ECLI:CZ:US:2017:1.US.3991.16.1
sp. zn. I. ÚS 3991/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., t.č. ve věznici v Plzni, zastoupeného Mgr. Lucií Kopeckou, advokátkou se sídlem Na Poříčí 1071/17, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 19 T 1/2015 ze dne 15. března 2016, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 172/2016 ze dne 11. května 2016 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1251/2016-31 ze dne 5. října 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podal 1. prosince 2016 blanketní ústavní stížnost, kterou doplnil prostřednictvím svého právního zástupce 7. února 2017. Namítá v ní, že v průběhu řízení o jeho trestním obvinění byla porušena jeho základní lidská práva, konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to i skrze porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a porušení principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel shledán vinným ze zločinu podvodu a z přečinu úvěrového podvodu. Mezi lety 2012 a 2014 vylákal půjčku ve výši 506.000 Kč, o které věděl, že ji nevrátí, neoprávněně si opatřil přístup k identifikačním údajům platební karty, které zneužil, a způsobil tak škodu 13.425 Kč a sjednal úvěrovou smlouvu, přičemž vědomě použil nepravdivé údaje. Napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Napadeným usnesením městského soudu bylo jeho odvolání zamítnuto a napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto.
3. Stěžovatelovy námitky se týkají tří různých okruhů záležitostí: příslušnosti a podjatosti soudu, kvality svědeckých výpovědí a zamítnutého návrh na doplnění dokazování. Stěžovatel nejdříve namítá, že se soudy dostatečně nezabývaly místní příslušností a že Nejvyšší soud špatně rozhodl o jeho námitce, že o věci rozhodoval místně nepříslušný soud. Dále tvrdí, že soudce, který v jeho věci rozhodoval, byl podjatý. Stěžovatel shledává porušení práva na spravedlivý proces také ve skutečnosti, že v hlavním líčení odmítl, aby se četla výpověď určitého svědka, přičemž tato výpověď byla přečtena při následujícím hlavním líčení, ke kterému se stěžovatel nedostavil. Obdobně si stěžuje na skutečnost, že soud pouze přečetl stěžejní výpověď poškozeného, kterého předčasně označil za nedostižitelného. Nakonec stěžovatel namítá, že byla porušena jeho práva ve chvíli, kdy nebylo doplněno dokazování, které by prokázalo jeho nevinu.
II.
4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisového materiálu, který si vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
7. Stěžovatel nejdříve namítá, že Nejvyšší soud špatně rozhodl o jeho námitce, že o věci rozhodoval místně nepříslušný soud. Nejvyšší soud nicméně správně poznamenal, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu se může věnovat pouze věcné a nikoli místní příslušnosti, jak vysvětluje v napadeném usnesení (str. 4). Dále stěžovatel namítá, že policejní orgán se blíže nezabýval otázkou místa údajného spáchání činů v rámci popisu skutků. Vzhledem k tomu, že část skutku byla spáchána v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 5 (viz str. 2 napadeného rozsudku obvodního soudu), jehož rozsudkem byl stěžovatel odsouzen, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových práv.
8. Stěžovatel dále uvádí, že dle jeho názoru byl soudce podjatý, a proto podal námitku podjatosti. Ve své stížnosti ale nijak nespecifikuje, proč měl být daný soudce podjatý ani v čem konkrétně spatřuje porušení svých práv. Tato povšechná námitka však neumožnila Ústavnímu soudu shledat zásah do stěžovatelových práv. Ústavní soud prověřil v soudním spise rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 (ze dne 19. 1. 2016) i Městského soudu (ze dne 18. 2. 2016), které se stěžovatelovou námitkou podjatosti soudcům zabývala a vysvětlila stěžovateli, že sám postup ve věci nemůže vést k závěru o podjatosti soudců (přičemž jiné důvody podjatosti stěžovatel blíže v daném řízení neuváděl).
9. Stěžovatele dle svého vyjádření odmítl v průběhu hlavního líčení, aby byla čtena výpověď svědka Tomáše Váni, přičemž soud ji při konání odročeného hlavního líčení, kterého se stěžovatel neúčastnil, přečetl. Se stěžovatelem lze souhlasit, že nebyly splněny podmínky pro postup podle §211 odst. 1 trestního řádu, podle kterého byla čtena výpověď svědka. Pokud stěžovatel jednou odmítl, aby byla čtena výpověď svědka, nebylo možné ji přečíst podle tohoto ustanovení při odročeném hlavním líčení, na které se stěžovatel nedostavil. Jak ale poukázal Nejvyšší soud (str. 4 napadeného rozhodnutí), byly splněny podmínky i pro čtení výpovědi svědka podle §211 odst. 4 trestního řádu; obhájkyně stěžovatele totiž byla vyrozuměna o plánovaném výslechu (č. listu 99). Jelikož bylo možné přečíst výpověď svědka i podle jiného ustanovení, porušení zákona nedosahuje ústavněprávního rozměru; nebylo tak porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
10. Ústavní soud nemůže souhlasit s námitkou stěžovatele týkající se výpovědi poškozeného Lukáše Sčisláka, který měl být dle stěžovatele vyslechnut osobně. Stěžovatel namítá, že soud konstatoval jeho nedostižitelnost příliš brzy. Poškozený žije ve Slovenské republice a byl soudy devětkrát neúspěšně předvolán (str. 6 napadeného usnesení městského soudu), je tedy vhodné jej považovat za nedostižitelného, jak také konstatoval v napadeném usnesení Nejvyšší soud (str. 5), jelikož schází donucovací prostředky k jeho předvedení.
11. Stěžovatel dále namítá, že není možné, aby jej soudy odsoudily primárně na základě svědectví poškozeného. V takovém případě je na místě tomuto důkazu věnovat důkladnou pozornost [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1860/16 ze dne 3. 11. 2016 a nález sp. zn. Pl. ÚS 25/13 ze dne 9. 10. 2013 (N 175/71 SbNU 69)]. V tomto případě soudy detailně vysvětlily, co je vedlo k tomu, že shledaly stěžovatele vinným (str. 6 napadeného usnesení městského soudu a str. 8 napadeného rozsudku obvodního soudu), čímž dostály své povinnosti věnovat takovému důkazu důkladnou pozornost.
12. Stěžovatel dále namítá, že mělo být doplněné dokazování, které by prokázalo jeho nevinu. K důvodům, proč nebylo doplněno dokazování, se dostatečně vyjádřil městský soud ve svém napadeném usnesení (str. 5). Ústavní soud zpravidla nemůže hodnotit provedené důkazy a do skutkových a právních závěrů obecných soudů může zasáhnout pouze v situacích, kdy buď došlo k extrémnímu rozporu se skutkovým zjištěním, obecné soudy jednaly svévolně nebo interpretace soudů vedla k extrémnímu rozporu s principy spravedlnosti [nález sp. zn. I. ÚS 700/16 ze dne 24. 10. 2016, nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315)]. Vzhledem k vysvětlení městského soudu Ústavní soud ani ohledně tohoto argumentu stěžovatele neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
13. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 10. května 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu