ECLI:CZ:US:2017:1.US.551.17.1
sp. zn. I. ÚS 551/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Evou Pulkrtovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 38, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 439/2016-245 ze dne 9. 11. 2016 a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 21 P 273/2005-210 ze dne 11. 7. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 11. 7. 2016 č. j. 21 P 273/2005-210 výrokem 1. rozhodl o změně rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 11. 2011 č. j. 21 P 273/2005-33 tak, že otec je povinen od 1. 9. 2016 přispívat na výživu své nezletilé dcery částkou 3.600 Kč měsíčně a na výživu nezletilého syna částkou 3.600 Kč, vždy do 25. dne v měsíci předem k rukám matky. Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem č. j. 25 Co 439/2016-245 ze dne 9. 11. 2016 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výši stanoveného výživného, v místě splatnosti a ve lhůtě k plnění. Rozsudek soudu prvního stupně pak změnil pouze v datu vzniku povinnosti otce platit zvýšené výživné, a to od 1. 9. 2015, kdy došlo k podstatné změně poměrů na straně obou nezletilých spočívající s jejich nástupem na vyšší stupeň základní školy a ve výši dlužného výživného související jak se změnou účinnosti povinnosti platit zvýšené výživné, tak z důvodu uplynutí doby od vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně.
3. Stěžovatel ve své stížnosti polemizuje s výší výživného a s tím, že obecné soudy rozhodly, aniž by se komplexně zabývaly navrhovatelovými osobními a majetkovými poměry, a jeho celkovou životní úrovní, a vyšly z příjmů, které nejsou v možnostech a schopnostech navrhovatele s ohledem na jeho zdravotní stav a ztrátu kvalifikace pro výkon svého předchozího zaměstnání. Naopak majetkové poměry matky jsou mnohem příznivější, než majetkové poměry otce, což se odráží i v zájmech a celkové náročnosti dětí v péči matky. Matka si zcela běžně může dovolit posílat děti do drahých kroužků - taekwonda a jezdecké školy, a na pravidelná sportovní soustředění. Tyto aktivity dětí jsou však také kryty i výživným navrhovatele, který každému dítěti před zvýšením výživného napadeným rozhodnutím již zasílal 3.000 Kč měsíčně. Stěžovatel i matka dětí mají odlišné životní standardy a naprosto odlišnou životní úroveň. Matka tak dětem může dopřát věci, které by jim navrhovatel dopřát nemohl. Stěžovatel dále poukazuje na to, že má ještě další vyživovací povinnost, a s ohledem na to, že jeho dům je v havarijním stavu a navrhovatel nemá na jeho opravu. Stěžovatel poukazuje i na to, že jeho současná manželka má z předchozího manželství v péči dvě děti, jejichž výživné bylo jejich otci v době, kdy měly tyto děti 7 a 9 roků a jejich otec dosahoval měsíčního hrubého příjmu 27.000 Kč, stanoveno ve výši 4.200 Kč. Naproti tomu stěžovatel byl povinen svým dvěma dětem hradit od r. 2011, tj. od jejich 8 let věku, celkem 6.000 Kč, ačkoliv dosahoval příjmu nižšího než otec dětí jeho současné manželky. V březnu 2016 bylo výživné dětí současné manželky stěžovatele zvýšeno pro obě děti dohromady na částku 5.500 Kč, přičemž v tom samém roce bylo stěžovateli uloženo hradit výživné jeho dětem ve výši dohromady 7.200 Kč pro obě děti, ačkoliv je na tom celkově podstatně hůře než otec dětí jeho současné manželky.
4. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Polemika stěžovatele s napadenými rozsudky se odehrává pouze na úrovni podústavního práva a skutkových zjištění obecných soudů.
6. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, argumenty uvedené v ústavní stížnosti nedosáhly hranice ústavnosti.
7. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu