ECLI:CZ:US:2017:1.US.737.17.1
sp. zn. I. ÚS 737/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti MEGASPAS, a. s., se sídlem Hrabákova 1780/5, Ostrava - Moravská Ostrava, IČ: 27826708, zastoupené JUDr. Jarmilou Širilovou, advokátkou se sídlem Čs. Legií 1364/20, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 7 T 132/2016-396 ze dne 3. 10. 2016 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 291/2016-414 ze dne 14. 12. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 10. 3. 2017, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále též "okresní soud") č. j. 7 T 132/2016-396 ze dne 3. 10. 2016 bylo dle §314c odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, §188 odst. 1 písm. c) trestního řádu, z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu zastaveno trestní stíhání obžalovaného Marka Procházky pro skutek, v němž byl spatřován přečin vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Obžalovaný se vytýkaného skutku měl dopustit, stručně řečeno, tím, že v úmyslu donutit poškozenou společnost - stěžovatelku k plnění sporného dluhu vůči jeho osobě podal ke Krajskému soudu v Ostravě dvakrát po sobě (dne 2. 6. 2015 a 7. 7. 2015) návrh na zahájení insolvenčního řízení proti stěžovatelce, týkající se stejné pohledávky ve výši 4 725 000 Kč. Oba návrhy byly insolvenčním soudem odmítnuty, ve druhém případě pro zjevnou bezdůvodnost, kdy současně byla obžalovanému z důvodu uplatnění "šikanózních návrhů" uložena pořádková pokuta ve výši 25 000 Kč.
Zastavení trestního stíhání obžalovaného okresní soud odůvodnil porušením zásady ne bis in idem. Podle okresního soudu byl totiž obžalovaný za naprosto totožné jednání, pro které je stíhán, postižen již shora zmíněnou pokutou v insolvenčním řízení. Tato přitom plnila funkce jako trest v trestním řízení, tj. kromě individuální a generální prevence měla zjevně i represivní charakter.
Proti rozhodnutí okresního soudu podala stěžovatelka stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 4 To 291/2016-414 ze dne 14. 12. 2016 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítl jako stížnost podanou osobou neoprávněnou.
Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vyslovila přesvědčení, že byla jednak usneseními obecných soudů, jednak i nečinností státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "okresní státní zástupce"), který nepodal proti rozhodnutí okresního soudu stížnost, zkrácena na svých právech, neboť byla jimi "postavena do role, kdy může jen pasivně přihlížet". Podle stěžovatelky okresnímu státnímu zástupci svědčila povinnost napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně stížností, což vyplývalo z jeho vázanosti právním názorem Krajského státního zastupitelství v Ostravě, které již jednou v této trestní věci rozhodovalo. Při té příležitosti konstatovalo, že uložení pořádkové pokuty obžalovanému insolvenčním soudem a jeho trestní stíhání nepředstavuje porušení zákazu dvojího postihu za tentýž čin. Nerespektoval-li okresní státní zástupce názory nadřízeného orgánu, postupoval podle stěžovatelky svévolně a v rozporu se zákonem. Stěžovatelka nesouhlasila rovněž se samotným zastavením trestního stíhání obžalovaného. Upozornila, že pořádková pokuta udělená v insolvenčním řízení není ani trestněprávní ani správní sankcí, ale jejím smyslem je výchovně působit na toho, jemuž je ukládána, aby neopakoval vytýkané jednání. Praxe přitom potvrzuje, že příslušné subjekty od závadného chování neodrazuje. Za jediný ochranný prvek "směřující k zachování 'čistoty' insolvenčních procesů v České republice", stěžovatelka tak považovala trestně právní postih osob, jimž je prokázán záměr poškodit jiný subjekt "šikanózním" insolvenčním návrhem. Tomuto náhledu podle ní vychází vstříc i stávající judikatura Nejvyššího soudu, kterou obecné soudy ovšem ignorovaly. Stěžovatelka návazně na to podrobila kritice úvahy obecných soudů stran aplikace zásady ne bis in idem, které by v případě dopravních deliktů, ukládání pořádkových pokut v trestním řízení či odsouzení pachatelů k více trestům vedle sebe znamenaly, dovedeno ad absurdum, že v českém soudnictví dochází soustavně k porušování dané zásady, což není pravda.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není důvodná.
Stížnostní návrh stěžovatelky směřoval v prvé řadě proti usnesení okresního soudu, jímž bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obžalovaného Marka Procházky z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, z čehož vyplývá, že zásadně neexistuje ústavněprávní "nárok" třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána, souzena nebo dokonce odsouzena [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61]. Právo trestat pachatele přísluší státu, nikoliv jednotlivci. Procesní iniciativa v trestních věcech je ve výlučné pravomoci státu a orgánů jeho veřejné žaloby; je proto na uvážení těchto orgánů, zda zahájí jakékoliv trestní řízení, případně zda v něm budou pokračovat.
Ohledně postavení poškozeného v trestním řízení pak platí, že tento je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (viz ustanovení §12 odst. 6 trestního řádu). Poškozený má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu.
V intencích shora uvedeného je tedy třeba důsledně rozlišovat, kdy poškozený prostřednictvím ústavní stížnosti hájí svá vlastní práva a kdy již svými námitkami ingeruje do pravomoci orgánů činných v trestním řízení rozhodnout o potrestání podezřelého (obviněného). Zatímco u prvního okruhu námitek náleží poškozenému ústavněprávní ochrana, u druhého okruhu se jí zpravidla úspěšně dovolávat nemůže. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy došlo ke zvlášť závažnému zásahu do základních práv poškozeného (např. porušení zákazu mučení, vážné narušení fyzické integrity) a poškozený by bez přispění orgánů činných v trestním řízení nebyl schopen dosáhnout efektivní ochrany svých práv [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) a v něm citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva]. To však nebyl případ stěžovatelky. Aniž by Ústavní soud mínil její újmu jakkoliv bagatelizovat, nelze pominout, že posuzovaný skutek, kvalifikovaný jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, spadá do kategorie méně závažných trestných činů (přečinů), u nichž, jak uvedl Ústavní soud v citovaném nálezu, by si bylo možno ústavněprávní přezkum představit jen ve zcela mimořádných situacích. Především však není splněna podmínka druhá, tj. že je součinnosti orgánů činných v trestním řízení nezbytně třeba k ochraně práv stěžovatelky. Není totiž žádný důvod se domnívat, že by stěžovatelce jakožto poškozené bylo jakkoliv bráněno v uplatnění jejích nároků či práv v řízení před civilními soudy. Má tedy nadále k dispozici procesní prostředek k ochraně svých práv. Samotná skutečnost, že možnost uspokojení jejího nároku je dle stěžovatelčina tvrzení omezena z důvodu jeho nevymahatelnosti od pachatele, na věci nic nemění. Jak ostatně sama stěžovatelka v ústavní stížnosti připustila, její postavení by nedoznalo změny ani v případě, pokud by jí náhradu škody přiznal trestní soud.
Pouze pro úplnost a nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poznamenává, že z napadeného usnesení okresního soudu je zřejmé, že soud se v dostatečném rozsahu zabýval hodnocením zákonných předpokladů pro zastavení trestního stíhání obžalovaného a svůj postup adekvátním způsobem zdůvodnil. Ústavní soud přitom nezjistil, že by se okresní soud jakkoliv zpronevěřil ustálenému judikatornímu, resp. doktrinárnímu výkladu zásady ne bis in idem (ne dvakrát o tomtéž), která je formulována v čl. 40 odst. 5 Listiny (srov. též čl. 4 dodatkového Protokolu č. 7 Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Naopak argumentace stěžovatelky zjevně svědčí o nepochopení podstaty předmětné zásady. Zákaz opakovaného stíhání a trestání za týž skutek, resp. za týž čin, se může uplatnit pouze tam, kde pro týž čin bylo vedeno více řízení a dřívější z nich skončilo pravomocným rozhodnutím. Stěžovatelkou uváděné příklady jsou v tomto směru tudíž nepřípadné, ať již z důvodu odlišnosti postihovaných skutků (u dopravních přestupků) či absence existence více řízení (jí zmiňované ukládání pořádkových pokut v trestním řízení či odsouzení pachatelů k více trestům vedle sebe). Zpochybňuje-li stěžovatelka sankční charakter pořádkové pokuty zakotvené v ustanovení §128a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, nezbývá než poukázat na důvodovou zprávu k zákonu č. 64/2017 Sb., kterým byl, mimo jiné, změněn insolvenční zákon, a to i v jeho §128a. Citované ustanovení od 1. 7. 2017 mluví toliko o pokutě, čímž ovšem dle důvodové zprávy nedochází k jeho věcné změně. Zákon tím pouze přiznává (což platilo vždy), že pokuta představuje zvláštní sankci za zneužití práva věřitele iniciovat insolvenční řízení. Důvodová zpráva pak jasně hovoří o tom, že tato pokuta, navzdory svému pojmenování, nikdy nesloužila k vymáhání plnění procesních povinností účastníka řízení. V zájmu posílení odrazujícího efektu pokuty za podání zjevně bezdůvodného návrhu došlo navíc ke zvýšení jejího limitu z 50 000 Kč na 500 000 Kč.
Oporu v příslušných ustanoveních trestního řádu má rovněž závěr krajského soudu o tom, že stěžovatelka jako poškozená je neoprávněnou osobou k podání stížnosti proti rozhodnutí o zastavení trestního stíhání třetí osoby.
Ve vztahu k námitkám směřujícím proti postupu okresního státního zástupce Ústavní soud konstatuje, že státní zástupce naplnil zákonnou povinnost stíhat trestné činy, o nichž se dozví (§2 odstavec 3 trestního řádu). Zákon mu však nestanoví povinnost podat stížnost, respektive jakýkoliv jiný opravný prostředek vždy, když soud řízení zastaví, případně rozhodne způsobem jiným, než obžalobou navrženým.
Je tak namístě uzavřít, že stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv neprokázala. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Dlužno dodat, že za jiných okolností by ve vztahu k usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 7 T 132/2016-396 ze dne 3. 10. 2016, stěžovatelce doručeno dne 10. 10. 2016, byl Ústavní soud nucen přistoupit k odmítnutí ústavní stížnosti pro opožděnost dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Rozhodnutí krajského soudu, jímž byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení okresního soudu jako podaná neoprávněnou osobou, nelze totiž považovat za poslední procesní prostředek k ochraně jejích práv dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jelikož se však stěžovatelka řídila nesprávným poučením okresního soudu, což konstatoval i krajský soud ve svém rozhodnutí, Ústavní soud podrobil ústavnímu přezkumu i rozhodnutí okresního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 29. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu