ECLI:CZ:US:2017:1.US.387.17.1
sp. zn. I. ÚS 387/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Římala, zastoupeného Mgr. Barborou Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2016 č. j. 7 As 270/2016-42 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016 č. j. 4 A 19/2013-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, byl stěžovatel uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a byla mu uložena pokuta ve výši 4.000 Kč, zákaz řízení motorových vozidel na dobu dvou měsíců a současně povinnost uhradit náklady řízení v částce 1.000 Kč. Stěžovatel neuspěl ani se svým odvoláním, ani se svou žalobou a kasační stížností ve správním soudnictví. Obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že se právní orgány ve svých rozhodnutích řádně zabývaly správností provedeného měření, umístěním dopravní značky a dalšími relevantními okolnostmi pro danou věc. Z provedeného dokazování žádné okolnosti o nesprávnosti provedeného měření zjištěny nebyly. Stěžovatel bezprostředně po zastavení nezpochybňoval ani překročení maximální dovolené rychlosti, ani správnost provedeného měření. I v rámci podání vysvětlení dne 17. 9. 2012 uvedl, že řídil uvedené vozidlo, jehož je majitelem, na fotodokumentaci se poznává a s přestupkem souhlasí. Následující změnu jeho postoje (po několika měsících začal zpochybňovat správnost provedeného měření a své dřívější tvrzení, že se přestupku dopustil, že se na fotodokumentaci se poznává a s přestupkem souhlasí) zhodnotil Nejvyšší správní soud jako účelovou. Obecné soudy nepovažovaly za nutné vyslechnout zasahující policisty, resp. nechat vypracovat odborné vyjádření ve vztahu k provedenému měření a provést další úkony, jak požadoval stěžovatel. Správní spis podle nich poskytuje dostatečnou oporu pro závěr, že se stěžovatel dopustil protiprávního jednání a žádné další dokazování (např. požadovaným výslechem zasahujících policistů atp.) potřeba nebylo.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pokračuje v argumentační polemice s napadenými správními rozhodnutími i rozhodnutími správních soudů s tím, že namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu, neboť se nedostatečně vypořádal s jeho žádostí o výslech policistů. Dále uvádí, že nebyla v pořádku identifikace radaru ani umístění dopravní značky, namítá i rozpor obsahu policejních dokumentů, měření rychlosti v nesouladu s příslušným návodem, upozorňuje na písařské chyby v napadených rozhodnutích, polemizuje se závěry rozšířeného senátu ve věci použití zásady „ne bis in idem“ a přidělování bodů a se závěry o délce trestního účinku bodů, také poukazuje na svou předchozí praxi, v níž se podle svého názoru ukázal jako slušný řidič, a na svou práci taxikáře.
4. Ústavní soud posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla.
6. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu