ECLI:CZ:US:2017:1.US.490.17.1
sp. zn. I. ÚS 490/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáš Lichovníka, o ústavní stížnosti Z. P., t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného Mgr. Lucií Vilímkovou, LL.M., advokátkou se sídlem Karla Čapka 1147/10, Jeseník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2016 č. j. 3 Tdo 1312/2016-28, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 2015 č. j. 8 To 264/2015-442 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. dubna 2015 č. j. 3 T 245/2013-396, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. února 2017 a doplněné podáním ze dne 20. března 2017, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní čest a dobrou pověst podle čl. 10 Listin, právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny a právo na spravedlivé řízení podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 3 T 245/2013 vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. dubna 2015 č. j. 3 T 245/2013-396 uznán vinným ze spáchání přečinů podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, padělání, pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea jedna trestního zákoníku (bod 1, 2), krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku (bod 3). Odsouzen byl k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 50 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl odsouzen za přečiny pod body 2 a 3 podle §205 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti podle §43 odst. 2 trestního zákoníku a byla mu uložena povinnost k náhradě škody poškozeným podle §228 odst. 1 trestního řádu.
3. O odvolání stěžovatele proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. září 2015 č. j. 8 To 264/2015-442, jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. října 2016 č. j. 3 Tdo 1312/2016-28 odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by spáchal trestné činy, za které byl odsouzen. Podle názoru stěžovatele soud prvního stupně nepřipustil návrh na doplnění dokazování a nevypořádal se s rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků - poškozených, přehlédl, že nebyly zjištěny jeho majetkové poměry tak, aby se prokázalo, zda v době podpisu smlouvy o půjčce mohl vědět, že nebude schopen plnit. Soud navíc potvrdil náhradu škody poškozeným, přestože u jednoho poškozeného byla škoda již přiznána v občanskoprávním řízení, u druhého nebyla vůbec prokázána a u dalšího určil výši škody nekvalifikovaný subjekt, aniž by se k výši škody vyjádřil kvalifikovaný znalec. Stěžovatel proto poukázal na nesprávné dovození totožnosti skutku, nedostatečně provedené důkazy, nevěrohodnost svědků a přiznání škody poškozeným v adhezním řízení. Stěžovatel má za to, že celá věc neměla být řešena formou trestního řízení, ale měla být vyřešena prostřednictvím občanskoprávního řízení.
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavněprávní judikaturou bylo opakovaně konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud neshledal v postupu ve věci rozhodujících soudů pochybení, která by odůvodňovala jeho kasační zásah. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se již náležitě tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Žádá-li stěžovatel přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která však Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených zásadních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a následnými skutkovými závěry je namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popisy a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.
10. Ústavní soud má za to, že soud prvního stupně náležitě popsal, na základě jakých skutečností kvalifikoval jednání stěžovatele jako přečiny podle trestního zákoníku. Odvolací soud se pak náležitě zabýval hodnocením správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně o trestněprávních následcích trestného jednání stěžovatele a ověřil správnost jeho postupu při zamítnutí návrhů stěžovatele na doplnění dokazování jako nadbytečného.
11. Pokud jde o podané dovolání, není pochyb, že nebylo efektivním opravným prostředkem, neboť nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem. Dovolací argumentace stěžovatele byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu ve věci v rozhodnutí soudů prvního stupně a soudu odvolacího. Svými námitkami se snažil prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení podrobně rozvedl, z jakých důvodů podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
12. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě a podrobně odůvodněna, a ani v tomto ohledu tedy nelze těmto soudům ničeho vytýkat. Žádné ústavněprávní deficity nevykazuje ani rozhodnutí dovolacího soudu.
13. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do tvrzených základních práv stěžovatele. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu