ECLI:CZ:US:2017:1.US.472.17.1
sp. zn. I. ÚS 472/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci návrhu navrhovatele Bc. Ladislava Regnarda, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016 č. j. 20 Cdo 4608/2016-124, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 14. 2. 2017 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016 č. j. 20 Cdo 4608/2016-124, kterým bylo zastaveno řízení o dovolání pro neodstranění nedostatku povinného zastoupení. Stěžovatel uvedl, že v exekuční věci pro 4 000 Kč s přísl. byly značné průtahy v řízení (14 let) a navrhl, aby byl Ústavním soudem určen nezávislý a kvalifikovaný právní zástupce z řad advokátů, který bude hájit jeho práva v řízení o ústavní stížnosti.
2. Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda návrh na zahájení řízení splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny procesní předpoklady k jeho meritornímu projednání, jejichž splnění vyžaduje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není.
3. Třebaže byl dosud navrhovatel opakovaně a podrobně Ústavním soudem poučován o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu (z poslední doby viz např. řízení ve věcech sp. zn. III. ÚS 1303/15, II. ÚS 3616/15, III. ÚS 287/16 aj.), je zcela zjevné, že ani nyní podaný návrh tyto náležitosti nesplňuje, jelikož v prvé řadě nebyl ani formálně, ani materiálně naplněn požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem v souladu s §30 a §31 zákona o Ústavním soudu.
4. Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je však toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení stěžovateli dostávalo vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze v zásadě obracet jinak, než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení (pro konkrétní řízení) neefektivním a formalistickým. S právními následky takto podané ústavní stížnosti již byl navrhovatel dostatečně seznámen (cca 50x se obrátil na Ústavní soud), přičemž tyto důsledky již i pocítil (viz např. odmítavá usnesení ve věcech sp. zn. II. ÚS 3616/15, III. ÚS 287/16, I. ÚS 1511/15 aj.).
5. Za dané situace lze tedy považovat za neúčelné, aby i v tomto řízení byl navrhovatel znovu vyzýván k odstranění vad podání, neboť smyslem takové výzvy je primárně poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
6. Z uvedených důvodů se tudíž Ústavní soud i zde uchýlil k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem projednávaný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj