ECLI:CZ:US:2017:1.US.881.17.1
sp. zn. I. ÚS 881/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Voznicy a stěžovatele Hameeda Noufala Konnachadathu, zastoupených JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem Českobratrská 2, Ostrava, proti zásahu Krajského soudu v Brně ve věci vedené před Okresním soudem v Hodoníně pod sp. zn. 43 EXE 1382/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve své ústavní stížností ze dne 22. 3. 2017 stěžovatelé tvrdí, že zásah Krajského soudu v Brně, který v rozporu s jeho obsahem posoudil jejich odvolání ve věci vedené před Okresním soudem v Hodoníně (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 43 EXE 1382/2015 jako nový návrh ve věci, je porušením jejich práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V důsledku tohoto zásahu nabylo usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekučního řízení, proti kterému směřovalo zmíněné odvolání, právní moci a odpadla překážka provádění exekuce soudním exekutorem.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 43 EXE 1382/2015 Ústavní soud zjistil, že odsuzujícím rozsudkem okresního soudu č. j. 19 T 83/2015-964 ze dne 21. 10. 2015 byla oběma stěžovatelům uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené společnosti (dále jen "oprávněná") částku ve výši 20.973.000 Kč jako náhradu za způsobenou škodu. Na základě tohoto vykonatelného exekučního titulu byla dne 4. 12. 2015 okresním soudem na návrh oprávněné nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor. Podáním ze dne 17. 12. 2015 se stěžovatelé domáhali zastavení exekuce, s tím, že s odkazem na dopis ze dne 2. 11. 2015, kterým mělo dojít k zápočtu vzájemných pohledávek, žádali o započtení jejich pohledávky vůči oprávněné. Později doplnili, že jsou vlastníky vykonatelné pohledávky jiné společnosti za oprávněnou, která na ně byla převedena další společností. Oprávněná k tomu uvedla, že se zastavením exekuce nesouhlasí, protože zápočet pohledávek je neurčitý, a proto neplatný, a že pohledávka na stěžovatele nebyla platně postoupena.
3. Usnesením č. j. 43 EXE 1382/2015-65 ze dne 19. 5. 2016 rozhodl okresní soud tak, že návrh stěžovatelů na zastavení exekuce zamítl. Uvedl zejména, že dopis ze dne 2. 11. 2015 ani návrh stěžovatelů ze dne 17. 12. 2015 neobsahuje specifikaci pohledávky ani jasný a srozumitelný kompenzační projev, k započtení pohledávek tedy nedošlo a důvod pro zastavení exekuce není dán.
4. Stěžovatelé napadli uvedené usnesení blanketním odvoláním ze dne 22. 6. 2016. Usnesením okresního soudu ze dne 11. 7. 2016 byli vyzváni k doplnění tohoto odvolání uvedením odvolacího důvodu a toho, čeho se domáhají. Dne 22. 7. 2016 předložili stěžovatelé okresnímu soudu podání nazvané "Odůvodnění odvolání proti usnesení ze dne 19. 5. 2016, č. j. 43 EXE 1382/2015-65". V něm zejména uvedli, že jelikož byla oprávněné doručena pouze část jejich dopisu ze dne 2. 11. 2015, kterým měli v úmyslu provést jednostranný zápočet pohledávek, napravili tento nedostatek kompenzačního projevu dne 21. 7. 2016 odesláním doporučeného dopisu s novým jednostranným zápočtem, který obsahuje podrobný rozpis započítaných pohledávek a určité a srozumitelné právní jednání započtení. S odkazem na ustanovení §205 a §205a občanského soudního řádu tvrdili, že dosud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti, zejména fakt, že v době od vydání napadeného usnesení do nabytí právní moci došlo k perfektnímu kompenzačnímu projevu, a navrhli provést dopis ze dne 21. 7. 2016 jako nový důkaz. Závěrem stěžovatelé navrhli, aby Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací změnil napadené usnesení okresního soudu tak, že se jejich návrhu na zastavení exekuce ze dne 17. 12. 2015 vyhovuje a exekuční řízení se zastavuje. Jejich podání bylo okresním soudem zasláno oprávněné k vyjádření.
5. Přípisem ze dne 18. 1. 2017 vrátil předseda senátu krajského soudu spis bez věcného vyřízení, neboť v daném případě podle něj nebyly dány podmínky, aby ve věci rozhodoval odvolací soud. Podání stěžovatelů ze dne 22. 6. 2016 a jeho doplnění ze dne 22. 7. 2016 je sice označeno jako odvolání, dle jeho obsahu se nicméně jedná o nový návrh na zastavení exekuce. Stěžovatelé totiž ve svém podání žádným způsobem nezpochybňují správnost napadeného usnesení ani závěrů, o něž je opřeno. Naopak přicházejí se zcela novými skutečnostmi, které se ovšem neváží k době před vydáním uvedeného usnesení, ale až k době následné, neboť zcela nově tvrdí, že nedostatek kompenzačního projevu napravili dne 21. 7. 2016. Stěžovatelé byli o této skutečnosti vyrozuměni dne 1. 3. 2017, s tím, že věc bude jako nový návrh nadále projednávat okresní soud a že nařízení jednání lze očekávat nejdříve v květnu nebo červnu 2017; zároveň jim bylo k replice zasláno vyjádření oprávněné k jejich podání ze dne 22. 7. 2016.
6. Vzhledem k tomu, že usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce ze dne 19. 5. 2016 se tak stalo pravomocným na základě marného uplynutí lhůty pro odvolání, a odpadla tedy překážka pro provádění exekuce, podali stěžovatelé návrh na odklad exekuce. V něm tvrdili, že lze důvodně očekávat zastavení exekučního řízení, neboť vymáhaná pohledávka zanikla z důvodu započtení s účinností ke dni 21. 10. 2015. Oprávněná navrhla zamítnutí tohoto návrhu. Usnesením okresního soudu č. j. 43 EXE 1382/2015-192 ze dne 27. 3. 2017 byl návrh stěžovatelů na odklad exekuce zamítnut. Soud uvedl, že z tvrzení stěžovatelů a z jimi doložených listin skutečně vyplývá, že jejich námitky by mohly s vysokou pravděpodobností vést k zastavení exekuce, avšak bylo třeba zohlednit skutečnost, že oprávněná namítla promlčení pohledávky, kterou stěžovatelé použili k započtení.
7. Stěžovatelé před Ústavním soudem tvrdí, že krajský soud posoudil jejich podání ze dne 22. 6. 2016 a ze dne 22. 7. 2016 v rozporu s jeho skutečným obsahem, aniž by o takovém postupu vydal odůvodněné procesní rozhodnutí, proti kterému by se mohli procesně bránit. V důsledku toho začal soudní exekutor provádět exekuci, přestože proti usnesení ze dne 19. 5. 2016 podali řádné odvolání. Z toho, jak krajský soud svůj postup odůvodnil, je podle nich zřejmé, že se nedostatečně seznámil s obsahem předmětného odvolání, ve kterém se vypořádali s otázkou přípustnosti nových skutečností a důkazů s odkazem na princip úplné apelace v řízení o výkon rozhodnutí. Tím došlo k nezákonnému zásahu do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a Ústavní soud by měl krajskému soudu přikázat, aby se jejich odvoláním řádně zabýval.
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že jej proto nelze, rozhoduje-li ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady) (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016, bod 13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Podstatou námitek přednesených stěžovateli je to, že krajský soud posoudil jejich dispoziční úkon odlišně od jeho označení a jejich záměru. Ústavní soud připomíná, že ze zásady bezformálnosti vyplývá, že soud posuzuje procesní úkony podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 369/2015 ze dne 9. 10. 2015). Porušení práva na spravedlivý proces se však odvolací soud dopustí, pokud rozhodne o podání účastníka označeném jako "odvolání", aniž by se dostatečně seznámil s obsahem celého spisu a byl si tedy vědom ve spisu se nacházejících, na odvolání navazujících a relevantních dispozičních úkonů daného účastníka, případně pokud si je takových navazujících dispozičních relevantních úkonů sice vědom (tj. s obsahem spisu se seznámí), ale přesto na ně procesně v řízení nijak nereaguje a ani ve svém rozhodnutí o "odvolání" účastníka se s nimi nijak nevypořádá [viz nález sp. zn. III. ÚS 3043/10 ze dne 20. 1. 2011 (N 3/60 SbNU 25)].
10. V projednávané věci je nicméně zřejmé, že krajský soud nepřehlédl podání ze dne 22. 7. 2016, kterým stěžovatelé doplnili své blanketní odvolání ze dne 22. 6. 2017, naopak jeho obsah zohlednil, neboť vyšel z toho, že stěžovatelé v něm předložili zcela nové skutečnosti týkající se nápravy nedostatků jejich kompenzačního projevu učiněné dne 21. 7. 2016. Jeho závěr, že se nejedná o odvolání proti usnesení ze dne 19. 5. 2016, nýbrž o nový návrh na zastavení exekuce, přitom nelze označit za extrémní či svévolný.
11. K námitce stěžovatelů, že tímto postupem odpadla překážka provádění exekuce nařízené dne 4. 12. 2015, lze uvést, že stěžovatelé se pokračování exekuce bránili návrhem na odklad exekuce, který byl sice okresním soudem dne 27. 3. 2017 zamítnut, nicméně proti tomuto usnesení je přípustné odvolání. Dále Ústavní soud podotýká, že podání stěžovatelů ze dne 22. 6. 2016 doplněné dne 22. 7. 2016 bude v nejbližší době projednáno okresním soudem jako nový návrh na zastavení exekuce; jejich argumenty a námitky uplatněné v tomto podání budou tedy předmětem meritorního projednání. Ze spisu nadto nevyplývá, že by od namítaného přípisu předsedy senátu krajského soudu ze dne 18. 1. 2017 soudní exekutor provedl nějaké kroky k vymožení pohledávky.
12. Lze tak shrnout, že ústavní stížnost je pouze nedůvodnou polemikou s akceptovatelným postupem krajského soudu, jímž nebyla stěžovatelům způsobena žádná újma ústavněprávní intenzity.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu