ECLI:CZ:US:2017:1.US.91.17.1
sp. zn. I. ÚS 91/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Halové, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, společníkem Havel, Holásek & Partners s. r. o., advokátní kancelář, Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 21 Cdo 5591/2015-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 1. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále že bylo porušeno její dědické právo jako součást práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu, který si Ústavní soud v dané věci vyžádal, vyplývá, že stěžovatelka byla účastnicí řízení o pozůstalosti po Jarmile Křížové, zemřelé dne 21. 2. 2015, spolu s dalším účastníkem Miloslavem Křížem (dále jen "vedlejší účastník"). Usnesením Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 5. 2016, č. j. 131D 93/2015-29, bylo rozhodnuto, že v daném řízení bude nadále jednáno pouze s vedlejším účastníkem jako závětním dědicem, přičemž účast stěžovatelky se ukončuje. Z odůvodnění se podává, že zůstavitelka zanechala dvě závěti, první byla sepsána dne 5. 10. 2009 ve formě notářského zápisu, kde dědicem byl ustanoven vedlejší účastník, a druhá byla sepsána dne 4. 1. 2015 allografně, avšak nebyla zůstavitelkou podepsána, ačkoliv se nejednalo o osobu se smyslovým postižením. Absence podpisu zůstavitelky byla shledána jako formální nedostatek závěti.
3. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž namítá, že předmětná závěť obsahuje podpis zůstavitelky, a to v úvodní větě, přičemž dle jejího názoru není rozhodné, zda podpis je umístěn na konci či na začátku textu. Současně navrhovala provést výslech svědků, kteří byli na předmětné závěti podepsáni. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud"), a to usnesením ze dne 13. 8. 2015, č. j. 15 Co 382/2015-55, kterým bylo usnesení okresního soudu potvrzeno a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud zjistil, že pod textem předmětné závěti není připojen podpis zůstavitelky, neboť napsání jména zůstavitelky do záhlaví listiny, byť její vlastní rukou, nelze považovat za její podpis. Je vyjádřen názor, že ze samotného výrazu "podpis" lze dovodit, že se jedná o uvedení jména na konec textu (pod textem), což vyplývá mimo jiné z odborné literatury. Nedostatek podpisu pak je formálním nedostatkem závěti a způsobuje její neplatnost, jak správně dovodil i soud prvního stupně. Posouzení platnosti závěti podle ustanovení §1535 či §1536 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník" nebo "o. z."), pak dle odůvodnění rozhodnutí krajského soudu není možné, neboť zůstavitelka nebyla nevidomá, nebyla osobou se smyslovým postižením a byla schopna číst a psát.
4. Stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu dovoláním, kde zejména namítá, že závěr o nutnosti umístit podpis na konec textu je zavádějící, když taková povinnost neplyne ze zákona, navíc umístění podpisu jinde než na konci textu je naopak pro některé dokumenty příznačné. I z komentářové literatury dle stěžovatelky vyplývá, že podpis se umisťuje na konec textu pouze zpravidla, nikoliv vždy. Z konkrétní závěti má být zjevné, že tato nemohla být dodatečně upravena, tudíž oprávněný požadavek umístění podpisu na konec textu, směřující k zajištění krytí celého textu podpisem zůstavitele, zde není na místě. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že dle ustanovení §1494 občanského zákoníku je primárním účelem dědického práva vyhovět v maximální možné míře vůli zůstavitele. Je vytýkáno soudům, že nerespektují jednoznačně projevenou vůli zůstavitelky pouze z důvodů nesplnění nejednoznačných a v zákoně nevyjádřených formálních požadavků.
5. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatelky v meritu zamítl, zrušil pouze část výroku týkající se nákladů řízení. Dovolání stěžovatelky bylo shledáno přípustným, když právní otázka umístění podpisu zůstavitelky na prosté allografní závěti dle ustanovení §1534 občanského zákoníku nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena. Po přezkoumání usnesení krajského soudu posoudil Nejvyšší soud dovolání jako neopodstatněné. Bylo konstatováno, že dle ustanovení §1534 občanského zákoníku patří k formálním náležitostem prosté allografní závěti vlastnoruční podpis zůstavitele. Z aktuální právní úpravy prosté allografní závěti neplynou žádná pravidla pro umístění podpisu na listině obsahující závěť, avšak tato úprava vychází z tradiční úpravy obsažené v Obecném zákoníku občanském, na kterou pak navazovaly další novější úpravy dané problematiky, přičemž v rámci těchto úprav právní teorie i soudní praxe dovozovala, že podpis zůstavitele musí být umístěn na úplném konci závěti. Tento názor má být podpořen i soudní praxí a odbornými názory v otázce náležitostí písemných právních jednání (dříve právních úkonů), dle nichž se podpis připojuje na konec textu, který je obsahem vůle jednajícího subjektu. Tyto závěry posoudil Nejvyšší soud jako aplikovatelné i v poměrech současné (v zásadě stejné) právní úpravy. Nejvyšší soud tak v napadeném rozhodnutí vyjadřuje tento názor: "Podpis zůstavitele, jako formální náležitost zákonem stanovená jednak pro písemné právní jednání dle ustanovení §561 odst. 1 věty první o.z. a jednak pro prostou allografní závěť dle ustanovení §1534 o.z., musí být umístěn na konci textu závěti tak, aby jím byl kryt (stvrzen) projev vůle zůstavitele vyjádřený v závěti, zejména obligatorní náležitost každé závěti - povolání jedné či více osob za dědice, aby tím byla vyloučena možnost doplnění závěti zůstavitele v rozporu s jeho vůlí; v rozsahu, v němž by projev vůle zůstavitele v závěti nebyl kryt jeho podpisem, by nemohl mít účinky zamýšlené zůstavitelem (především pořízení o svém majetku), ale mohl by sloužit pouze k vysvětlení vůle zůstavitele." V kontextu shora uvedeného shledal Nejvyšší soud závěť sepsanou ve prospěch stěžovatelky jako neplatnou, neboť neobsahuje podpis na konci textu. Daný závěr nelze pak dle dovolacího soudu zpochybnit ani námitkou "in favorem negotii", neboť se jedná o interpretační pravidlo použitelné toliko v případě pochybnosti o významu vůle projevené v právním jednání, které má jinak veškeré zákonem stanovené formální náležitosti.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím zasáhl do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Je namítáno, že právní úprava dědění ze závěti, a to zejména v rekodifikaci soukromého práva novým občanským zákoníkem, klade důraz na lidskou svobodu a vůli, jako na základní principy soukromého práva. Při výkladu jednání je tak dle názoru stěžovatelky nutno dát přednost skutečné vůli osoby, je-li nepochybná, před formálními požadavky na projev této vůle. Pokud tedy zákon připouští sepsání "laické" závěti, je neodůvodněné, aby na laika byly kladeny takové formální nároky, které lze dovodit jen ze znalosti praxe či rozboru judikatury. V takovém případě by se pak dle stěžovatelky jednalo o nepřípustný formalismus. Stěžovatelka pak tvrdí, že Nejvyšší soud i nižší obecné soudy aplikovaly psané právo mechanicky a s použitím formálních argumentů, aniž by se blíže zabývaly skutečnou vůlí zůstavitelky a specifickými okolnostmi případu. Zejména Nejvyšší soud pak dle stěžovatelky rozhodl přepjatě formalisticky pouze s odkazem na judikaturu obecných soudů, aniž by svůj výrok sám více odůvodnil a poskytl tak vlastní logickou argumentaci k tomu, co bylo konkrétním předmětem dovolání stěžovatelky. Závěrem stěžovatelka navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
III.
7. Ústavní soud je dle ustanovení §43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem má tento pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než o návrhu rozhodne nálezem, přičemž předpokladem je objektivní způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je však třeba zdůraznit, že uvedenou zásadu lze respektovat pouze tehdy, pokud obecné soudy postupují v souladu s ústavními právy zakotvenými v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. V případě procesního postupu soudu ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti však Ústavní soud pochybení takového charakteru neshledal.
9. V dané věci se stěžovatelka v podstatě domáhá, aby Ústavní soud přezkoumal právní závěr Nejvyššího soudu v otázce platnosti allografní závěti, v níž je podpis zůstavitelky umístěn nikoliv pod celým textem závěti, ale pouze v záhlaví v uvozující větě ("Já, níže podepsaná..."). V této souvislosti je nutno znova upozornit na skutečnost, že se jedná o otázku obecného práva, k jehož výkladu jsou povolány soudy, a to aniž by samy byly vyvázány z respektu k principům ústavněprávního kontextu (čl. 4 Ústavy České republiky), přičemž k sjednocování výkladové a aplikační praxe obecných soudů je povolán Nejvyšší soud, jemuž zákon k tomu svěřuje i odpovídající instrumenty.
10. Nejvyšší soud v daném případě postupoval zcela v souladu se svým posláním a jeho rozhodnutí nelze nic zásadního vytknout. Pokud přistoupil k argumentaci, podpírající jeho právní názor o nutnosti umístit podpis zůstavitelky pod text listiny obsahující její závěť, která se opírá o mnohaletou ustálenou praxi, je taková argumentace zcela logická. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že v případě závěti se jedná o právní institut tradiční a používaný stovky let v podstatě bez zásadní změny. Jestliže je Nejvyššímu soudu vytýkáno, že v daném případě nepřišel se žádnou novou argumentací, která by reagovala na specifika daného případu, má Ústavní soud za to, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu zvolit si způsob argumentace, pokud je tato přesvědčivá, logická, dostatečná a nijak extrémně nevybočuje z principů spravedlnosti.
11. Jestliže stěžovatelka odkazuje ve své ústavní stížnosti na judikaturu Ústavního soudu týkající se výkladu projevu vůle, nelze než zopakovat závěr Nejvyššího soudu, že v projednávané záležitosti bylo rozhodnuto o neplatnosti závěti z toho důvodu, že závěť neobsahuje veškeré zákonem stanovené formální náležitosti. Uvedená judikatura tak na danou problematiku nedopadá. Určitá přísnost a tradicionalismus v otázce formálních náležitostí pořízení pro případ smrti pak korespondují se skutečností, že se jedná o specifický projev vůle, který se vykládá a posuzuje zpravidla až poté, co jeho původce již nežije, a tudíž se nemůže k jeho obsahu či formě jakkoliv zpětně vyjádřit.
12. Po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadeného rozhodnutí a spisového materiálu, Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Ústavní soud se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, kdy tento zásah provádí výhradně tehdy, kdy případné porušení běžných zákonů dosáhne takové intenzity, že je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. V daném případě se však o takový případ nejedná, když v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze spatřovat omezení či odepření základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
IV.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu