem do základního práva stěžovatele zakotveného v čl. 11 Listiny.
II.
3. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.
4. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. V nyní posuzované věci stěžovatel svou ústavní stížnost opírá o námitky týkající se procesu dokazování. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá mimo jiné požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
6. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecný soud rozhodnutí o uložení ochranného opatření - zabrání věci ve vlastnictví stěžovatele opřel své rozhodnutí o adekvátní důkazy, které mu umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Námitky stěžovatele vztahující se k projednávané věci nezakládají v řešené věci porušení ústavnosti. Předmětná rozhodnutí obecných soudů jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Vrchní soud v Olomouci své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a jednoznačně uvedl, jakými úvahami se v rámci rozhodování řídil a která zákonná ustanovení použil. Jestliže stěžovatel namítá, že obecný soud opřel své rozhodnutí výhradně o obsah odsuzujícího rozhodnutí, které nebylo čteno, je zapotřebí uvést, že tímto rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu a byl mu za to uložen určitý trest - tedy stěžovatel o obsahu rozhodnutí měl povědomí, jakož i o obsahu předmětného spisu. Pokud by ovšem měl pochybnosti, měl v závěru příslušného hlavního líčení svůj návrh na doplnění dokazování před krajským soudem uplatnit. Nadto napadené rozhodnutí obecného soudu není založeno výhradně na uvedené skutečnosti. Soud postupně a logicky provádí výčet jednotlivých důvodů a skutečností, které ve svém souhrnu vedly k závěru o nutnosti uložení předmětného ochranného opatření stěžovateli. Není přitom možné dojít ani k tomu závěru, že by jeho uložení bylo v rozporu se zákonnými požadavky uvedenými v ustanovením §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku.
7. Z pohledu stěžovatelovy námitky porušení čl. 11 Listiny Ústavní soud uvádí, že ochranné opatření - zabrání věci stěžovatele bylo uloženo v souladu se zákonem a v souladu s čl. 11 odst. 3 Listiny nesmí být vlastnictví zneužito, a to mimo jiné právě v rozporu se zákonem. Uvedené konstatoval též obecný soud, který se tak k ústavnosti předmětného postupu též vyjádřil.
8. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele ani práva na ochranu vlastnictví. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu