ECLI:CZ:US:2017:1.US.843.17.1
sp. zn. I. ÚS 843/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele directinterior s.r.o., IČ: 289 40 661, se sídlem Praha 4, Modřany, Levského 3188/4, zastoupeného Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 709/33, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12 2016 č. j. 68 Co 417/2016-64 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 6. 2016 č. j. 10 C189/2015-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal po České republice jako žalované částky 28.750 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele toto rozhodnutí potvrdil. Uvedené částky se stěžovatel domáhal z důvodů porušení svého práva na přiměřenou délku řízení, vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 177/2011. Stěžovatel poukazoval na to, že ač se zdá doba řízení v délce 2 roků a 8,5 měsíců jako standardní, resp. spíš kratší, s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného řízení byla nepřiměřená.
3. Stěžovatel ve své stížnosti poukazuje na to, že předmětné řízení trvalo téměř tři roky, což je zcela nepřiměřené jednoduchosti předmětu řízení. Doložka právní moci byla nadto (v aplikaci infosoud) vyznačena až po téměř šesti měsících po nabytí právní moci konečného rozhodnutí ve věci. V nyní přezkoumávaném řízení před obecnými soudy o náhradu újmy vůči státu tento problém soudy sice relativizovaly, avšak skutečnost pozdního uvedení doložky právní moci má zásadní vliv pro případné exekuční řízení, resp. tato skutečnost zásadně ovlivňuje možnost stěžovatele domoci se svého oprávněného nároku. Nepřiměřená délka řízení byla podle stěžovatele zapříčiněna zejména nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci spočívajícím v neodůvodněných průtazích při jeho procesním prostupu. První jednání ve věci bylo nařízeno až po více než jednom roce po zahájení řízení, mezi jednotlivými úkony soudu pak uplynula doba vždy delší než tři měsíce. Stěžovatel uvedl, že se jednalo o věc zcela jednoduchou, ani žalovaný nijak nezpochybňoval oprávněnost nároku stěžovatele, a proto dle jeho názoru nelze akceptovat závěr obecných soudů o přiměřenosti délky posuzovaného soudního řízení.
4. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
6. Polemika stěžovatele s napadenými rozsudky se odehrává pouze na úrovni skutkových zjištění obecných soudů a jejich hodnocení. Posouzení, zda délka soudního řízení je natolik nepřiměřená, že je na místě přiznat účastníkům tohoto řízení náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. je pravomocí příslušných obecných soudů. Ústavní soud do jejich závěrů a rozhodnutí zasahuje jen tehdy, pokud by byly natolik excesivní, že by porušovaly některé ze základních práv stěžovatele, zejména pak jeho právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
7. V projednávaném případě však Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, argumenty uvedené v ústavní stížnosti nedosáhly hranice ústavnosti.
8. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu