ECLI:CZ:US:2017:1.US.698.17.1
sp. zn. I. ÚS 698/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatelky MgA. Květoslavy Šamajové, proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 207/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 7. 3. 2017 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání navrhovatelky, v němž v souvislosti s trestním řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 T 207/2010 požadovala "náhradu za pravomocné odsouzení a vykonání trestu, který nebyl trestní čin, za dobu strávenou odsouzením a zbavením svobody v částce = 1.225.000,-Kč". V podání ze dne 14. 3. 2017 se stěžovatelka domáhala toho, aby "prezident Ing. Miloš Zeman navrhl milost" a výmaz odsouzení v kauze 1 T 207/2010 z opisu rejstříku trestů. V podání ze dne 16. 3. 2017 stěžovatelka pak žádala o možnost prostudovat si jí blíže vymezené záznamy Státní bezpečnosti.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání.
Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Pravomoci Ústavního soudu vycházející v rovině ústavní z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jsou v případě ústavní stížnosti konkretizovány v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z předmětného ustanovení vyplývá, že stížnostní návrh může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud je v návaznosti na to oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí (kdy se zpravidla jedná o jednorázový útok orgánu veřejné moci vůči ústavně zaručenému základnímu právu nebo svobodě stěžovatele), Ústavní soud příslušnému orgánu zakáže, aby v porušování práva pokračoval, případně mu přikáže, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Pokud stěžovatelka v nyní předloženém návrhu žádala o odškodnění za trestní stíhání, zahlazení odsouzení a předložení svazků Státní bezpečnosti, pak Ústavní soud konstatuje, že takto vymezenou kompetencí nedisponuje. V oblasti ústavních stížností nemůže totiž vydávat jiná rozhodnutí, než předpokládá shora citované ustanovení §82 zákona o Ústavním soudu, které rozhodovací pravomoc Ústavního soudu formuluje taxativně.
Pozornosti Ústavního soudu ostatně neuniklo, že stěžovatelka jednotlivé přípisy adresovala primárně jiným subjektům. Jmenovitě Ministerstvu spravedlnosti, dále Kanceláři prezidenta republiky ČR, Nejvyššímu soudu a konečně Ministerstvu obrany, Odboru pro válečné veterány. Z toho lze usoudit, že se sama stěžovatelka domnívala, že její žádosti přísluší vyřizovat subjektům odlišným od Ústavního soudu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a podání stěžovatelky odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Dlužno ještě dodat, že Ústavní soud v posuzované věci nepřehlédl vadu ústavní stížnosti spočívající v absenci povinného právního zastoupení stěžovatelky (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), ale netrval na jejím odstranění, neboť ani to by konečné rozhodnutí ve věci nemohlo ovlivnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2017
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj