ECLI:CZ:US:2017:1.US.4005.16.1
sp. zn. I. ÚS 4005/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Josefa Havlína a Milady Havlínové, zastoupených Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem, se sídlem Jana Palacha 121/8, Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2016 č. j. 25 Cdo 1693/2016-413, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 17 Co 223/2014-374 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. května 2014 č. j. 10 C 339/2009-309, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Ústavní stížností ze dne 6. 12. 2016, doplněnou podáním ze dne 12. 1. 2017, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na ochranu rodinného a soukromého života dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny. Dále mělo těmito rozhodnutími dojít k porušení čl. 1, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 6, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Dne 12. 10. 2002 došlo krátce po propuštění ze zdravotnického zařízení ke smrti syna stěžovatelů, kteří se z tohoto důvodu následně obrátili na orgány činné v trestním řízení, neboť se domnívali, že ke smrti došlo vinou lékařů zdravotnického zařízení, a pojali podezření z falšování lékařských zpráv. Věc byla vyšetřována Policií ČR, Okresním státním zastupitelstvím v Hodoníně a Krajským státním zastupitelstvím v Brně, avšak tyto orgány nedospěly k závěru, že by byl spáchán trestný čin. S tím se stěžovatelé nespokojili a na postup orgánů činných v trestním řízení si opakovaně stěžovali u dalších institucí a nadřízených instancí (Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, Nejvyšší státní zastupitelství, Kancelář veřejného ochránce práv), avšak vždy bezúspěšně. Proto následně podali ústavní stížnost z důvodu nedostatečného šetření úmrtí jejich syna ze strany orgánů veřejné moci, která byla vedena pod sp. zn. III. ÚS 903/08. Ústavním soudem byli vyzváni k odstranění vad návrhu, včetně absence povinného právního zastoupení. Stěžovatel se tudíž nechal v řízení zastoupit advokátem, avšak jeho stížnost byla následně s odkazem na §34 a §72 zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ve vztahu ke stěžovatelce byla stížnost odmítnuta, protože vady neodstranila a v řízení se navzdory výzvě nenechala zastoupit.
3. Stěžovatelé však nebyli spokojeni se službami advokáta, neboť se domnívají, že neodstranil vady výše uvedené ústavní stížnosti (např. nedoplnil tvrzení o vyčerpání opravných prostředků), což bylo jeho povinností, a následně se stěžovateli nespolupracoval, odmítal je informovat o usnesení Ústavního soudu a důvodech, které k odmítnutí vedly, odmítal jim předložit doplnění ústavní stížnosti, které sepsal, jakož i plnou moc, kterou s ním měla stěžovatelka taktéž podepsat, avšak Ústavnímu soudu nebyla doručena. K jediné schůzce pak došlo až rok po odmítnutí ústavní stížnosti. Z toho důvodu se stěžovatelé obrátili se svou stížností na Českou advokátní komoru a podali žalobu na advokáta, kterou se domáhali finančního odškodnění plynoucího v zásadě ze dvou příčin. Tou první je skutečnost, že advokát znemožnil, aby Ústavní soud řádně projednal jejich ústavní stížnost a této stížnosti vyhověl. Postupem advokáta tak bylo znemožněno následné znovuotevření trestního řízení státním zastupitelstvím a z toho vyplývající nárok na náhradu škody způsobené neúčinným vyšetřováním, jakož i podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Druhou příčinou je skutečnost, že se v důsledku porušení právní povinnosti advokáta měl zhoršit zdravotní stav stěžovatelů, čímž jim vznikly náklady spojené se zdravotní péčí.
4. Kárným rozhodnutím Kárné komise České advokátní komory ze dne 22. 1. 2010 bylo shledáno, že se advokát dopustil kárného provinění, a to tím, že řádně neodstranil vady podání stěžovatelů a nepředložil Ústavnímu soudu plnou moc stěžovatelky, čímž porušil §16 odst. 1 a 2 a §17 zákona o advokacii. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 10 000 Kč.
5. Dne 15. 5. 2014 byl vydán napadený rozsudek Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud"), kterým byla výše zmíněná žaloba stěžovatelů zamítnuta. Aniž by prováděl dokazování týkající se vzniku a výše škody, dospěl soud na základě provedených důkazů k závěru, že není dána příčinná souvislost, neboť návrh stěžovatelů nebyl Ústavním soudem odmítnut pouze z důvodu neodstranění vad, ale také z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon poskytuje. Pochybení advokáta tak bylo pouze jedním ze dvou důvodů vedoucích k odmítnutí a i bez tohoto porušení právní povinnosti by k odmítnutí návrhu došlo.
6. Následně se stěžovatelé odvolali ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Dospěl totiž rovněž k závěru, že mezi porušením povinnosti advokátem a vznikem škody na zdraví v podobě bolestného, náhrady nákladů na léčbu a ztížení společenského uplatnění, jakož i neposkytnutím satisfakce za neúčinné vyšetřování není příčinná souvislost. Dle krajského soudu vyplývá z lékařských zpráv, že zdravotní problémy stěžovatelů vznikly po smrti syna a na zhoršení jejich zdravotního stavu mohlo mít vliv i vyšetřování neodpovídající jejich představám. Nelze však dovodit, že by ke zhoršení zdravotního stavu došlo až po odmítnutí ústavní stížnosti. K tvrzení stěžovatelů, že advokát svým postupem způsobil jejich neúspěch před Ústavním soudem, neboť nedoplnil tvrzení o využití všech procesních prostředků, krajský soud uvedl, že ani v takovém případě by neexistovala příčinná souvislost se stěžovateli tvrzenou škodou.
7. Proti rozhodnutí krajského soudu podali stěžovatelé dovolání z důvodu nesprávného posouzení věci. Odvolací soud totiž podle nich v rámci posouzení věci odkazoval na rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by toto následně právně hodnotil, nedostatečně reagoval na důkazní návrhy a skutečnosti obsažené v jejich odvolání. Jeho rozhodnutí je podle stěžovatelů nepřezkoumatelné, jelikož soud se nedostatečně vypořádal se vznikem újmy a zaobíral se čistě zhoršením jejich zdravotního stavu navzdory tomu, že újmu "precizně deklarovali". Pokud jde o otázku příčinné souvislosti, tak právě porušením povinnosti advokáta přišli o šanci, aby bylo jejich ústavní stížnosti - před jejímž podáním bezúspěšně využili všech efektivních opravných prostředků na postup orgánů činných v trestní řízení - vyhověno a aby byla znovu otevřena jejich stížnost u Nejvyššího státního zastupitelství. Není možné, aby obecné soudy ex post dovozovaly, jak by Ústavní soud rozhodl. Nemajetkovou újmou je tedy podle stěžovatelů také ztráta dalších procesních možností a postupů a krajský soud se neměl soustředit pouze na otázku zdraví, ačkoliv jeho zhoršení ve svém odvolání namítali.
8. O dovolání bylo rozhodnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu tak, že bylo odmítnuto jako nepřípustné dle §237 občanského soudního řádu, neboť uplatněné námitky dle názoru soudu nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Stěžovateli uváděný důvod spočívající v nedostatečném právním hodnocení a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí není bez vymezení konkrétní právní otázky uplatnitelným důvodem ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž jinou vadou řízení, kterou lze uplatnit, jen pokud je dovolání jinak přípustné. Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení týkající se příčinné souvislosti, neboť její existence je otázkou skutkovou, nikoli právní, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. Za situace, kdy nedostatek příčinné souvislosti obstojí sám jako důvod pro odmítnutí žaloby, nebyl důvod, aby se odvolací soud zabýval i dalšími otázkami vymezenými stěžovateli.
II. Argumentace stěžovatelů
9. V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že z odůvodnění napadených rozhodnutí nelze zcela jednoznačně zjistit, na základě čeho soudy dospěly k závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti advokáta a následným vznikem újmy, v této části jsou tedy jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná a porušují jejich právo na spravedlivý proces. Zjevná neopodstatněnost původní ústavní stížnosti nemůže být kladena k tíži stěžovatelů, neboť byla způsobena neodstraněním vad ze strany advokáta, který nedoplnil tvrzení o vyčerpání všech efektivních opravných prostředků.
10. Pokud jde o otázku škody, vzniklo dle stěžovatelů pochybení již u okresního soudu, který se její existencí vůbec nezabýval, přičemž posuzování příčinné souvislosti je možné pouze za situace, kdy je stanoveno porušení právní povinnosti a následný vznik škody. Krajský soud toto pochybení částečně napravil, jelikož se existencí škody zabýval, avšak zcela nedostatečně, protože hodnotil kauzální nexus a vzniklou škodu pouze ve vztahu k období před podáním ústavní stížnosti. Stěžovatelé uvedli, že je logické, že advokát nemohl zavinit újmu vzniklou před porušením své povinnosti, avšak jeho jednání mělo přímý vliv na to, že tato dříve vzniklá a existující újma následně nebyla odškodněna, čímž způsobil škodu další odpovídající minimálně výši škody dříve vzniklé, neboť následně došlo k dalšímu prohloubení zdravotních potíží stěžovatelů, kteří byli v šoku z nemožnosti dovolat se spravedlnosti, vyšetření úmrtí svého syna a následného uplatnění náhrady škody. Nesprávné hodnocení otázky existence příčinné souvislosti tedy vedlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci a zamítnutí žaloby o náhradu škody, což dle stěžovatelů citelně zasáhlo do jejich majetkových poměrů a tím i do jejich práva na majetek.
11. Dovolací soud navíc nesprávně dovodil nepřípustnost jejich dovolání, neboť v tomto případě se nejedná o posouzení otázky skutkové, nýbrž právní, a odvolací soud nesprávně stanovil, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována.
III. Hodnocení Ústavního soudu
12. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že jej proto nelze, rozhoduje-li ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016, bod 13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. Pokud jde o namítané pochybení okresního soudu, který se samotnou existencí škody nezabýval, byl tento nedostatek, jak správně uvádí i stěžovatelé, napraven v odvolacím řízení, kde již v tomto směru nelze krajskému soudu vytknout ničeho, co by bylo způsobilé vyvolávat otázky ústavněprávní úrovně.
14. Pokud stěžovatelé tvrdí, že Nejvyšší soud nesprávně odmítl jejich dovolání jako nepřípustné s tím, že posouzení příčinné souvislosti je otázkou skutkovou a nikoliv právní, musí Ústavní soud předně poznamenat, že řešení sporu o to, zda otázka příčinné souvislosti je otázkou právní či skutkovou, v obecné rovině nemá význam. V praxi často budou příčinná souvislost a její právní konsekvence (více či méně) splývat, a jejich rozlišování tak může činit značné těžkosti. Rozlišování povahy námitek má však význam z hlediska toho, zda (ne)naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. O skutkové námitky půjde v těch případech, kdy směřují proti závěrům ohledně faktické příčinné souvislosti (tj. že určitá událost se fakticky stala v důsledku jiné události), naopak o právní otázky půjde v těch případech, kdy příslušná kauzální teorie - z hlediska právního dopadu míry podílu na vzniklé újmě - neměla být vůbec použita nebo byla použita nesprávně. Největší problémy nastanou tam, kde faktická a právní stránka příčinné souvislosti spolu prakticky splývají, nicméně i v tomto ohledu lze určité vodítko nalézt, a to, zda řešení dané otázky je obecného charakteru, nebo zda může být použito výlučně v posuzovaném případě (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3067/13 ze dne 20. 12. 2016, body 29 a 31).
15. V projednávané věci nelze dle Ústavního soudu vyloučit, že v případě stěžovatelů dochází k určitému překryvu otázek skutkových a právních, a že tedy bylo povinností dovolacího soudu pečlivě zkoumat, zda vznášené námitky skutečně představovaly pouhou polemiku se zjištěným skutkovým stavem, anebo zda mířily spíše již do právního hodnocení věci ve smyslu výkladu dotčených právních norem s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním (nález sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016, bod 24). V tomto ohledu je tedy napadené usnesení Nejvyššího soudu na samé hraně ústavnosti.
16. Ústavní soud však také připomíná, že ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích do činnosti obecných soudů a přihlíží k tomu, že smysl kasační pravomoci Ústavního soudu nelze spatřovat pouze v tom, že kdykoliv ve své rozhodovací činnosti shledá v určitém rozhodnutí nesprávnou interpretaci hmotného nebo procesního práva, bez dalšího jej zruší. V souladu s principem subsidiarity řízení o ústavní stížnosti je třeba, aby toto pochybení ze strany obecných soudů dosáhlo takové intenzity, která je v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavní soud je rovněž toho názoru, že je třeba zvážit i případné následky takového zásahu a pokud shledá, že zrušení rozhodnutí by pro stěžovatele nemělo fakticky žádný význam a pouze by prodloužilo řízení, jehož jsou účastníky, eventuální zrušení takového rozhodnutí by bylo ryze formalistickým a obsahově prázdným [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 1301/13 ze dne 15. 12. 2015, bod 36 a sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23), bod 32].
17. Ačkoliv tedy Ústavní soud ne zcela souhlasí se závěry Nejvyššího soudu, že by posouzení existence příčinné souvislosti bylo v dané věci otázkou ryze skutkovou, možné výhrady Ústavního soudu proti uvedenému posouzení otázky příčinné souvislosti nemohou z výše uvedených důvodů vést ke zrušení napadeného usnesení. I kdyby totiž Ústavní soud napadené usnesení zrušil a věc Nejvyššímu soudu vrátil, nemohlo by to stěžovatelům přinést úspěch ve věci.
18. Z provedeného dokazování a zjištěných skutkových okolností totiž neplyne, že by existovala příčinná souvislost mezi (nezpochybnitelným a konec konců také Českou advokátní komorou sankcionovaným) porušením povinnosti advokáta a následným zhoršením zdravotního stavu stěžovatelů nebo absencí odškodnění z důvodu nedostatečného vyšetřování. Stěžovatelé od počátku řízení koncipovali svou žalobu jako žalobu na náhradu újmy na jejich zdravotním stavu a finančních prostředků, kterých by se mohli domáhat v případě jejich hypotetického úspěchu u Ústavního soudu. Jako žalobci nesli důkazní břemeno ve vztahu k prokázání skutečnosti, že k této škodě došlo v souvislosti s porušením povinnosti advokáta. Obecné soudy však dospěly ke správnému závěru, že příčinná souvislost mezi těmito skutečnostmi nebyla prokázána.
19. K tomu je třeba uvést, že i v případě vyhovění původní ústavní stížnosti stěžovatelů by Ústavní soud pouze přikázal orgánům činným v trestním řízení, aby upustili od zasahování do práva stěžovatelů na účinné vyšetřování, tedy aby byla věc řádně vyšetřena. Z tohoto rozhodnutí by však žádný nárok na finanční odškodnění nevyplýval. Stěžovatelům by požadované odškodnění mohlo náležet teprve v případě naplnění dalších hypotetických událostí (např. pokud by vyšetřováním bylo zjištěno, že lékaři skutečně pochybili, a stěžovatelům by byla soudy přiznána satisfakce za úmrtí jejich syna, anebo přiznáním náhrady škody za nesprávný úřední postup, resp. přiznáním spravedlivého zadostiučinění Evropským soudem pro lidská práva). To, že by k takovému běhu událostí bez pochybení advokáta došlo, však nebylo nijak prokázáno. Stejně tak stěžovatelé v řízení neunesli důkazní břemeno ve vztahu k tvrzenému prohloubení jejich zdravotních potíží v důsledku postupu advokáta.
20. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu