ECLI:CZ:US:2017:1.US.553.17.1
sp. zn. I. ÚS 553/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Marie Michálkové, zastoupené JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem Na Bělidle 997/15, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 142/2016-B-60 ze dne 30. 11. 2016, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 VSPH 1181/2015-B-47 ze dne 17. 3. 2016 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 90 INS 18516/2013-B-36 ze dne 18. 5. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a insolvenčního spisu, ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále také jen "insolvenční soud") bylo k návrhu insolvenční správkyně mimo jiné rozhodnuto, že výtěžek zpeněžení blíže specifikovaných nemovitostí činí celkem 6 470 000 Kč (z toho k vydání zajištěnému věřiteli 5 973 215 Kč) a že insolvenční soud uděluje souhlas insolvenční správkyni k vydání výtěžku zajištěnému věřiteli č. 15.
Insolvenční soud se neztotožnil s námitkami stěžovatelky (dlužnice), že byla nesprávně stanovena cena nemovitosti a výše nejnižšího podání. Platnost dražby navíc podle soudu lze zpochybnit jen ve zvláštním řízení o neplatnosti dražby. Pokud jde o další námitky, považoval je soud za opožděné, neboť nebyly podány ve lhůtě do sedmi dní ode dne zveřejnění návrhu v insolvenčním rejstříku (§298 odst. 3 insolvenčního zákona). Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil, Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní namítá, že insolvenční správkyně nepostupovala s odbornou péčí, neboť neinformovala jejího právního zástupce o krocích souvisejících s nařízením dražby, ani nezajistila řádné doručování všech písemností. V důsledku toho nebyla stěžovatelka obeznámena s tím, jak insolvenční řízení probíhá a nemohla vykonávat práva s tímto řízením související. Stejně tak stěžovatelka nebyla informována o termínu prohlídky předmětné nemovitosti znalcem, nemohla tedy poskytnout dostatečnou součinnost a znalec nebyl vpuštěn do nemovitosti, což mělo vliv na ocenění nemovitosti.
Insolvenční správkyně navíc podle stěžovatelky nevyvinula dostatečné úsilí, aby byli věřitelé uspokojeni v co nejvyšší míře, jelikož stanovila nízkou hodnotu nejnižšího podání. Stěžovatelka uvádí, že dražená nemovitost dosahuje hodnoty 15 000 000 Kč, avšak znalec ji ohodnotil jen na 11 110 000 Kč a nejnižší podání bylo stanoveno na 5 550 000 Kč. V důsledku toho bylo dražbou získáno pouze 6 470 000 Kč.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že její procesní postup je jedinou možností, jak se domoci ochrany svých oprávněných zájmů, neboť není aktivně legitimována k podání žaloby na neplatnost veřejné dražby dle zákona o veřejných dražbách.
Stěžovatelka uvádí, že trvá i na námitkách podaných po sedmidenní lhůtě, neboť její právní zástupce nebyl informován o připravované dražbě, a nemohl tedy na tento fakt stěžovatelku upozornit. Stěžovatelka tudíž podala některé námitky opožděně, neboť se o relevantních skutečnostech dozvěděla až po lhůtě.
Veškerá uvedená pochybení mají údajně za následek, že došlo k zásahu do jejích vlastnických práv, jelikož výtěžek majetku zdaleka nepostačuje k uspokojení pohledávek věřitelů, dluhy nebudou uhrazeny a stěžovatelka bude stále povinna k jejich úhradě, poněvadž ukončením konkursu nezanikají. Tím dochází i k poškození věřitelů.
Nad rámec uvedeného stěžovatelka poukazuje na jednání insolvenční správkyně v průběhu insolvenčního řízení, z nějž údajně vyplývá její nepoctivý záměr, který je v rozporu s §5 insolvenčního zákona.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud poznamenává, že na relevantní stěžovatelčiny námitky již opakovaně reagovaly insolvenční soud i soudy odvolací a dovolací, na jejich rozhodnutí proto pro stručnost odkazuje.
Pokud jde o otázku včasnosti části uplatněných námitek (podle kterých mimo jiné nebyla stěžovatelka řádně o dražbě informována), která nezbytně ovlivňuje i jejich přípustnost v ústavní stížnosti, odkazuje Ústavní soud konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu, podle něhož je stěžovatelčina argumentace účelová, jelikož včas uplatnila námitky k údajně nesprávně určené ceně nejnižšího podání a nesprávnému ohodnocení nemovitosti. Jak navíc Nejvyšší soud dodává, protokol o provedení dražby byl v insolvenčním rejstříku zveřejněn dne 23. 12. 2014 (včasné námitky stěžovatelka podala prostřednictvím svého právního zástupce dne 5. 2. 2015).
Z uvedeného vyplývá, že těmito námitkami se insolvenční soud pro opožděnost správně nezabýval a zabývat se jimi s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti nemohl ani Ústavní soud. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stejně tak se nemohl zabývat námitkami, jimiž stěžovatelka poukazovala na dřívější postup insolvenční správkyně, neboť tyto skutečnosti stěžovatelka neuvedla v dovolání.
Pokud se pak týče námitek, které stěžovatelka řádně a včas uplatnila před obecnými soudy, lze se i zde ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu, že z ničeho nevyplývá, že by postup insolvenční správkyně při stanovení ceny nemovitosti (která byla dána znaleckým posudkem) a nejnižšího podání (které navrhla dražební společnost a odsouhlasil zajištěný věřitel) byl z jakéhokoli důvodu v rozporu se zákonem. Ostatně stěžovatelka sice hovoří o ceně nemovitosti ve výši 15 000 000 Kč, tuto částku ale ničím nedokládá, stejně tak z ničeho nevyplývá, že by stanovení vyšší hodnoty nejnižšího podání bývalo vedlo k lepšímu výsledku dražby. Odkázat pak v podrobnostech lze i na vyjádření insolvenční správkyně (a koneckonců i vyjádření zajištěného věřitele č. 15) k odvolání stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí insolvenčního soudu, v němž se správkyně otázce stanovení ceny a nejnižšího podání přesvědčivě věnuje.
Konečně, pakliže stěžovatelka uvádí, že nemá jinou možnost, jak hájit svá práva, nalézací i odvolací soud poukázaly na §37 insolvenčního zákona, podle kterého insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu funkce porušil své povinnosti.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu