ECLI:CZ:US:2017:1.US.893.17.1
sp. zn. I. ÚS 893/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Dalibora Šidla, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. 5 To 120/2016 a proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 15. 11. 2016 zn. 4 VZV 4/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí o zajištění jeho nemovitostí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva, plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jako "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"), zaručujících právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces a dle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny právo na ochranu majetku. Dále se odvolává na čl. 89 odst. 2 Ústavy, čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
2. Napadeným usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 15. 11. 2016 zn. 4 VZV 4/2015 bylo rozhodnuto, že se podle §47 odst. 1, odst. 2 trestního řádu zajišťují k uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem stěžovatelovy nemovitosti, které má ve společném jmění se svou manželkou. Podle napadeného usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jednání, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, spočívá v tom, že v souvislosti s přípravami a průběhem zadávacích řízení a veřejných soutěží u celkem čtrnácti veřejných zakázek vyhlašovaných a pořádaných v rámci Integrovaného operačního programu MV ČR - výzev č. 06, č. 08 a č. 09, vytvořili obviněné osoby společenství fyzických osob, z nichž některé jednaly v zájmu a v rámci činnosti obchodních společností, přičemž v rámci tohoto společenství vytvořeného se záměrem získat kompletní kontrolu nad těmito veřejnými zakázkami, nezákonným způsobem ovlivňovali jejich přípravu a průběh s cílem dosáhnout neoprávněných výhod v soutěži o tyto zakázky na úkor jiných soutěžitelů a realizovat jejich plnění. Stěžovatel je stíhán konkrétně pro jednání spočívající v tom, že se jako zástupce obchodní společnosti Asseco Central Europe, a.s., spolu s dalšími spoluobviněnými podílel na vytvoření koalice obchodních společností s cílem upravit ve svůj prospěch zadávací dokumentaci k veřejné zakázce "Rozvoj služeb e-Governmentu v Olomouckém kraji", rozdělit si plnění jednotlivých částí předmětu této zakázky, vše se záměrem vyloučit vzájemnou konkurenci zúčastněných subjektů, přičemž za společnost Asseco Central Europe, a.s., přijal dokumenty obsahující rozpracovanou část zadávací dokumentace k této zakázce, sám nebo prostřednictvím spolupracovníků společnosti Asseco Central Europe, a.s., upravil texty v této části zadávací dokumentace ve prospěch společnosti Asseco Central Europe, a.s., a dalších společností sdružených v koalici, takto upravený dokument zaslal v elektronické podobě jinému obviněnému, to vše s úmyslem dosáhnout při veřejné soutěži o této veřejné zakázce výhodnějšího postavení pro subjekty sdružené v koalici. Stěžovatel musel vědět, že část ceny této veřejné zakázky je financována z prostředků Evropské unie. Závěr o důvodnosti trestního stíhání je podložen zejména odposlechnutými telefonickými hovory a zajištěnou e-mailovou komunikací mezi obviněnými navzájem a mezi obviněnými a dalšími osobami. Průběh jednotlivých veřejných soutěží vyhlášených k předmětným zakázkám je doložen vyžádanými listinnými materiály, které jsou založeny ve vyšetřovacím spise. Celková hodnota výše zmíněné zakázky představuje částku 191.912.505 Kč, přičemž část z ní je financována ze strukturálních fondů EU. Podle státního zastupitelství je zřejmé, že v rámci předmětných veřejných zakázek k vyplacení finančních prostředků formou dotace došlo bez splnění základních podmínek pro jejich vyplacení, zejména podmínky zákonného průběhu veřejné zakázky na plnění financované takovou dotací, což je v rozporu s podmínkami pro čerpání prostředků z EU a v takovém případě nelze uplatnit nárok na proplacení spolufinancování z těchto prostředků. Česká republika, realizující projekty operačního programu IOP s předpokladem spolufinancování ze strukturálního fondu EU, bude podle napadeného rozhodnutí vrchního státního zastupitelství nucena v důsledku protiprávního jednání obviněných vrátit již poskytnuté prostředky, případně jí tyto prostředky nebudou poskytnuty, což představuje úbytek majetkových hodnot státu. V případě existence zásadního rozporu mezi průběhem veřejné zakázky a zákonnými pravidly pro její průběh, mezi podmínkami zadávacího řízení konkrétní veřejné zakázky a obecnými podmínkami čerpání prostředků z evropských fondů podle příslušných nařízení EU pak nelze projekt řádně certifikovat a ve prospěch České republiky nárokovat proplacení evropské části spolufinancování z prostředků EU. V takovém případě, v přímém důsledku protiprávního jednání pachatelů, nejsou poskytnuty prostředky odpovídající evropskému podílu spolufinancování (případně jsou žádány zpět do evropských fondů), což představuje úbytek majetkových hodnot státu, které by jinak - nebýt jednání pachatelů - získal a je třeba jej podle státního zastupitelství považovat za škodu ve smyslu kvalifikačních znaků trestného činu.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení vrchního státního zastupitelství byla napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci zamítnuta. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí připustil, že se jedná o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak přiměřené cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Podmínka existence veřejného zájmu na zajištění předmětných nemovitostí byla v projednávaném případě naplněna a stejně tak byl dán zákonný podklad pro zásah do majetkových práv stěžovatele, přičemž byla státním zástupcem respektována i pravidla přiměřenosti tohoto zásahu s ohledem na škodu, kterou poškozený v trestním řízení nárokuje. Sdělené obvinění nasvědčuje podle vrchního soudu důvodnému podezření z tam uvedených trestných činů. Poškozeným je v tomto případě stát. Vzhledem k výši škody, jež bude předmětem dalšího dokazování v průběhu trestního řízení, je podle napadeného usnesení vrchního soudu hodnota zajištěných nemovitostí naprosto zanedbatelná a z tohoto důvodu nelze napadené usnesení považovat v části, v níž se zabývá hodnotou zajišťovaných nemovitostí, za nezákonné. Byť i stěžovatel žádné účelové převody majetku dosud neprovedl, nelze zcela odhlédnout od toho, že v projednávané trestní věci mělo k účelovým převodům majetku docházet, což výrazným způsobem snižuje vymahatelnost majetkových nároků poškozeného. U trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 trestního zákoníku je za škodu podle vrchního soudu třeba považovat veškerý objem dotačních prostředků, který by byl vyplacen na podkladě nezákonně uskutečněného zadávacího řízení, protiprávně ovlivněného právě pachateli a následnými poskytovateli plnění veřejné zakázky
4. Stěžovatel ve své stížnosti uvádí, že se nedopustil žádné trestné činnosti, podezření je nutno vždy podpořit konkrétními argumenty, jinak nemůže být zajištění majetku shledáno příslušným orgánem důvodným. Na jeho jednání mělo být pohlíženo zásadou subsidiarity trestní represe. Orgány činné v trestním řízení se podle stěžovatele snaží za každou cenu přiřadit posuzovanému jednání trestněprávní podtext a zcela opomíjí běžnou realitu. Napadená usnesení přitom postrádají podrobné a relevantní zdůvodnění zásahu do vlastnických práv stěžovatele, přičemž to není přiměřené ani vzniklé škodě, ani míře podezření. Stěžovatel též upozorňuje na zásadu presumpce neviny.
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud neshledal.
7. Ze zásady sebeomezení Ústavního soudu plyne, že jsou to v první řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posuzovat oprávněnost použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do takto vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ve svém nálezu sp. zn. I ÚS 2485/13 z 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429) Ústavní soud uvedl základní kritéria pro posouzení ústavní konformity zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: "rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici" (bod 52 cit. nálezu). Dále poukázal na to, že je nutno testovat i délku provedeného zajištění.
8. Pohledem svého citovaného nálezu sp. zn. I ÚS 2485/13 Ústavní soud shledal, že provedené zajištění je spíše krátkodobého charakteru, stěžovatel neuvedl žádný mimořádný důvod, že by jej toto zajištění vážně poškozovalo, posuzovaná rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a jejich odůvodnění je dostatečné, aby vyloučilo možnost svévole ve vztahu ke stěžovateli. Plynutím času či vznikem nějakých mimořádných okolností by mohlo dojít k závěru o neproporcionálním omezení práv stěžovatele, avšak při aktuálním posuzování napadených rozhodnutí neshledal Ústavní soud neproporcionální zásah do stěžovatelova práva vlastnického. Tím spíše odůvodnění napadených rozhodnutí nepředstavují ani zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
9. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu