ECLI:CZ:US:2017:1.US.3509.16.1
sp. zn. I. ÚS 3509/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti, kterou podali stěžovatelé 1. Stewart Bata Nash, 2. John G. Nash, 3. Diana Nash Verrall, 4. Alexandra Nash Cotton, všichni zastoupeni Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, a 5. Jena Batova Mitrovitch, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2016 č. j. 25 Cdo 2367/2016-287 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2015 č. j. 64 Co 210/2015-272, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. října 2016, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva na přístup k soudu a spravedlivý proces a na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 14 C 195/2010 vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. února 2015 č. j. 14 C 195/2010-247 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, aby žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, byla uložena povinnost, zaplatit stěžovatelům částku 56 640 890 Kč, resp. každému z nich částku 11 328 178 Kč s úrokem z prodlení, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obvodní soud tímto způsobem rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatelé domáhali finanční náhrady za majetek svého předchůdce Jana Antonína Bati, který byl rozsudkem Národního soudu v Praze ze dne 2. května 1947 odsouzen podle §4 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., a mimo jiné byl vysloven trest propadnutí jmění, přičemž na základě návrhu na povolení obnovy ze dne 19. března 2007 byl pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2007 sp. zn. Nt 214/2007 trestní rozsudek ve výroku o vině a trestu zrušen, věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření a posléze byla věc odložena. Majetek patřící manželce Marii J. Baťové byl konfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Pokud jde o hmotněprávní základ nároku, soud prvního stupně konstatoval, že se na jeho posouzení neuplatní zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ani zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, kdy jejich aplikace se vztahuje na akty učiněné v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 a nelze tak nárok posoudit ani podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť ten se vztahuje na nezákonná rozhodnutí vydaná po účinnosti zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, jehož působnost byla stanovena od 5. června 1969 do účinnosti nové právní úpravy, tedy zákona č. 82/1998 Sb. Pokud jde o ustanovení §371 až §374 trestního řádu ve znění účinném do 31. prosince 1969, zejména ustanovení §372, týkající se odškodnění za trest a přechodu nároku na dědice, ani tuto normu nelze podle závěru soudu I. stupně aplikovat. Soud prvního stupně neakceptoval ani argumentaci stěžovatelů, že je třeba aplikovat obecný občanský zákoník z roku 1811, neboť jeho ustanovení §1293 ABGB o náhradě škody platilo do 31. prosince 1950, kdy bylo zrušeno zákonem č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, tedy zrušený předpis rovněž nelze aplikovat. Obvodní soud za tohoto stavu uzavřel, že uplatnění nároku je snahou stěžovatelů obejít restituční zákonodárství, přičemž legislativa nepřistoupila k odstranění důsledků všech křivd, a je třeba respektovat vůli zákonodárce, pokud jde o specifikaci jednotlivých restitučních důvodů a jejich časový rámec.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně se stěžovatelé odvolali a vytýkali mu nesprávné právní posouzení věci. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. října 2015 č. j. 64 Co 210/2015-272 napadený rozsudek potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
4. Rozsudek odvolacího soudu byl stěžovatelům prostřednictvím jejich právního zástupce doručen dne 3. prosince 2015 a stěžovatelé podali prostřednictvím tohoto svého právního zástupce dne 2. února 2016 blanketní dovolání, ve kterém uvedli, že "své dovolání blíže odůvodní následným podáním". Doplnění blanketního dovolání bylo doručeno soudu prvního stupně dne 12. dubna 2016. Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. srpna 2016 č. j. 25 Cdo 2367/2016-287 podané dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. s tím, že blanketní dovolání ze dne 2. února 2016 bylo ze strany stěžovatelů podáno včas, avšak neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatelé nevymezili důvod dovolání a v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Doplnění blanketního dovolání ze dne 12. dubna 2016 bylo odesláno až po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání, která začala běžet doručením napadeného rozsudku odvolacího soudu dne 3. prosince 2015 a skončila dne 3. února 2016. Nejvyšší soud k němu proto nemohl přihlédnout a pro úplnost uvedl, že marným uplynutím propadné (prekluzivní) lhůty podle §241b odst. 3 o. s. ř. se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že Nejvyšší soud jim neposkytl ochranu porušenému právu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Postup Nejvyššího soudu se jeví stěžovatelům nejen formalistickým, a to nad mez obvyklého formalismu tomuto soudu imanentního a Ústavním soudem mu pravidelně vytýkaného, ale zároveň jako účelový, s ohledem na to, jaký je obsah žalobního nároku. To plasticky vyvstává z obsahu samotného dovolání, když stěžovatelé považují úvahy Městského soudu v Praze za vadné, neboť citovaná ustanovení někdejšího trestního řádu právo dědiců na náhradu jiné újmy než takové, jež byla způsobena na jejich výživě nebo výchově, expressis verbis vylučuje, a nelze proto na nárok na tuto náhradu uplatnit ani ustanovení o prekluzi, jelikož to se vztahuje právě jen k uplatnění onoho úzce specifikovaného nároku. Opačný výklad je podle názoru stěžovatelů naprosto nelogický a neudržitelný, protože právní předpis, který určitý nárok nepřiznává, nemůže upravovat lhůtu k jeho uplatnění.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále uvedli, že pátá stěžovatelka byla v řízení před obecnými soudy zastoupena advokátem Mgr. Robertem Cholenským, Ph. D., jako opatrovníkem, neboť sama není schopna v důsledku svého špatného zdravotního stavu udělit zmocněnci plnou moc a opatrovník, jenž jí byl ustanoven příslušným brazilským soudem, její syn Ljubisav Mitrovitch Jr., byl v řízení zcela pasivní a s českými státními orgány nekomunikoval. Tento stav pokračuje i nadále, proto dcera páté stěžovatelky Maria Bata Mitrovich podala proti nečinnosti opatrovníka své matky návrh na změnu opatrovníka. První čtyři stěžovatelé proto navrhovali, aby Ústavní soud buď sám ustanovil páté stěžovatelce procesního opatrovníka, nebo řízení přerušil, dokud nebude v Brazílii postaveno najisto, kdo je oprávněn stěžovatelku zastupovat.
7. K dotazu Ústavního soudu ze dne 7. února 2017 pak právní zástupce prvních čtyř stěžovatelů dne 14. února 2017 Ústavnímu soudu sdělil, že o podaném návrhu na změnu opatrovníka páté stěžovatelky nebylo dosud brazilským soudem rozhodnuto a s ohledem na obecně velmi pomalé tempo rozhodování soudů v Brazílii nelze s jistotou predikovat, kdy se tak stane.
8. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a při posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti s ohledem na předmět řízení vymezený petitem ústavní stížnosti dovodil, že problematika přípustnosti ústavní stížnosti je rozdělena do dvou úrovní, a to ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu (body 11. a 12.) a ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze (body 9. a 10.).
9. Jak vyplývá ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, stěžovatelé prostřednictvím svého právního zástupce podali blanketní dovolání, které v řádné lhůtě nedoplnili. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je tak přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná (srov. usnesení ze dne 8. března 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu. Pokud stěžovatelé podané dovolání v zákonné lhůtě nedoplnili o nezbytné údaje v rozsahu dovolání a dovolacích důvodů a doplnění zaslali až po lhůtě, odmítnutí jejich dovolání Nejvyšším soudem pro vady má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze.
10. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž podané dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání podané stěžovateli hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze považovat za přípustnou (srov. usnesení ze dne 20. března 2014 sp. zn. IV. ÚS 2496/13 a ze dne 4. října 2016 sp. zn. III. ÚS 2836/16).
11. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto a k porušení namítaných základních práv stěžovatelů v předmětné věci nedošlo.
12. V posuzovaném případě předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci Nejvyšším soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
13. Námitkám stěžovatelů nelze přisvědčit ani za situace, kdy jejich právnímu zástupci Obvodní soud pro Prahu 2 zaslal dne 29. března 2016 výzvu k doplnění dovolání ve lhůtě 15 dnů, neboť se tak stalo v rozporu se zákonem a po uplynutí zákonné lhůty (§240 a §241b odst. 3 o. s. ř.). Nelze mít tedy za to, že by stěžovatelé podali (zdůvodnili) dovolání opožděně v důsledku chybného poučení soudu.
14. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelé nesouhlasí se závěry učiněnými Nejvyšším soudem, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
15. Protože Ústavní soud posoudil podanou ústavní stížnost zčásti jako zjevně neopodstatněnou a zčásti jako nepřípustnou, považoval za dané procesní situace s ohledem na sdělení právního zástupce prvých čtyř stěžovatelů ze dne 14. února 2017 za nadbytečné, vyčkávat ve věci zastoupení páté stěžovatelky na vyřízení návrhu na změnu opatrovníka proti jeho nečinnosti a přerušovat řízení před Ústavním soudem, či činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka páté stěžovatelce pro řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §29 o. s. ř., neboť je zřejmé, že nezastoupení páté stěžovatelky opatrovníkem a právním zástupcem se nemůže nijak negativně projevit v právní sféře stěžovatelů a ovlivnit výsledek rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti v jejich neprospěch.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, a to ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu k napadenému rozsudku Městského soudu v Praze podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu