ECLI:CZ:US:2017:1.US.4015.16.1
sp. zn. I. ÚS 4015/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Kateřiny Foltýnové, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016 sp. zn. 23 Cdo 2810/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 12. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dovolací soud odmítl výrokem I. napadeného usnesení dovolání žalobkyně, obchodní korporace Rezort sv. Markéty Prachatice, a. s. v likvidaci, ve výroku II. odmítl dovolání žalované - stěžovatelky a ve výroku III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.746 Kč.
K odmítavému výroku II. stěžovatelka uvedla, že dovolání odůvodnila ustanovením §237 o. s. ř. s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Současně stěžovatelka formulovala několik právních otázek, na jejichž řešení napadené rozhodnutí dle jejího názoru spočívalo. V dovolání měla stěžovatelka rovněž uvést, od jakých rozhodnutí se Nejvyšší soud odchýlil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti mimo jiné namítla, že v bodu II. svého dovolání uvedla zcela konkrétní dovolací důvody tak, jak požaduje §241 odst. 2 a §237 o. s. ř. Stěžovatelka konstatovala, že odvolací soud se ve svém rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu, a to v otázce hmotného práva. Nalézací a odvolací soud podle stěžovatelky porušily hmotné i procesní právo a odchýlily se tak od ustálené rozhodovací praxe.
Odvolací soud podle stěžovatelky nesprávně posoudil otázku existence smlouvy o dílo vzhledem k absenci ujednání o ceně. Dále stěžovatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu o zaúčtování sporné faktury. K pochybení obecných soudů mělo dojít i tím, že tyto vyšly ze znaleckého posudku Ing. Josefa Kouby a nikoliv z revizního znaleckého posudku nařízeného odvolacím soudem. Odvolací soud se tím měl podle stěžovatelky odchýlit od vlastní rozhodovací praxe - dovolací důvod podle §237 o. s. ř. tak měl být naplněn.
Stěžovatelka je toho názoru, že odmítnutím dovolání nerespektoval Nejvyšší soud své usnesení ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1251/2015, neboť dovolání obsahovalo obligatorní náležitosti. Závěrem stěžovatelka uvedla, že v dovolání přednesla otázky hmotného a procesního práva, které byly řešeny odvolacím soudem odchylně, dokonce uvedla i odchylku odvolacího soudu od jeho předchozího závazného právního názoru a i přesto nebyla v řízení u Nejvyššího soudu úspěšná. Z výše vyložených důvodů mělo napadeným usnesením Nejvyššího soudu dojít k porušení práva na spravedlivý proces, jež je stěžovatelce garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
Za účelem posouzení předmětné ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal související spis Městského soudu v Praze sp. zn. 36 Cm 182/2005, přičemž po seznámení se s dovoláním stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
Z ustanovení §237 o. s. ř. se v souvislosti s přípustností dovolání uvádí, že "Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.". Ze shora uvedeného vyplývá, že v případě dovolání musí dovolatel poukázat na pochybení odvolacího soudu, a to s ohledem na dosavadní právní názor či judikaturu Nejvyššího soudu. Jak plyne z dovolání, tak i z ústavní stížnosti, nic takového se v předmětném případě nestalo. Stěžovatelka poukázala na rozdílnost či domnělá pochybení odvolacího soudu, a to bez jakékoliv souvztažnosti k judikatuře Nejvyššího soudu.
Za tohoto stavu věci není Nejvyššímu soudu stran odůvodnění napadeného usnesení čeho vytknout. Stran přípustnosti dovolání lze přitom zcela odkázat na stěžovatelce známé usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1251/2015.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu