ECLI:CZ:US:2017:1.US.4137.16.1
sp. zn. I. ÚS 4137/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti D. R., zastoupené JUDr. Branislavem Renkerem, advokátem se sídlem Wenzigova 5, 120 00 Praha 2, proti výrokům VIII. a IX. rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 175/2016-287 ze dne 13. 9. 2016 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově č. j. 14 P 138/2014-254 ze dne 17. 3. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 32 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Sokolově rozhodl o návrhu otce nezletilých dětí stěžovatelky na změnu výchovy a výživy v podobě střídavé výchovy, jemuž soud vyhověl a současně určil oběma rodičům výživné. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně co do rozsahu střídavé péče a dále také stěžovatelce částečně snížil výši výživného.
Proti rozhodnutím obecných soudů v otázce výživného brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy dostatečně nezjistily skutkový stav věci pro vydání rozhodnutí ohledně určení výživného pro otce i pro ni. Soudy se dle jejího názoru nesprávně vypořádaly se skutkovými závěry při posuzování finanční a majetkové situace obou rodičů a současně soud prvního stupně nepřihlédl k označeným a navrhovaným důkazům stěžovatelkou, které by finanční a majetkovou situaci otce více ozřejmily. Tyto své námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka rozporuje toliko otázku výše výživného, při jejímž stanovení se však soudy libovůle nedopustily. Byť zejména odvolací soud se zajisté mohl zabývat majetkovými poměry otce důsledněji, nelze než uzavřít, že jejich rozhodnutí v otázce výše výživného na straně obou rodičů je s ohledem na celý kontext úpravy střídavé péče o nezletilé děti dostatečně racionálně a srozumitelně odůvodněno (str. 10 - 11 rozsudku nalézacího soudu, str. 6 - 7 rozsudku odvolacího soudu), včetně důvodů, pro které odvolací soud neaplikoval ustanovení §916 občanského zákoníku o domněnce výše výživného. Pakliže soud prvního stupně nepřihlížel k navrženým důkazům, obstojně vyložil, proč tak neučinil (str. 8). Nutno též zdůraznit, že dosud byly děti svěřeny do péče stěžovatelky a otci bylo stanoveno výživné. V rámci realizace střídavé péče tak nyní otci nutně vznikají větší výdaje. Krajský soud navíc snížil výživné původně stanovené stěžovatelce okresním soudem, takže ve výsledku určení vyživovacích povinností lépe odráží majetkové poměry obou rodičů. V tomto ohledu tedy nejsou napadená rozhodnutí nijak zásadně nespravedlivá, a tudíž ani není dán prostor pro zásah Ústavního soudu.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu