ECLI:CZ:US:2017:1.US.965.17.1
sp. zn. I. ÚS 965/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky N. P., zastoupené JUDr. Zdeňkem Jelínkem, advokátem se sídlem Táborská 966, Mladá Boleslav, proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 1 C 222/2014-141 ze dne 29. 9. 2015, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 15 Co 61/2016-204 ze dne 26. 7. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 5692/2016-261 ze dne 11. 1. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a porušena zásada rovnosti účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že rozsudkem č. j. 1 C 222/2014-141 ze dne 29. 9. 2015 Okresní soud v Pelhřimově (dále též "okresní soud") vyhověl předložené žalobě a určil, že žalobkyně A. Š. je vlastníkem nemovitých věcí - pozemku p. č. st. X1, jehož součástí je dům č. p. X2 nap. č. st. X1 (v části obce J.), pozemku p. č. st. X3, jehož součástí je dům č. p. X4 nap. č. st. X3 (v části obce J.), pozemku p. č. X5 s dalšími součástmi a příslušenstvím, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov na LV č. XY pro obec J. a katastrální území Jiřice u Humpolce (výrok I.). Současně okresní soud rozhodl, že se žalobkyni ani České republice nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. a III.).
Na základě provedených důkazů, především posudku znalce MUDr. Jaroslava Kašparů a jeho výpovědi, okresní soud shledal, že darovací smlouva ze dne 8. 4. 2013, kterou žalobkyně převedla sporné nemovitosti na žalovanou (v řízení před Ústavním soudem dále jen "stěžovatelka"), je dle §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neplatná. Žalobkyně ji uzavřela v době, kdy již trpěla duševní poruchou těžkého stupně, v jejímž důsledku byly její rozpoznávací a ovládací schopnosti silně omezené, a proto nebyla způsobilá projevit právně významným způsobem svoji vůli a posoudit následky svého právního jednání v oblasti dispozice s majetkem. Vypracování revizního znaleckého posudku, jak navrhovala stěžovatelka, okresní soud považoval za nadbytečné vzhledem k jednoznačnému závěru znalce a také ke skutečnosti, že v řízení nevyšlo najevo nic, co by tento závěr zpochybňovalo.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, které bylo posouzeno jako nedůvodné. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem č. j. 15 Co 61/2016-204 ze dne 26. 7. 2016 sice změnil rozhodnutí okresního soudu, ale učinil tak pouze v reakci na úmrtí původní žalobkyně A. Š. (její právní nástupkyní se stala Z. H.), kdy nově určil, že tato byla ke dni své smrti, tj. ke dni 25. 12. 2015, vlastnicí shora označených nemovitostí.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 5692/2016-261 ze dne 11. 1. 2017 odmítl.
Stěžovatelka se dále obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítla, že obecné soudy rozhodovaly v rozporu s jejími ústavně zakotvenými právy. Již soud prvního stupně výrazně pochybil tím, že zamítl její návrh na vypracování revizního znaleckého posudku z titulu nadbytečnosti, a to za situace, kdy "zcela jednoznačně zpochybnila závěry znaleckého posudku", který vypracoval MUDr. Jaroslav Kašparů. Stěžovatelka zastávala názor, že zjištění skutkového stavu a vydání spravedlivého rozhodnutí je podmíněno objektivním zhodnocením zdravotního stavu původní žalobkyně v době uzavření darovací smlouvy. V návaznosti na to pak stěžovatelka zdůraznila nutnost provedení revizního posudku, který je "standardním důkazem, neboť nelze spoléhat pouze na závěry jediného znalce, které mohou být odlišné od závěrů jiného znalce resp. znalců, nebo naopak může dojít k jejich potvrzení".
Ústavní soud přezkoumal stížnostní návrh stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že není důvodný.
Podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, platí, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Stěžovatelka porušení zásady rovnosti účastníků v řízení spojila konkrétně s tvrzením o absenci spravedlivého procesu, k čemuž mělo dojít tím, že obecné soudy ve věci rozhodovaly "s diskriminujícími účinky", když nevyhověly jejímu důkaznímu návrhu, jenž sledoval objektivizaci zdravotního stavu dárkyně - původní žalobkyně A. Š. V tomto směru Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že povinnost soudu dbát na rovné postavení účastníků a zajistit jim rovné možnosti k uplatnění jejich práv (srov. též §18 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) neznamená, že soud musí vyhovět všem důkazním návrhům, předneseným účastníky, případně dbát toho, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém vzájemném (úměrném) poměru [viz např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87)]. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů jimi realizované.
V projednávané věci je z obsahu napadených rozhodnutí zřejmé, že obecné soudy provedly zevrubné dokazování výpověďmi účastníků (včetně později zemřelé A. Š., dárkyně), svědků a znaleckým posudkem MUDr. Jaroslava Kašparů, a to za náležité procesní účasti účastníků řízení a k jejich návrhům. Právní závěry učiněné obecnými soudy ve vztahu k určení neplatnosti právního úkonu (darovací smlouvy) pro duševní poruchu jednající osoby, která ji činí k takovému úkonu neschopnou (§38 odst. 2 občanského zákoníku) proto potřebný základ ve skutkových zjištěních mají. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) pak odpovídá i okolnost, že učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry obecné soudy řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily. Rozumně a uspokojivě též vyložily (viz zejména str. 3 rozsudku odvolacího soudu), proč provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci a že stěžovatelkou navrhované doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem je nadbytečné. Z ústavně právního hlediska nelze tedy obecným soudům ničeho vytknout. Samotný fakt, že se stěžovatelka s úvahami obecných soudů neztotožňuje, porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu