ECLI:CZ:US:2017:1.US.4027.16.1
sp. zn. I. ÚS 4027/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti T. Č., zastoupeného JUDr. et Mgr. Zdeňkem Kopečným, advokátem se sídlem Mlýnská 4, 779 00 Olomouc, proti postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, v trestní věci vedené u něj pod sp. zn. 18 T 6/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá vyslovení porušení jeho práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít postupem shora jmenovaného soudu v trestní věci stěžovatele. Z ústavní stížnosti a obsahu příslušného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 1. 12. 2003 č. j. 18 T 6/2003-1157 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2004 č. j. 12 To 32/2004-1215 uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 a trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších změn, a za ně odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti nákupu zboží za účelem jeho prodeje a prodej v trvání pěti let. Po celou dobu bylo trestní řízení proti stěžovateli vedeno jako proti uprchlému dle §302 a násl. trestního řádu (dále též "tr. ř.").
Dne 26. 10. 2016 podal stěžovatel ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, pobočce v Táboře, prostřednictvím svého advokáta žádost, kterou se domáhal doručení výše uvedeného odsuzujícího rozsudku společně s navazujícím rozhodnutím odvolacího soudu, neboť měl v úmyslu podat návrh na zrušení odsuzujícího rozsudku dle §306a odst. 2 tr. ř. V reakci na to krajský soud prostřednictvím předsedy senátu 18 T zaslal právnímu zástupci stěžovatele sdělení č. j. 18 T 6/2003-1887 ze dne 2. 11. 2016, v němž uvedl, že ještě nepominuly důvody, pro které se trestní řízení proti stěžovateli vedlo jako proti uprchlému. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatel se toho času nachází v extradiční vazbě ve Spojených státech amerických za účelem vydání k výkonu trestu odnětí svobody, a jsou tak i nadále splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému, neboť v případě postupu, který stěžovatel navrhuje, by mohlo dojít ke zmaření účelu tohoto řízení.
Proti uvedenému postupu krajského soudu brojí stěžovatel ústavní stížností a domáhá se, aby Ústavní soud zakázal krajskému soudu zákazu pokračovat v porušování práv a svobod stěžovatele. Stěžovatel má za to, že krajský soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž samotný pobyt v cizině není důvodem pro vedení řízení proti uprchlému. Dle jeho názoru musí být zjištěn motiv, tj. snaha uprchnout nebo se vyhnout trestnímu stíhání. V tomto ohledu za situace, kdy sám dle svých slov sdělil místo svého trvalého pobytu v cizině, kam mu má být doručen rozsudek, je nemyslitelné, aby se vyhýbal trestnímu stíhání nebo skrýval, naopak je zřejmé, že chce participovat a aktivně se podílet na novém hlavním líčení. Rovněž upozornil, že z téže judikatury Nejvyššího soudu plyne, že jestliže se obviněný po určitou dobu nemůže v cizině svobodně rozhodovat o svém pobytu (např. se nachází ve výkonu vazby), pak nelze dovodit, že se takovým pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení vedenému českými orgány činnými v trestním řízení. Po tuto dobu nelze proti němu konat řízení jako proti uprchlému. Stěžovatel konkrétně odkázal na judikát Nejvyššího soudu publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2004 Sb. rozh. tr. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, spisový materiál i naříkaný postup krajského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel polemizuje s úvahami krajského soudu o tom, zda již pominuly důvody, pro které se trestní řízení proti stěžovateli vedlo jako proti uprchlému, a zda tedy je třeba stěžovateli doručit odsuzující rozsudek, aby mohl navrhnout jeho zrušení dle §306a odst. 2 tr. ř. Ústavní soud ovšem v postupu krajského soudu žádný zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces neshledal. Úvahy krajského soudu je přitom třeba hodnotit v širším kontextu.
Ústavní soud z obsahu soudního spisu zjistil, že ze strany stěžovatele jde již o třetí žádost o doručení rozhodnutí soudů o jeho odsouzení. Prvně se stěžovatel s takovým podnětem obrátil na krajský soud již dne 18. 7. 2012 (č. l. 1628), nicméně tehdy takový návrh ve skutečnosti učinila matka stěžovatele, jak i plyne ze založené plné moci. Teprve z následující žádosti z dubna 2013 (č. l. 1639) lze usuzovat, že ji učinil sám stěžovatel prostřednictvím zvoleného právního zástupce. V tomto návrhu tvrdil, že pominuly důvody vedení trestního řízení proti uprchlému, avšak dále toto své tvrzení nerozvinul. Naproti tomu brojil proti rozhodnutí ve věci samé a nemožnosti konfrontovat svědky a jejich výpovědi. I tehdy krajský soud v odpovědi na návrh stěžovatele upozornil, že stěžovatel opustil Českou republiku, v zahraničí nebyl omezen ve svobodném pohybu, nedával o sobě blíže vědět a odmítal se jakkoli podrobit řízení, které proti němu bylo vedeno v České republice, aniž pro to měl zcela závažné důvody, které ani sám netvrdil (č. l. 1649). Ty ostatně scházejí i v jeho poslední žádosti ze dne 26. 10. 2016.
Odtud je patrné, že stěžovatel měl dlouhodobou a velmi dobrou povědomost o existenci pravomocných soudních rozhodnutí v jeho trestní věci. Třebaže se tedy stěžovatel od doby, kdy požádal o doručení soudních rozhodnutí, již vysloveně neskrýval, nemohl za této situace dospět krajský soud k závěru, že pobytem v cizině se stěžovatel trestnímu řízení nevyhýbá, jak má na mysli trestní řád v §302. I neochota podrobit se za daných okolností trestnímu řízení v České republice může svědčit pro závěr o tom, že se stěžovatel snaží trestnímu řízení vyhnout. Stěží tedy mohl krajský soud uvěřit jeho tvrzení o deklarované připravenosti aktivně se podílet na novém hlavním líčení, jestliže tomu chování stěžovatele dosud neodpovídá. To obzvláště za situace, kdy mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šest a půl roku.
Z uvedeného dále plyne, že jediným podstatným rozdílem poslední žádosti stěžovatele oproti předchozímu návrhu je skutečnost, že se stěžovatel nacházel v extradiční vazbě na území Spojených států amerických. O tom svědčí jak jeho vlastní tvrzení, tak informace, které měl krajský soud dle jeho slov v té době k dispozici. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 82/2002 ze dne 22. 1. 2003, publikovaný pod č. 2/2004 Sb. rozh. tr., z něhož dovozuje pominutí důvodů pro vedení trestního řízení proti uprchlému. Uvedené rozhodnutí ovšem řešilo situaci, kdy podmínky pro vedení trestního řízení proti uprchlému nebyly splněny dokonce již v době sdělení obvinění, neboť orgány činné v trestním řízení měly informace o tom, že obviněný byl v té době ve výkonu trestu odnětí svobody v Polské republice. Trestní řízení proti němu mělo tedy od počátku probíhat podle obecných ustanovení trestního řádu, a nikoli podle zvláštních ustanovení o konání řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř. Naproti tomu kategorické použití v právě citovaném rozhodnutí vysloveného závěru o reálné nemožnosti obviněného ovlivňovat svůj pobyt v cizině (např. v důsledku vazby) bez dalšího i na jiné případy není namístě. Totiž situace, kdy trestní stíhání vedené proti uprchlému již v mezidobí skončilo vydáním odsuzujícího rozsudku, má svá specifika, k nimž pokládá Ústavní soud za vhodné uvést následující.
V prvé řadě jde zejména o důsledky spojené se zrušením odsuzujícího rozsudku ve vazbě na vydávací řízení v cizině. Krajský soud v napadeném sdělení neopomněl zdůraznit, že v případě postupu dle §306a odst. 2 tr. ř. za situace, kdy se stěžovatel nachází v extradiční vazbě v souvislosti s žádostí české strany a jeho vydání do České republiky, by mohlo dojít ke zmaření účelu extradičního řízení. Postupem dle citovaného zákonného ustanovení trestního řádu by totiž nevyhnutelně muselo dojít k odstranění odsuzujícího rozsudku, a tím i podkladu, který je stěžejní pro zdárné skončení vydávacího řízení. To by ve svém důsledku mohlo reálně vést k ohrožení celé extradice. Stěžovatel se stále ještě nenachází v moci orgánů veřejné moci České republiky a jeho případné propuštění z extradiční vazby ve Spojených státech amerických by de facto vedlo i ke zmaření celého dosavadního trestního procesu, neboť s ohledem na jím deklarovaný postoj lze mít důvodně za to, že by do České republiky dobrovolně neodcestoval. Trestní řízení by proto ve fázi po podání obžaloby muselo proběhnout znovu, a ve světle řečeného s největší pravděpodobností opět jako řízení proti uprchlému. Z úředního záznamu na č. l. 1889 je přitom zřejmé, že v extradičním řízení nebylo ke dni 10. 3. 2017 žádného posunu, původně únorové jednání amerického soudu bylo odročeno na neurčito. Úvaha krajského soudu o tom, že je nejprve nutno vyčkat konečného výsledku extradičního řízení tedy není zjevně nepřiměřená a má své logické opodstatnění.
Sám Ústavní soud se k aplikaci §306a odst. 2 tr. ř. vyjádřil tak, že v případě jeho aplikace musí nastat několik časově navazujících právních skutečností. Nejprve musí řízení proti uprchlému skončit pravomocným odsuzujícím rozsudkem, poté pominou důvody, které vedly k řízení proti uprchlému, což se ve velké části případů děje tím způsobem, že odsouzený je zatčen a dodán do výkonu trestu odnětí svobody. Poté je mu doručen odsuzující rozsudek se zvláštním poučením o možnosti podat návrh na zrušení rozsudku a na nové konání hlavního líčení. Pokud odsouzený tento návrh podá v osmidenní lhůtě, je rozhodnutí soudu o zrušení rozsudku obligatorní (nález sp. zn. III. ÚS 686/04 ze dne 3. 3. 2005, N 45/36 SbNU 475). Napadené sdělení krajského soudu tento postup zohledňuje. Ostatně naprosto stejný postup byl zvolen ve vztahu ke spoluobviněnému stěžovatele, P. K., který byl nejprve vyhoštěn ze Spojených států amerických, kde byl vypátrán (a kde se měl zdržovat nelegálně), do České republiky, po jeho příletu byl zatčen a dodán do výkonu trestu. Teprve poté mu byla doručena pravomocná soudní rozhodnutí s poučením o možnosti podat návrh dle §306a odst. 2 tr. ř.
Jak také Ústavní soud v citovaném nálezu připomněl, účelem zvolené právní úpravy je, aby osoba, která "přestane být uprchlou", měla možnost docílit opakovaného konání hlavního líčení způsobem dle §306a odst. 1 tr. ř., čímž je odstraněn nedostatek předchozí právní úpravy, která byla v rozporu s principy spravedlivého procesu. Tento nedostatek spočíval především v tom, že dle dřívější právní úpravy mohl být odsouzený dodán do výkonu trestu, aniž kdy obdržel rozsudek a aniž se vůbec mohl k věci vyjádřit. V souzené věci ovšem takový deficit nemohl ve vztahu ke stěžovateli ještě ani nastat, neboť dosud nepominuly důvody, pro které bylo řízení proti němu vedeno jako proti uprchlému. Doručení odsuzujícího rozsudku s příslušným poučením je až krokem následným.
Zásah do základních práv stěžovatele tedy Ústavní soud nezjistil, a proto odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrhu na přednostní projednání věci přitom vyhověl via facti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu