ECLI:CZ:US:2017:1.US.3966.16.1
sp. zn. I. ÚS 3966/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. B., zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Šumavská 31, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 8. 2016 č .j. 13 Co 569/2015-163, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, Okresního soudu v Litoměřicích a nezletilých M. B. a M. B., zastoupených kolizním opatrovníkem Městským úřadem v Litoměřicích a Z. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 21. 11. 2016, doplněnou podáním ze dne 6. 12. 2016, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž mělo dojít k porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakž i čl. 90 Ústavy. Okresní soud v Litoměřicích rozhodl rozsudkem ze dne 1. 7. 2015 č. j. P 142/2014-67 ve věci péče o nezletilé M. B. a M. B., dětí stěžovatelky a Z. B., zejména tak, že výživné placené otcem na nezletilého M. B., narozeného X. X. XXXX se zvyšuje z částky 3 000 Kč měsíčně na 4 000 Kč s účinností od 1. 5. 2015 a návrh na zvýšení výživného na nezletilého M. B., narozeného X. X. XXXX, se zamítá. Po odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 8. 2016 č.j. 13 Co 569/2015-163 tak, že rozsudek okresního soudu změnil - pokud jde o zvýšení výživného na částku 4 000 Kč tím, že se tak stane s účinností od 1. 9. 2015; ve zbytku byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že navrhovala zvýšení výživného na nezletilého M. B., narozeného X. X. XXXX, z částky 3 000 Kč na částku 4 500 Kč a na nezletilého M. B., narozeného X. X. XXXX, z částky 2 000 Kč na částku 3 500 Kč. Po vydání rozsudku soudu prvního stupně, jenž rozhodl jak výše uvedeno, podala odvolání, které doplnila mimo jiné návrhem, aby otec nezletilým doplatil částku 17 038 Kč, kterou měl údajně získat tím, že na děti uplatňoval daňové zvýhodnění i poté, co odešel ze společné domácnosti. Nadto stěžovatelka v odvolání uvedla důvody pro zvýšení výživného a navrhla provedení důkazů, týkajících se příjmů otce. Krajský soud v Ústí nad Labem se však těmito návrhy řádně nezabýval a rozsudek soudu prvního stupně změnil jen minimálně, jinak jej potvrdil.
3. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Již mnohokrát ve své judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů podrobně přezkoumávat.
5. V daném případě Ústavní soud zjistil z předmětných rozhodnutí obecných soudů, že ve věci bylo provedeno dokazování, které vedlo k dostatečným zjištěním skutkového stavu. Zejména soud prvního stupně se případem pečlivě a odpovědně zabýval, jak plyne z logického a přesvědčivého odůvodnění napadeného rozsudku. Soud vzal do úvahy veškeré podstatné a pro věc rozhodné skutečnosti, příjmy rodičů, zájmy dětí a výdaje na péči o ně. Návrh na zvýšení výživného u mladšího nezletilého neshledal důvodným, zatímco u staršího ano a přiznal mu částku 4 000 Kč měsíčně (stěžovatelka žádala 4 500 Kč); důvodem bylo, že tento syn nastoupil od září 2015 na střední školu. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací tato zjištění a rozhodnutí pozměnil pouze v tom, že zvýšení výživného přiznal až od počátku září, tedy dne skutečného nástupu staršího nezletilého na střední školu. Pokud stěžovatelka doplňovala odvolání dalšími návrhy, na které podle ní tento soud adekvátně nereagoval, nutno uvést, že mohly být podány již soudu prvního stupně, který se dokazováním obsáhle zabýval. Pokud stěžovatelka má důkazy o tom, že příjmy otce nezletilých dětí byly vyšší, než uváděl, nic jí nebrání vyvolat nové řízení o zvýšení výživného. Z hlediska ochrany ústavnosti by muselo dojít ke skutečně extrémnímu excesu obecného soudu, např. nesmyslnému odůvodnění nebo zjevné svévoli v rozhodování o výši výživného, aby bylo možno uvažovat o ingerenci Ústavního soudu. Ve zkoumaném případě k ničemu takovému nedošlo. Soudy v řádném řízení rozhodly na podkladě shromážděných důkazů o výživném, stanoveném ve výši 2 000 Kč a 4 000 Kč na nezletilé dítě a svůj závěr dostatečně odůvodnily. Ačkoliv si lze představit také rozhodnutí poněkud jiné, případně trochu odlišné odůvodnění, kladoucí akcenty na jiná zjištění, ke kterým ve věci došlo (stěžovatelkou namítané daňové zvýhodnění, které otec nezletilých údajně uplatnil), na ústavně přijatelném závěru, ke kterému obecné soudy dospěly, by to nemohlo ve prospěch stěžovatelky či nezletilých dětí nic skutečně podstatného změnit.
6. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu