ECLI:CZ:US:2017:1.US.3911.16.1
sp. zn. I. ÚS 3911/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti P. J., zastoupeného Mgr. Evou Schrammovou, advokátkou se sídlem v Praze, Ruská 2393/75, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016 č. j. 3 Tdo 1075/2016-28, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. února 2016 č. j. 9 To 74/2016-148 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. prosince 2015 č. j. 8 T 148/2015-131, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. listopadu 2016, doplněné podáními dne 29. listopadu 2016, 5. prosince 2016 a 7. prosince 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených usnesení a namítal, že byl odsouzen v rozporu s jeho právem nebýt odsouzen bez zákona.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 8 T 148/2015 bylo zjištěno, že dne 27. srpna 2015 podalo Okresní státní zastupitelství v Kolíně obžalobu na stěžovatele s tím, že v popsaném jednání stěžovatele je spatřován přečin podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku. Okresní soud rozhodl usnesením ze dne 2. září 2015 č. j. 8 T 148/2015-87 tak, že trestní stíhání zastavil z důvodů podle §172 odst. 1 trestního řádu. Proti tomuto usnesení podalo Okresní státní zastupitelství v Kolíně stížnost. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. října 2015 č. j. 9 To 479/2015-99 podané stížnosti vyhověl a napadené usnesení zrušil. Okresní soud pak rozsudkem ze dne 10. prosince 2015 č. j. 8 T 148/2015-131 uznal stěžovatele vinným tím, že jako jediný jednatel společnosti GARAGE EUROPA s. r. o. rozhodl o tom, že omylem odeslaná platba J. Benczem ze dne 17. července 2014 ve výši 900 EUR z účtu patřícího společnosti IVIA, s. r. o. na účet společnosti GARAGE EUROPA s. r. o., nebude vrácena odesílateli, přestože ještě týž den, kdy byl zjištěn omyl, byla tatáž platba ve výši 900 EUR za stejnou fakturu zaslána rovněž na účet společnosti GARAGE EUROPA s. r. o., a to přestože byl na první platbu omylem zaslanou z účtu společnosti IVIA, s. r. o. upozorněn a byl opakovaně žádán o navrácení celé částky. Podle závěru učiněného okresním soudem stěžovatel spáchal přečin podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 3 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 15 měsíců. Dále bylo stěžovateli uloženo, aby uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání do výroku o vině i do výroku do trestu. Krajský soud v Praze jako soud odvolací podané odvolání usnesením ze dne 24. února 2016 č. j. 9 To 74/2016-148 zamítl.
4. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. srpna 2016 č. j. 3 Tdo 1075/2016-28 podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že okresní soud nijak nezkoumal, kdy se o platbě dozvěděl a kdy rozhodl o jejím nevrácení pouze z toho důvodu, že nepovažoval stěžovatelem uváděný zápočet platby za věrohodný. Proto podle názoru stěžovatele rozsudek okresního soudu spočívá v nesprávném hmotněprávním posouzení normativní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku ve variantě "využití něčího omylu". Stěžovatel má za to, že skutek, pro který byl odsouzen, nenaplňuje znaky žádného trestného činu a musí být zproštěn obžaloby, neboť byly porušeny principy nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege. Stěžovatel dále uvedl, že se o poukázané platbě mohl dozvědět až kolem 10. srpna 2014, neboť výpisy z banky na Slovensku chodí firmě jednou za měsíc, vždy asi 10 dnů od ukončení minulého měsíce. V době, kdy svědek J. Bencze hned po zaslání platby dne 17. července 2014 stěžovatele o omylem zaslané platbě informoval, o ní nic nevěděl. Stěžovatel tak nemohl využít něčího omylu a trestného činu podvodu se nemohl dopustit. Vzhledem k tomu, že odvolací soud posoudil rozsudek soudu prvního stupně jako správný a zcela se s ním ztotožnil, spočívá podle názoru stěžovatele i rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném hmotněprávním posouzení trestného činu podvodu contra legem. Obsah odůvodnění usnesení dovolacího soudu pak stěžovatel považuje za zmatečný a rovněž v uvedeném rozporu se skutkovou podstatou trestného činu podvodu. Interpretace jednání stěžovatele Nejvyšším soudem podle tvrzení stěžovatele jednoznačně překračuje normativní charakter a rozsah skutkové podstaty varianty "využití omylu" ve smyslu přečinu podvodu podle §209 trestního zákoníku, jelikož neobsahuje normativní charakter "podvodného" jednání.
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyla dotčena chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
8. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod aplikované ustanovení §209 odst. 1 trestního zákoníku.
9. Podle ustanovení §209 odst. 1 trestního zákoníku "Kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci."
10. Okresní soud dovodil, že stěžovatel o mylně připsané platbě od poškozené společnosti IVIA, s. r. o. věděl, neboť svědek J. Bencze o jejím vrácení s ním přímo komunikoval. V průběhu řízení pak nevyšlo najevo, že by společnost IVIA, s. r. o. společnosti GARAGE EUROPA s. r. o. cokoli dlužila a nebylo zde tedy nic k započtení. Stěžovatel se tak dopustil zakázaného jednání a odpovídá za způsobenou škodu. Odvolací soud po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti všech výroků rozsudku soudu prvního stupně i správnosti postupu řízení, které vydání rozsudku předcházelo, uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v souladu s procesními předpisy a v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí, provedené důkazy zhodnotil postupem stanoveným v §2 odst. 6 trestního řádu a učinil z toho logicky vyplývající skutkové závěry. Úvahy, kterými se přitom řídil, podrobně a přesvědčivě popsal v odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud se s nimi plně ztotožnil, stejně jako s učiněnými závěry. Odvolací soud vyšel ze zjištění učiněného soudem prvního stupně, a to že svědek J. Bencze jednal se stěžovatelem o vrácení peněz neúspěšně několik týdnů a stěžovatelem tvrzený zápočet nebyl prokázán. Nejvyšší soud pak po posouzení celé věci uzavřel, že stěžovatel beze zbytku naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku.
11. Pokud stěžovatel namítá, že jeho jednání mělo být posouzeno jako zatajení věci podle §219 trestního zákoníku, je třeba konstatovat, že rozhodování všech obecných soudů včetně Nejvyššího soudu odpovídá v této věci ustálené judikatuře. Rozlišení mezi trestným činem podvodu a zatajení věci podle ní spočívá v určení času, kdy se pachatel dozví o tom, že poškozený jednal v omylu. Podle této judikatury platí, že pokud se věc dostane do dispozice pachatele poté, kdy se pachatel o omylu dozví (nebo současně s tím), jedná se o podvod a nikoliv o zatajení věci (srov. usnesení ze dne 14. února 2006 sp. zn. I. ÚS 718/04).
12. Ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Výklad, který by jako rozlišovací kritérium mezi podvodem a zatajením věci bral nikoliv časové hledisko, a pojímal by podvod jako komisivní jednání a zatajení věci jako omisivní jednání, by byl také možný, a možná dokonce příhodnější. Není ale primárně věcí Ústavního soudu, aby (pokud nejde o mimořádné excesy) přehodnocoval a měnil judikaturu obecných soudů. Jak trestný čin podvodu, tak trestný čin zatajení věci, byly ve věci soudy všech stupňů zvažovány. I když byl stěžovatel nakonec uznán vinným přísněji trestným činem podvodu, než je trestný čin zatajení věci (jak se ve své ústavní stížnosti domáhá), uložený trest je v rámci zákonné sazby každého z těchto trestných činů. Lze pak jen politovat, že se stěžovatel rozhodl vrátit neprávem přijatou částku až po vynesení rozsudku soudem prvního stupně.
13. Ústavní soud má za to, že postup ve věci rozhodujících soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity. Stěžovateli nebylo upřeno využít všechny řádné a mimořádné opravné prostředky, které také v průběhu trestního řízení skutečně uplatnil. Závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek odsouzení stěžovatele v rozporu s jeho právem nebýt odsouzen bez zákona a pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu v posuzované věci, shledáno nebylo.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu