ECLI:CZ:US:2017:1.US.4097.16.1
sp. zn. I. ÚS 4097/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ilony Schelleové, Dr., Za Humny 229, Rozdrojovice, právně zastoupené JUDr. Karlem Schellem LL.M., MBA, advokátem se sídlem Ambrožova 6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016 č. j. 29 Cdo 2181/2014-825, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2013 č. j. 2 Ko 6/2013-781 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2012 č. j. 32 (27) K 3/99-744, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 12. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka, jakožto správkyně konkurzní podstaty, předložila krajskému soudu ke schválení konečnou zprávu o zpeněžení majetku z podstaty úpadce Moravská uhelná a. s. Brno. Na jejím základě měla být stěžovatelce přiznána odměna cca 260.000 Kč. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo rozhodnuto o konečné zprávě tak, že stěžovatelce byla přiznána odměna toliko ve výši 1.000 Kč.
S tímto postupem stěžovatelka nesouhlasí, neboť náprava nebyla sjednána ani v řízení u Vrchního soudu v Olomouci či Nejvyššího soudu.
Řízení před obecnými soudy nebylo jako celek spravedlivé, neboť stěžovatelka vykonávala funkci správkyně konkurzní podstaty pod dobu 16 let. Z toho důvodu vnímá stěžovatelka postup soudu jako podrobení nuceným pracím, což odporuje čl. 9 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy neposkytly stěžovatelce ochranu ve smyslu čl. 90 a 95 Ústavy ČR. Samy obecné soudy přitom vyčíslily výši odměny správce na částku přesahující 220.000 Kč, ovšem ve výroku napadeného usnesení krajského soudu tuto částku stěžovatelce nepřiznaly.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
V projednávaném případě se zaměřil Ústavní soud především na to, zda v postupu soudu nelze dohledat prvky libovůle či svévole. Dospěl přitom k závěru, že nikoliv. Stěžovatelce je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že výše odměny za výkon funkce insolvenční správkyně jí byla obecnými soudy snížena, nicméně nalézací soud v rámci odůvodnění uvedl důvody, jež ho s přihlédnutím k §8 odst. 3 ZKV k tomuto postupu vedly. Obecný soud ve své podstatě zpochybnil účelnost některých stěžovatelkou vynaložených výdajů. Stěžovatelka kupříkladu vynaložila částku 100.000 Kč na přepravu veškeré spisové agendy společností VARIANT s. r. o. Téže společnosti uhradila stěžovatelka částku 215.000 Kč za nájem nebytových prostor, a to za účelem skladování písemné agendy úpadce a práce s ní. Uvedenou cenu považoval krajský soud za extrémní, neboť doba uskladnění trvala pouhých 10 měsíců. Stejně tak se krajský soud při zdůvodňování svého postupu opřel o další platby (JUDr. Landa, Š. Adamíková), jež neměly být provedeny.
Za tohoto stavu věci nepovažuje Ústavní soud postup obecných soudů za nelogický či dokonce svévolný. Z ústavněprávního hlediska je podstatné především to, že soudy své závěry řádně odůvodnily.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu