ECLI:CZ:US:2017:1.US.465.17.1
sp. zn. I. ÚS 465/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Mgr. Klárou Mišákovou, advokátkou, se sídlem Olomouc, Masarykova tř. 795/41, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. října 2016 č. j. 70 Co 188/2016-672 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. ledna 2016 č. j. 0 P 855/2002-558, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. února 2017 a doplněné podáními dne 15. února 2017 a 6. dubna 2017, navrhoval podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. ledna 2016 č. j. 0 P 855/2002-558 v řízení o změnu úpravy styku, o změnu výchovy a úpravu výživného, upravil styk stěžovatele s nezl. synem a zamítl návrh stěžovatele, aby soud nařídil střídavou péči. K odvolání podanému stěžovatelem, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 24. října 2016 č. j. 70 Co 188/2016-672 rozsudek co do zamítnutí návrhu na střídavou péči potvrdil, co do úpravy styku rozhodl tak, že se osobní styk stěžovatele s nezletilým neupravuje.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s oběma napadenými rozhodnutími, neboť má zájem se synem se stýkat. Stěžovatel ve věci rozhodujícím soudům vytýkal porušení zásady rovnosti, neboť nepřipustily provedení důkazů, které navrhoval a to, že neměl možnost se vyjádřit se k důkazům provedeným v odvolacím řízení a k tvrzení matky. Dále stěžovatel namítal odnětí zákonnému soudci, neboť v soudním spise chybí výpis z informačního systému ISAS o způsobu přidělení zákonného soudce. Stěžovatel má rovněž za to, že soudy v rozporu se zákonem nepořizovaly při soudních jednáních zvukový záznam, přičemž odvolací soud stěžovateli usnesením ze dne 19. října 2016, vydaným při jednání ve věci samé, zakázal pořizování zvukového záznamu po dobu, kdy ve věci bude vypovídat jeho nezletilý syn. Závěrem pak stěžovatel namítal, že rozsudkem odvolacího soudu byla zrušena úprava styku s nezletilým synem a odvolací soud tak zmařil zachování kontaktů stěžovatele se synem.
4. Ústavní soud z elektronické databáze rozhodnutí Nejvyššího soudu zjistil, že stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. června 2017 sp. zn. 21 Cdo 938/2017 odmítl, neboť dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.
7. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že oba ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před odvolacím soudem a polemizuje se závěry, ke kterým tento soud dospěl, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
8. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".
9. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styku, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)].
10. S ohledem na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu není důvod pochybovat o tom, že tento soud z těchto principů vycházel. Z provedených důkazů zjistil, že na psychickém stavu nezletilého se promítá neustálé řešení jeho situace v rámci institucí a nutnost jeho výpovědí, kdy je vystaven mnohaletému permanentnímu stresu v souvislosti s nedořešeným kontaktem s otcem. Odvolací soud považoval jakékoliv další dokazování s ohledem na věk nezletilého (16 let) a vyjádření samotného stěžovatele k (aktuální) nemožnosti střídavé péče za naprosto neúčelné a nehospodárné. Nezletilý se před soudem vyjádřil, že si střídavou péči nepřeje, a i když má ke stěžovateli výhrady, má jej rád a nadále se s ním stýkat chce, ale podle "svého". Odvolací soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel má k dospívajícímu synovi direktivní přístup, přičemž stěžovatel si přirozenou změnu spočívající v objektivním faktoru, jakým je fyziologický a psychologický vývoj nezletilého, vykládá subjektivně jako matčino navádění. Stěžovatel své výchovné metody jistě subjektivně míní dobře, nicméně mají opačný efekt. Podle závěru odvolacího soudu, který při svém rozhodování v této specifické situaci dal výrazný prostor soudcovské úvaze, by nebylo v zájmu nezletilého ponechání jakékoliv soudní úpravy jeho styku se stěžovatelem, a to zejména s ohledem na kombinaci faktorů objektivního, tedy věku nezletilého, který se se stěžovatelem nechce stýkat tak často jako dříve, a subjektivního, kdy stěžovatel vůči synovi nepostupuje s respektem k jeho věku a osobnosti. Zůstává pak na stěžovateli, nakolik bude respektovat synovu osobnost a dbát jeho přání ohledně dalších vzájemných kontaktů tak, aby nedošlo k dalšímu narušení jejich vzájemných vztahů.
11. Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na závěru, že zájem nezletilého na jeho zdravém vývoji převažuje nad jeho zájmem stýkat se osobně se stěžovatelem podle soudem stanovené úpravy. I když obecně platí, že je v zájmu dítěte udržovat a rozvíjet citové vazby i na toho rodiče, s nímž trvale nežije ve společné domácnosti, není možno tuto obecnou zásadu prosazovat v případě, že dítě tento kontakt odmítá a jeho nucené pokračování by mělo za následek újmu na jeho zdravotním stavu.
12. S námitkami, vznesenými stěžovatelem v ústavní stížnosti, co do odnětí zákonnému soudci, pořizování zvukového záznamu na jednání i neprovedení navrhovaných důkazů, se řádně vypořádal v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud, a proto lze bez dalšího v podrobnostech odkázat na relevantní závěry v odůvodnění tohoto rozsudku obsažené.
13. Ústavní soud připomíná, že: "Pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních, a že stejně tak posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, se zřetelem na učiněná skutková zjištění, náleží obecným soudům". Ústavní soud konstatuje, že neupravení osobního styku stěžovatele s nezl. synem je sice mimořádným opatřením, ale v posuzovaném případě, kdy se stykem stěžovatele se synem soudy zabývaly řadu let, je přes úsilí všech zřejmé, že nezl. syn je ve věku, kdy je schopen projevit své přání. Proto se jeví jako bezúčelné jej k osobnímu styku s otcem nutit, neboť by to nebylo k jeho prospěchu.
14. K námitce stěžovatele týkající se porušení zásady rovnosti účastníků řízení Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Z obecného pohledu si je však třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími orgány, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
15. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu