ECLI:CZ:US:2017:1.US.3980.16.1
sp. zn. I. ÚS 3980/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Danuše Korczynské, zastoupené JUDr. Petrem Kocurem, advokátem, sídlem Osvobození 829, Orlová - Lutyně, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2016 č. j. 9 Co 358/2016-48, a usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, se sídlem Komenského 38, Přerov, ze dne 26. 11. 2015 č. j. 103 Ex 30882/15-30, za účasti Krajského soudu v Ostravě a soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 odst. 1 Ústavy České republiky domáhala zrušení shora označených rozhodnutí, vydaných v exekučním řízení.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, připojeného k ústavní stížnosti, a usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, které si Ústavní soud od exekutorského úřadu vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelka jako povinná v exekučním řízení požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Soudní exekutor její žádost zamítl s odůvodněním, že se nejedná o věc po stránce skutkové nebo právně složitou, povinné zastoupení není dáno a sama povinná nepoukázala na konkrétní situaci či problém v rámci exekuce vyžadující (právní) pomoc třetí osoby a nebyl důvod pochybovat, že se povinná v problematice její věci dostatečně orientuje. V odvolacím řízení Krajský soud v Ostravě usnesení soudního exekutora potvrdil s tím, že soudní exekutor správně vyhodnotil všechny relevantní skutečnosti a s jeho závěrem, že nejsou splněny podmínky pro ustanovení zástupce povinností, se ztotožnil. I podle Krajského soudu v Ostravě stěžovatelka nikterak neprokázala, že by nebyla schopna hájit se sama, naopak opakovaně podává obsáhlá a ucelená písemná i elektronická podání.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla extrémní nesoulad skutkových zjištění a právních závěrů orgánů veřejné moci, tendenci soudu zjednodušit aplikaci a výklad práva a nerespektování povinnosti poskytnout ochranu jejímu naléhavému právnímu zájmu zvláště s přihlédnutím k jejím zdravotním důvodům, pokročilému věku a faktu, že není právně erudovaná. Stěžovatelka uvedla, že čelí exekuci k vymožení nákladů řízení, k jejichž úhradě byla zavázána v civilním sporu se svým bývalým zaměstnavatelem. Ten má vlastní tým právníků, a přesto se nechal v civilním sporu i v exekučním řízení zastoupit advokátem. Stěžovatelka upozorňuje na dřívější blíže nespecifikované rozhodnutí Ústavního soudu, podle kterého se právnická osoba může nechat v řízení zastupovat advokátem, ale právo na náhradu nákladů s tímto zastoupením spojené by jí soud neměl přiznat. Stěžovatelka je přesvědčena, že jako žena v důchodovém věku, nemajetná a nemocná má právo na ustanovení zástupce z řad advokátů k využití všech dostupných právních prostředků k obraně svého práva, zvláště za situace, kdy oprávněný svého právního zástupce má.
S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na přednostní rozhodnutí věci v obavě z realizace exekuce.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud předesílá, že poukaz stěžovatelky na rozhodovací praxi Ústavního soudu k otázce účelnosti nákladů vynaložených na zastoupení advokátem v případě státu, statutárních měst, či jiných subjektů veřejného práva, jsou-li tito účastníky soukromoprávního řízení, není v exekučním řízení relevantní. Účelem exekučního řízení není přezkum exekučního titulu (předcházejícího rozhodnutí ve věci samé), ale realizace povinnosti jím pravomocně a vykonatelně uložená, neplnil-li povinný dobrovolně.
K aplikaci ustanovení §30 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud již dříve judikoval, že principiálně není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 odst. 2 o. s. ř. (srov. nález sp. zn. I. ÚS 684/05 ze dne 4. 8. 2006, N 149/42 SbNU 209).
Tak tomu bylo i v posuzované věci. Krajský soud v Ostravě, shodně jako soudní exekutor, dospěl k závěru, že pro ustanovení právního zástupce nejsou dány podmínky, neboť stěžovatelka je schopna své zájmy hájit sama. Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutí soudního exekutora a Krajského soudu v Ostravě žádné stopy svévole, neboť zamítnutí žádosti se opíralo o jeden ze zákonných důvodů, bylo přiměřeným způsobem odůvodněno a nevykazovalo žádný extrémní rozpor se skutkovými zjištěními.
Ústavní soud připomíná, že právo na právní pomoc, byť bezpochyby představuje integrální a významnou složku práva na spravedlivý proces, nelze interpretovat jako nárok na to, aby byla poskytnuta vždy každému, kdo si nemůže ve své právní věci dovolit sjednat právní zastoupení. Ústavní soud rozlišuje dvě základní roviny, které v sobě právo ústavně garantované v čl. 37 odst. 2 Listiny skýtá. První z nich adresuje zákonodárci imperativ, aby při úpravě jakýchkoli právních řízení poskytl kvalitativně dostačující prostor pro samu existenci a uplatnění efektivní právní pomoci, zvláště kvalifikované, resp. aby se v rámci té které úpravy zdržel implementace prvků, které by tento prostor podstatným způsobem narušily nebo mohly narušit. V této poloze je jím třeba rozumět právo na samotnou možnost vyhledat účinnou právní pomoc a nechat se zastupovat před orgány veřejné moci. Druhá rovina pak ztělesňuje subjektivní právo každého na to, aby mu byla kvalifikovaná právní pomoc poskytnuta v případě, že si ji sám bez své viny není schopen opatřit sám. Zákonodárce je povinen zakotvit v právním řádu nástroje, které těmto požadavkům vyhovují, je však oprávněn vázat jejich užití na splnění (ústavně konformních) podmínek, jelikož takové subjektivní právo se nachází ve vzájemném a systematickém vztahu s dalšími právy. Tím je totiž dána, inter alia, i účelnost využití procesních institutů umožňujících ustanovit právního zástupce na žádost účastníka řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2261/11 ze dne 15. 12. 2011, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
O návrhu stěžovatelky na přednostní projednání věci Ústavní soud (výslovně) nerozhodoval, neboť od počátku postupoval v řízení tak, aby její ústavní stížnost projednal co nejrychleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu