ECLI:CZ:US:2017:1.US.691.17.1
sp. zn. I. ÚS 691/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele V. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Vinařice u Kladna, zastoupeného JUDr. Erikou Dvořákovou, advokátkou se sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 5. 2014 sp. zn. 9T 442/2008, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. 7 To 42/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016 č. j. 7 Tdo 236/2016-187, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva, plynoucího z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jako "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže, a to částečně samostatně a částečně ve spolupachatelství a trestným činem poškozování cizí věci, a to částečně samostatně a částečně ve spolupachatelství, za to mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 změněn tak, že stěžovatel byl při nezměněném výroku o vině, nicméně po vypuštění některých skutků, které mu nebyly jednoznačně prokázány, odsouzen za použití §35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Trestná činnost odsouzených spolupachatelů spočívala v tom, že se vloupávali na různých místech do motorových vozidel různých majitelů, z nichž odcizovali tam uložené věci, i automobily, které též někdy používali. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními obvodního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také městský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, jak namítali obvinění. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Soud prvního stupně se ke všem jednotlivým bodům výroku o vině podrobně vyjádřil v odůvodnění rozsudku, uvedl jednotlivé důkazy, jasně uvedl úvahy, kterými se při jejich hodnocení řídil a dostatečně odůvodnil, proč považuje na základě těchto důkazů vinu obviněných za spolehlivě prokázanou. S tímto odůvodněním a závěry soudu prvního stupně, korigovanými soudem odvolacím, se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Přitom právě z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že pokud oproti soudu prvního stupně nepovažoval i v některých dalších jednotlivých případech vinu obviněných za spolehlivě prokázanou bez důvodných pochybností a částečně výrok o vině zrušil, postupoval přísně důsledně podle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. Bylo by tedy zcela nadbytečné znovu opakovat argumentaci soudů nižších stupňů, ve které obvinění najdou odpovědi na všechny svoje skutkové dovolací námitky, protože touto jejich obhajobou se soudy obou stupňů zabývaly a správně vypořádaly. K námitce stěžovatele ohledně výše trestu pak Nejvyšší soud uvedl, že pokud mu byly uloženy i jiné tresty, není to vinou soudů, ale důsledkem jeho způsobu života, kdy přes řadu odsouzení soustavně dál páchá další trestnou činnost. Nejvyšší soud poukázal i na to, že obviněný je nezaměstnaný, zjevně nemá zájem opatřovat si prostředky k životu vlastní prací, ale bezohledně si je opatřuje tím, že okrádá jiné lidi a činí tak dlouhodobě a opakovaně, jak o tom svědčí řada záznamů v rejstříku trestů o dosavadních odsouzeních (26 záznamů). Předchozí tresty tedy zjevně na něj neměly vůbec žádný výchovný vliv, a pokud se ani z tohoto odsouzení nepoučí, v budoucnu zásadním způsobem nezmění svůj dosavadní způsob života a bude nadále páchat trestnou činnost, musí počítat s tím, že v zájmu ochrany společnosti před takovýmito pachateli se bude trestní represe vůči němu ještě víc zpřísňovat. U pachatelů trestné činnosti, u kterých soustavně dlouhodobě zcela selhává výchovný účinek trestu, v zájmu zabránění v páchání trestné činnosti nastupuje do popředí jejich přísnější trestní postih.
3. Stěžovatel namítá extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy a je přesvědčen, že byl nezákonně a neoprávněně odsouzen. Nebyl u něj totiž nikdy nalezen odcizený osobní automobil ani jiné odcizené věci a rovněž nebyl nikdy přistižen při činu. Byly provedeny toliko důkazy nepřímé, které však netvoří ucelený řetězec, který by mohl vést k závěru o vině stěžovatele stran uvedených skutků. Rozporuje zejména důkaz kamerovými záznamy (které shledává jako nejasné) a lokalizací svého mobilního telefonu. Rovněž zpochybňuje provedený důkaz odposlechem a záznamem z telekomunikačního provozu. Stěžovatel je přesvědčen, že z obsahu hovoru, který měl soud k dispozici, nelze dovodit, že by se skutku dopustil. Stěžovatel též rozporuje nedostatečné stanovení škody - podle něj bez řádného znaleckého posudku ohledně hodnoty odcizených motorových vozidel, jakož i odcizených věcí, lze stěží dojít k objektivnímu naplnění konkrétní kvalifikované skutkové podstaty. Dále stěžovatel shledává uložený trest odnětí svobody jako velmi přísný a nepřiměřeně dlouhý. Stěžovatel byl odsouzen za skutky spáchané v roce 2007, kdy i v témže roce bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele. Stěžovatel po celou dobu trestního řízení nezavdal příčinu k průtahům, které byly způsobeny kromě jiného i nedůslednou prací policejních orgánů v rámci přípravného řízení, kdy věc byla po skončení vyšetřování vrácena zpět k došetření. Ohledně ukládání testu tak v případě stěžovatele tedy nebylo vůbec přihlédnuto při stanovení druhu trestu a jeho výměry k délce trestního řízení trvající přes 8 let a k průtahům, které stěžovatel nějak nezpůsobil.
4. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud neshledal. Se všemi námitkami stěžovatele se již náležitě zabývaly obecné soudy, které k prokázání jeho viny provedly dostatečné dokazování, rovněž výši trestu Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení náležitě odůvodnil.
6. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu