ECLI:CZ:US:2017:1.US.678.17.1
sp. zn. I. ÚS 678/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele E. M., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Romanem Sklenářem, advokátem se sídlem Osvobozených politických vězňů 656, Kladno, proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 4 T 37/2015-1055 ze dne 2. 11. 2016 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 532/2016-1069 ze dne 13. 12. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatel namítá porušení svých základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení principu presumpce neviny, který vyplývá z čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatel byl Městským soudem v Brně uznán vinným z přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku rozsudkem č. j. 4 T 37/2015-856 ze dne 15. 12. 2015. Krajský soud v Brně usnesením č. j. 8 To 66/2016-910 ze dne 8. 3. 2016 zamítl odvolání stěžovatele a 31. 8. 2016 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele usnesením č. j. 7 Tdo 887/2016-44. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud 9. 2. 2017 odmítl usnesením sp. zn. II. ÚS 3887/16. Napadeným usnesením městského soudu byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení, proti které podal stížnost. Ta byla zamítnuta napadeným usnesením krajského soudu.
3. Stěžovatel upozorňuje ve své ústavní stížnosti na porušení svých práv různými postupy orgánů činných v původním trestním řízení ve vztahu k provádění dokazování. Stěžovatelovy námitky týkající se řízení o povolení obnovy jsou dvojí: první se týká skutečnosti, že na jedné z fotografií, která byla použita jako důkaz viny stěžovatele, není on, ale jeho bratr. K tomu pak dále uvádí, že jeho bratr se kvůli problematické dopravní situaci nemohl dostavit k jednání městského soudu, respektive se kvůli ní dostavil se zpožděním a nebyl vpuštěn do jednací síně; toto své tvrzení dokládá čestným prohlášením svého bratra. Stěžovatelův bratr chtěl svědčit, že na dané fotografii se nachází on, a nikoli stěžovatel. Ústavní stížnost též obsahuje námitku procesního charakteru, spočívající v tom, že krajský soud své napadení rozhodnutí přijal dříve, než bylo napadené usnesení městského soudu stěžovateli doručeno.
II.
4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisového materiálu, který si vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. K námitkám stěžovatele proti postupu orgánů činných v původním trestním řízení při provádění dokazování Ústavní soud poukazuje na to, že předmětem obnovy řízení nemohou být výhrady k postupu obecných soudů v původním řízení, v němž došlo k odsouzení stěžovatele. Nad to se již těmito námitkami zabýval Ústavní soud ve svém výše citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 3887/16, jímž je vypořádal a ústavní stížnost stěžovatele je obsahující odmítl. To se týká zejména námitek vztahujících se k důkazům prostřednictvím fotografií, pachových stop a výpovědi (k obdobnému postupu srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2611/16 ze dne 8. 11. 2016, bod 7; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že jeho bratr se kvůli problematické dopravní situaci nemohl dostavit k jednání městského soudu, respektive se kvůli ní dostavil se zpožděním a nebyl vpuštěn do jednací síně; toto své tvrzení dokládá čestným prohlášením svého bratra. Stěžovatelův bratr měl dosvědčit, že na usvědčující fotografii se nachází on, a nikoli stěžovatel. Tuto skutečnost ale stěžovatel nenamítal ve své stížnosti proti prvnostupňovému rozhodnutí (tedy ve svém řádném opravném prostředku). Z toho důvodu se jí nemohl věnovat ani krajský soud ve svém napadeném rozhodnutí. Ústavní soud proto neshledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ani porušení principu presumpce neviny, tím spíše, že se městský soud v napadeném usnesení řádně vypořádal jak s ostatními důkazy, tak s tvrzeními stěžovatele, že na daných fotografiích není zobrazen (str. 4-5 napadeného usnesení).
9. Stěžovatel dále namítá, že napadené usnesení krajského soudu bylo vydáno dříve, než mu bylo doručeno napadené usnesení městského soudu. To ale není v souladu s údaji nacházejícími se ve spisu. Napadené usnesení městského soudu bylo doručeno 21. 11. 2016 stěžovateli a 24. 11. 2016 jeho právnímu zástupci (č. listu 1059). Lhůta pro podání stížnosti je tři dny, přičemž Krajský soud rozhodl 13. 12. 2016. Vzhledem k velmi krátké argumentaci stěžovatele (str. 9 ústavní stížnosti) není jasné, jaký rozpor v lhůtách stěžovatel namítá, když krajský soud rozhodl dva týdny po uplynutí lhůty k podání stížnosti. Ani z tohoto důvodu tedy nelze shledat porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
10. Ústavní soud tedy v posuzovaném případě neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 3. května 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu