ECLI:CZ:US:2017:1.US.997.17.1
sp. zn. I. ÚS 997/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, se sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2016 č. j. 13 Co 397/2016-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel je otcem nezletilé dcery narozené v říjnu XXXX; s její matkou nežije od října 2013. Od té doby se rodiče v péči o dítě střídali nejdříve po dvou, později po třech dnech, od února 2014 pak byla nezletilá v péči stěžovatele po tři dny v týdnu (od úterního odpoledne do pátečního rána) a v péči matky po čtyři dny v týdnu, s tím, že tento model se dle dohody rodičů vždy po měsíci otáčel. Dle tvrzení stěžovatele však matka po několika měsících přestala tuto dohodu dodržovat a návrhem podaným dne 23. 10. 2014 se domáhala úpravy poměrů tak, aby nezletilá byla svěřena do její péče s širokou úpravou styku otce; na jednání soudu navrhla, aby styk otce byl realizován více méně v rozsahu čtyři dny u ní a tři dny (od úterního odpoledne do pátečního odpoledne) u otce s tím, že by se tento cyklus po měsíci obrátil. Stěžovatel reagoval návrhem na svěření nezletilé do střídavé péče v týdenním intervalu; během řízení prohlásil, že jako OSVČ je schopen si práci rozvrhnout tak, aby v době, kdy je nezletilá u něj, mohl péči o ni zajišťovat na sto procent. V průběhu řízení se rodiče zúčastnili mediace, avšak nedospěli k žádnému konsensu. Dne 16. 12. 2015 byl na žádost soudu vypracován znalecký posudek, podle kterého nevyjadřuje nezletilá preference k některému z rodičů, k oběma má jednoznačně pozitivní hlubokou citovou vazbu a je psychicky dobře komponována. Oba rodiče jsou pak plně schopni zabezpečit řádnou péči o nezletilou a jsou schopni kooperovat z pozic rodičovských, nelze jednoznačně říci, že by některé prostředí bylo výrazně lepší než druhé. Dle znalkyně je nezletilá schopna bez újmy zvládnout střídavou péči, a to pravděpodobně i se střídáním po jednom týdnu, které by mělo nastat ještě před nástupem do školy; dosavadní model střídání s kratšími intervaly je vzhledem k jejímu věku vhodný a bylo by dobré jej alespoň ještě půl roku zachovat, je však nutné, aby se překlápěl tak, aby žádný z rodičů nebyl znevýhodněn. V případě svěření do výlučné péče jednoho z rodičů je nutné upravit styk s druhým rodičem v maximálně možném rozsahu blížícím se téměř střídavé péči. Opatrovník dítěte (Statutární město Ostrava - Úřad městského obvodu Vítkovice) s ohledem na závěry znaleckého posudku navrhl svěření nezletilé do střídavé péče v týdenním intervalu.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") č. j. 0 P 1522/2013-129 ze dne 23. 3. 2016 bylo rozhodnuto tak, že se nezletilá v době od 17h neděle předcházející sudému kalendářnímu týdnu do 17h následující neděle svěřuje do péče matky a v době od 17h neděle předcházející lichému kalendářnímu týdnu do 17h následující neděle svěřuje do péče otce, s výjimkou vánočních svátků, pro které byl stanoven jiný režim. S odkazem na ustanovení §907 občanského zákoníku a relevantní judikaturu Ústavního soudu dospěl soud po provedeném dokazování k závěru, že střídavá péče nezletilé je zcela v jejím zájmu. Přestože se znalkyně přiklonila k zachování zkráceného modelu režimu ještě po nějakou dobu, nicméně nevyloučila možnost střídání v týdenním intervalu, a za situace, kdy je nezletilá schopna se adaptovat na nové situace a na otce je zvyklá, stanovil soud střídavou výchovu v týdenním intervalu, která by se měla s ohledem na věk dítěte zatím realizovat i po dobu hlavních letních prázdnin.
3. Proti tomuto rozsudku podala odvolání matka, která se domáhala toho, aby byla nezletilá svěřena do její výlučné péče, příp. aby byla na dobu čtyř dnů svěřena do její péče a na dobu tří dnů do péče otce, když takto se styk s otcem s ohledem na útlý věk nezletilé dosud realizoval a delší odloučení od matky má na psychiku nezletilé negativní vliv. Dovolávala se závěrů znaleckého posudku, který doporučil zachování stávajícího modelu péče, přičemž otec by podle ní nebyl ve svých aktivitách s nezletilou omezován, neboť v té době nepracuje, a nezletilá dosud nevnímá rozdíl mezi pracovním a víkendovým dnem; poukázala navíc na to, že u otce nemá nezletilá žádný režim, žije s ním na chatě a nedochází do mateřské školy. Matka v odvolacím řízení rovněž uvedla, že střídavá péče se nyní realizuje podle rozsudku okresního soudu v intervalech jednoho týdne, což je doba pro nezletilou dlouhá a zbytečně náročná. Stěžovatel navrhoval potvrzení rozsudku s tím, že nezletilá si stanovený režim pochvaluje a v době, kdy je u něj, navštěvuje mateřskou školu od pondělí do středy či do čtvrtečního poledne, ve zbytku týdne jezdí na chatu; jako OSVČ nemá pevnou pracovní dobu a může si sám uspořádat svůj volný čas, takže nezletilé věnuje maximum času. Navrhl pouze zvláštní úpravu po dobu prázdnin tak, aby měl nezletilou po dobu 14 dnů. Opatrovník navrhl potvrzení napadeného rozsudku.
4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") dospěl opětovným posouzením všech důkazů k závěru, že okresní soud vyvodil ze správně zjištěného skutkového stavu poněkud nepřiléhavé právní závěry, a proto napadené rozhodnutí změnil. Uvedl přitom, že plně respektuje ústavně konformní názor, že zájmem každého dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, pokud jsou způsobilí dítě vychovávat; střídavá péče ale na druhé straně není přednostním způsobem péče o dítě, přičemž i z judikatury Ústavního soudu plyne, že by tato forma péče měla být pravidlem jen tehdy, je-li v nejlepším zájmu dítěte. Zejména u malých dětí je pak třeba vzít v úvahu, který z rodičů představoval dosud pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro ně frustrující [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015 (U 5/76 SbNU 957)]. Soud rovněž akcentoval, že střídavá péče vždy představuje tzv. zátěžový výchovný model, protože pro dítě znamená změnu životních poměrů, výchovného prostředí a střídání životních stylů, což klade značné nároky na všechny zúčastněné a především na adaptaci nezletilého dítěte. V tomto konkrétním případě je pak nutno vycházet z toho, že nezletilá je dítětem velmi útlého věku, pro něž střídavá péče není dětskými lékaři a psychology považována za vhodnou. Překážkou střídavé péče pak jsou rovněž antagonistické vztahy mezi rodiči, což nelze bagatelizovat (jak to činí otec) a což vytváří stres v rodině. Nicméně bylo rovněž prokázáno, že atmosféra mezi rodiči dosud nemá na psychiku nezletilé negativní dopad, nezletilá nastavený režim střídání již od října 2013 a od května 2014 s intervalem střídání čtyř, resp. tří dnů akceptovala a dobře jej snáší, uvedený stav jí vyhovuje a z ničeho nevyplývá, že by si přála něco změnit. Za této situace je dle krajského soudu poněkud málo pochopitelný závěr okresního soudu, který tento fungující stav zvrátil a rozhodl o rozšíření intervalu střídání na jeden týden, aniž současně vyložil, z jakého důvodu by měla tato změna být v nejlepším zájmu nezletilé; pouhá skutečnost, že nezletilá je psychicky dobře komponovaná a s největší pravděpodobností by změnu zvládla, ještě sama o sobě takovým důvodem není. Nesouhlas matky se střídavou péčí v tomto rozsahu není její pouhou svévolí, jelikož koresponduje i se závěry znaleckého posudku, podle kterého je pro nezletilou s ohledem na její věk střídání v kratších časových intervalech z hlediska její psychiky nejvhodnějším řešením a eventuální rozšíření tohoto intervalu by předpokládalo její vyšší věk a především perfektní komunikaci mezi rodiči. Nadto je otázkou, zda otec svým požadavkem sleduje výlučně zájem nezletilé, anebo mu jde spíše o spravedlivé rozdělení péče o nezletilou za každou cenu, přičemž vhodnost úpravy péče je nutno posuzovat objektivně. Přání dítěte, resp. jeho preference střídání v rozsahu jednoho týdne, je hlediskem významným pouze za předpokladu, že je dítě schopno s ohledem na svoji zralost a vyspělost je smysluplně vyjádřit a obhájit, čehož nezletilá schopna není. Krajský soud tedy uzavřel, že střídavá péče o nezletilou je v tomto případě možným a vhodným modelem úpravy, neboť i nadále zajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj nezletilé při stávajícím rozsahu a frekvenci střídání, přičemž v péči každého z rodičů nezletilá byla a i nadále bude v době, kdy se jí rodič může naplno věnovat. Pokud jde o řešení víkendové úpravy doporučené znalkyní jakýmsi "překlápěním" pak, odhlédnuto od toho, že jde o otázku právní, k níž se znalkyni vyjadřovat nepřísluší, soud k takové úpravě nepřistoupil, neboť není při svém rozhodování veden zájmem rodiče, ale nezletilé, jejíž péče si vyžaduje především pravidelný režim. Požadavek otce na speciální úpravu v době prázdnin rovněž nebyl akceptován, neboť je kontraindikací střídavé péče, jejímž předpokladem je komunikace rodičů alespoň v těchto zásadních otázkách. Napadeným rozsudkem ze dne 11. 11. 2016 tedy krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tím způsobem, že nezletilá se svěřuje do střídavé péče rodičů tak, že v péči matky bude od každého pátku 18h do následujícího úterý 18h a v péči otce bude od každého úterý 18h do následujícího pátku 18h; návrh na úpravu styku se zamítá.
II. Argumentace účastníků řízení
5. Ve své ústavní stížnosti ze dne 31. 3. 2017 stěžovatel tvrdí, že vydáním napadeného rozsudku porušil krajský soudu vůči němu a především vůči jeho nezletilé dceři řadu základních ústavně garantovaných zásad, zejména pak zásad garantovaných Úmluvou o právech dítěte, a tak došlo také k porušení práva na spravedlivý proces, neboť právní závěry napadeného rozhodnutí jsou v naprostém nesouladu se skutkovými zjištěními soudu. Dovolává se rovněž práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života ve smyslu v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i ochrany rodičovství, rodiny a zvláštní ochrany dětí ve smyslu čl. 32 Listiny, především pak práva rodičů na péči o děti a jejich výchovu a práva dětí na rodičovskou výchovu a péči [viz též nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529)]. Dále poukazuje na zásadu zájmu dítěte zakotvenou v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, právo každého dítěte na péči svých rodičů a na udržování pravidelného styku s oběma rodiči ve smyslu čl. 7 a čl. 9 odst. 3 zmíněné Úmluvy, a v neposlední řadě na zásadu neporušitelnosti přirozených práv člověka dle §3 občanského zákoníku a právo dítěte na osobní styk s rodičem zaručené §888 občanského zákoníku.
6. Stěžovatel se ztotožňuje s rozsudkem okresního soudu, avšak rozsudek krajského soudu považuje za nesprávný a zcela zásadně nesouhlasí s tím, že nezletilá mu byla svěřena do péče pouze ve všední dny, tj. od úterý do pátku. Tím, že krajský soud jednak zkrátil dobu, kdy je nezletilá u jednoho či druhého rodiče, a zejména mu odejmul možnost trávit s dcerou víkendy, podle něj soud zásadně zasáhl do jeho práva rovnocenně se podílet na péči o dceru a její výchově a dceři odejmul právo na rodičovskou výchovu a péči. Stěžovatel dále uvádí, že se zpočátku s matkou v péči střídal v intervalu tři dny a čtyři dny, který měl být vždy po měsíci překlápěn tak, aby oba rodiče mohli s dcerou trávit víkendy; matka však tuto dohodu přestala dodržovat. Po rozhodnutí okresního soudu probíhala péče v intencích tohoto rozsudku, tedy v týdenním intervalu, po dobu téměř jednoho roku (do rozhodnutí krajského soudu), nezletilá se na tento způsob střídání velice dobře adaptovala a na uvedený režim si zvykla. V týden, kdy byla nezletilá u něj, navštěvovala mateřskou školku od pondělí do středy či do čtvrtka, celkově v ní tak trávila více dnů v porovnání s předchozím stavem, a zbývající čas s ním trávila převážně na chalupě, tedy pobytem venku a v přírodě, který má pozitivní vliv na její zdraví; obě tyto aktivity jsou pro ni nepopiratelně prospěšné. Je rovněž patrné, že v okamžiku, kdy nezletilá nastoupí povinnou docházku do školky (v září 2017) a následně povinnou školní docházku, nebude již možné, aby některé dny vynechávala školku a následně pak školu a trávila je s ním. Objektivně se tak čas, který s ní může jako otec strávit, zkrátí minimálně o dobu, kdy bude nezletilá ve školce a pak ve škole, příp. na mimoškolních aktivitách, a možnosti trávení volného času budou omezené; naproti tomu víkendový režim je odlišný, nabízí více možností a lze jej přizpůsobit přáním rodiče a dítěte. Stěžovatel považuje za velký nedostatek, že již s nezletilou nebude moci jezdit na výlet, navštěvovat akce pro rodiče s dětmi, objevovat nové věci, trávit čas na chalupě apod., z čehož měla dcera v minulosti velké zážitky a dojmy. Dále uvádí, že již není schopen si práci organizovat dle vlastních potřeb, neboť je v současnosti veden na úřadu práce, má pozastavenou živnost a aktivně si hledá nové zaměstnání.
7. Stěžovatel poukazuje na závěry znalkyně, podle které nezletilá akceptuje změny režimu a je schopna zvládnout i střídání po jednom týdnu. Pokud jde o model 3-4 dny, shledala, že tento režim je pro nezletilou vhodný, nicméně je nutné překlápění, jinak by jeden z rodičů neměl žádné víkendy. Podle stěžovatele navíc již nyní nastává vzhledem k zahájení povinné docházky nezletilé do mateřské školy v září 2017 situace, kdy by se podle doporučení znalkyně měli rodiče domluvit na střídání po týdnech. Rozhodnutí krajského soudu je tedy zcela v rozporu jak s konstatováním znalkyně, tak i se zájmem dítěte na tom, aby trávilo rovnoměrně čas s oběma rodiči. Krajský soud přitom nijak nevysvětlil, proč nerespektoval doporučení znalkyně, názor opatrovníka i to, že režim stanovený okresním soudem u nezletilé fungoval a matka byla připravena na něj přistoupit, a neuvedl, jaký je zájem dítěte na tom, aby se nestýkalo s otcem o víkendech. Jeho rozhodnutí bude navíc třeba změnit nejpozději při začátku povinné školky a následně při nástupu nezletilé do první třídy.
8. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal krajský soud na odůvodnění napadeného rozsudku. Toto vyjádření tak nepřineslo žádné nové skutečnosti, a nebylo proto stěžovateli zasíláno k replice.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s časovou úpravou střídavé péče, jak ji stanovil krajský soud, neboť tato mu neumožňuje trávit s dcerou víkendy.
10. Ústavní soud se k otázce svěřování dětí do péče po rozchodu rodičů ve své nálezové judikatuře již opakovaně vyjádřil. Základním kamenem této judikatury je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Povinností orgánu rozhodujícího o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do péče, je totiž sledovat a chránit především zájem nezletilého dítěte (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014, body 22-24; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Jsou-li u všech osob, jež o svěření dítěte do péče jeví upřímný zájem, naplněna stejnou měrou relevantní kritéria, je žádoucí dítě svěřit do společné či střídavé výchovy těchto osob či přijmout opatření, která takový postup v budoucnu umožní. Jen takto jsou zajištěny podmínky pro všestranný rozvoj dítěte a jen takovým postupem lze minimalizovat zásah do rodinného života dítěte i osob usilujících o jeho svěření do péče. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o svěření dítěte do péče vzít v potaz, patří zejména: 1. existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; 2. míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; 3. schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a 4. přání dítěte [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), body 18-19, a sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
12. Jedná-li se pak o rozhodování o svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu zájem a pokud oba dbali kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte jiné řešení [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529), bod 23]. Střídavá péče je tedy standardním druhem péče o dítě po rozchodu rodičů, který je upraven v občanském zákoníku a který, pokud jsou pro něj splněny podmínky, je nejvíce šetrný k základním právům rodičů i dětí (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016). Podle nálezu sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016 jsou střídavá a společná péče dokonce pomyslným "ideálem" uspořádání poměrů dětí a rodičů, kteří spolu nežijí (bod 17).
13. V nyní posuzovaném případě se stěžovatel původně na základě dohody s matkou v péči o dítě střídal nejdříve po dvou, později po třech dnech, posléze byla nezletilá v péči stěžovatele po tři dny v týdnu (od úterního do pátečního odpoledne) a v péči matky po čtyři dny v týdnu, s tím, že tento model se měl po měsíci otáčet, což dle tvrzení stěžovatele matka nedodržovala. Okresní soud poté stanovil střídavou výchovu v týdenním intervalu, s tím, že nezletilá je na stěžovatele zvyklá a dle znalkyně je schopna se adaptovat na nové situace. Krajský soud napadeným rozsudkem tuto úpravu změnil tak, že nezletilá se svěřuje do střídavé péče rodičů tím způsobem, že v péči matky bude od každého pátku 18h do následujícího úterý 18h a v péči otce bude od každého úterý 18h do následujícího pátku 18h, aniž by stanovil zvláštní úpravu po dobu prázdnin. Oproti rozsudku okresního soudu byl tedy stěžovatel omezen v čase, který může s nezletilou strávit, a zbaven možnosti vídat ji o víkendech.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud konstatuje, že napadený rozsudek je zásahem do práva stěžovatele na péči o dítě podle článku 32 odst. 4 Listiny a zároveň také do jeho práva na rodinný život podle článku 10 odst. 2 Listiny. Je nutno vycházet z premisy, že na péči o děti mají zásadně stejné právo oba rodiče. Toto právo je plně naplněno tehdy, pokud každý rodič má možnost o dítě pečovat po stejnou dobu jako rodič druhý. Tím, že krajský soud nevyhověl návrhu stěžovatele na střídavou péči v týdenním intervalu, která by zajistila rovnocennost obou rodičů v péči o dítě, jak o to stěžovatel výslovně žádal, zasáhl do jeho výše uvedených práv. Legitimním zájmem, který by tento zásah mohl ospravedlnit, nejčastěji bude ochrana nejlepšího zájmu dítěte, který má velkou váhu. Jádrem nyní posuzovaného případu je tedy rozhodnout, zda krajský soud své rozhodnutí právě na takovém legitimním zájmu založil, a zda tedy existují dostatečné důvody pro omezení práv stěžovatele.
15. V daném případě krajský soud změnu úpravy střídavé péče odůvodnil tím, že nezletilá nastavený režim střídání již od října 2013 a od května 2014 s intervalem střídání čtyř, resp. tří dnů registrovala, akceptovala a dobře jej snáší, je spokojená, zdárně prospívá a uvedený stav jí vyhovuje; pouhá skutečnost, že nezletilá je psychicky dobře komponovaná a s největší pravděpodobností by rozšíření intervalu střídání na jeden týden zvládla, není sama o sobě důvodem, pro který by tato změna měla být v jejím nejlepším zájmu. Soud přitom vyšel z návrhu matky na zachování předchozího režimu a z jejího nesouhlasu se střídáním po týdnu, jenž nepovažoval za svévoli, neboť korespondoval i se závěry znaleckého posudku, podle kterého je pro nezletilou s ohledem na její věk a z hlediska její psychiky nejvhodnějším řešením střídání v kratších časových intervalech. K řešení víkendové úpravy tzv. "překlápěním" doporučovaným znalkyní soud nepřistoupil s ohledem na zájem nezletilé, jejíž péče si vyžaduje především pravidelný režim; vzhledem k pracovní flexibilitě stěžovatele přitom konstatoval, že v péči každého z rodičů nezletilá byla a i nadále bude v době, kdy se jí rodič může naplno věnovat. S ohledem na problematickou komunikaci mezi rodiči soud neakceptoval stěžovatelův požadavek na speciální úpravu péče v době prázdnin a svátků.
16. Z napadeného rozsudku je tedy zřejmé, že krajský soud změnu rozhodnutí okresního soudu řádně odůvodnil hlediskem nejlepšího zájmu dítěte, přičemž jím zvolená úprava vycházející ze stávajícího faktického rozsahu péče akceptovaného matkou (tj. čtyři dny u matky a tři dny u otce) se z čistě časového hlediska blíží rovnoměrnému rozložení péče mezi oba rodiče; střídavá péče totiž skutečně nemusí nutně znamenat přesnou polovinu času mezi rodiči, byť by jim měla oběma umožňovat trávit s dítětem volný čas. Napadený rozsudek je tedy schopen z ústavněprávního pohledu obstát.
17. Ústavní soud však považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů" (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 514/17 ze dne 4. 4. 2017, bod 16). V projednávané věci je sice úprava zvolená krajským soudem akceptovatelná pro dobu raného dětství nezletilé, které se dosud netýká povinnost předškolní a školní docházky, bude nicméně nutné ji rychle změnit s ohledem na nadcházející změnu okolností. Ze spisu totiž vyplývá, že nezletilá nastoupí v září 2017 povinnou předškolní docházku a o rok později povinnou školní docházku; k nástupu do školy přitom i znalkyně vztáhla okamžik, kdy by mělo nejpozději dojít ke střídání péče po jednom týdnu. Z tohoto pohledu je pravděpodobné, že okresní soud rozhodoval již s přihlédnutím k těmto novým okolnostem a jeho úprava střídavé péče tak směřovala do budoucna, zatímco krajský soud vycházel z dosavadního stavu, kdy byl stěžovatel pracovně flexibilní a nezletilá nemusela docházet do mateřské školy každý den; to ostatně potvrzuje jeho úvaha vyjádřená v rozsudku, že eventuální rozšíření intervalu střídání by předpokládalo vyšší věk nezletilé. Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti uvádí, že již není schopen si práci organizovat dle vlastních potřeb a aktivně si hledá nové zaměstnání. Z uvedených důvodů bude nutné, aby v dohledné době soudy rozhodly o úpravě péče znovu, přičemž není vyloučeno, aby návrh na změnu úpravy podal v zájmu nezletilé její opatrovník. V novém rozhodnutí pak již nebude možné stěžovatele zbavit možnosti trávit s nezletilou volný čas zejména o víkendech a o prázdninách, neboť taková úprava by nebyla slučitelná s jeho ústavně zaručenými právy. Zvláštní prázdninovou úpravu přitom nelze bez dalšího vyloučit jen na základě hodnocení vztahů mezi rodiči a jejich komunikace, o jejíž zlepšení musí naopak obecné soudy aktivně usilovat. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že právě v případě, kdy jsou vztahy mezi rodiči konfliktní, je nutné přistoupit k co nejpřesnější úpravě jejich styku s dítětem, a tak minimalizovat napětí a třenice mezi nimi. Lze rovněž předpokládat, že dítě školou povinné je již s ohledem na svůj věk v zásadě schopno být od jednoho z rodičů odloučeno po dobu dvou týdnů.
18. S uvedenou výhradou tedy Ústavní soud v dané věci konstatuje, že úprava střídavé péče, jak ji ve svém rozsudku stanovil krajský soud, zohledňuje relevantní ústavněprávní požadavky a s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti není v současnosti zjevně nepřiměřená. Ústavní soud má tedy za to, že napadené rozhodnutí - s ohledem na jeho stěžejní důvody - jako celek obstojí. Ústavně zaručená základní práva stěžovatele, zejména jeho právo na péči o dítě podle článku 32 odst. 4 Listiny, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do jeho rodinného života podle článku 10 odst. 2 Listiny a právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny, jím porušena nebyla.
19. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu