ECLI:CZ:US:2017:2.US.1025.17.1
sp. zn. II. ÚS 1025/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Sedláka, zastoupeného JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem Úvoz 39, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 18. 5. 2015, č. j. 77 C 241/2010-269, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2016, č. j. 37 Co 288/2015-328, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, č. j. 28 Cdo 2482/2016-358, za účasti Okresního soudu v Blansku, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů týkajících se jím podané žaloby proti žalovanému R. J. o zaplacení částky 180.872 Kč s příslušenstvím. Tuto žalobu zamítl Okresní soud v Blansku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem a Krajský soud v Brně ("krajský soud") následně zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil citovaný rozsudek okresního soudu. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele brojící proti rozsudku krajského soudu. Jakkoliv toto usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel výslovně nenapadl petitem ústavní stížnosti, přezkoumal Ústavní soud ve shodě se svoji konstantní judikaturou rovněž toto usnesení, neboť jeho zpochybnění stěžovatelem lze dovodit jednak z obsahu ústavní stížnosti a rovněž ze skutečnosti, že k ní bylo připojeno.
2. S ohledem na skutečnost, že účastníkům řízení jsou napadená rozhodnutí obecných soudů podrobně známa, není třeba provádět jejich podrobnější rekapitulaci. Průběh předchozího řízení ostatně detailně popisuje i stěžovatel v podané ústavní stížnosti.
3. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho základní práva, zaručená v čl. 1, 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel uvádí, že půjčil počátkem roku 2008 žalovanému celkem 220.000 Kč, přičemž zažalovaná částka 180.872 Kč byla určena k úhradě exekučních titulů žalovaného, čímž bylo umožněno odbřemenit jeho nemovitost za účelem jejího prodeje. K tomu také došlo, a to za kupní cenu 250.000 Kč. Protože půjčka byla provedena bez písemné smlouvy, jen na základě osobní dohody, byla žalována pouze částka odpovídající exekucím. Obecné soudy prý však dospěly k závěru, že požadovat vrácení peněz od žalovaného je v rozporu s dobrými mravy. Přitom žalovaný v rozhodné době (únor a březen 2008) prokazatelně jednal samostatně (např. si nechal zpracovat znalecký posudek, převzal peníze, vyřizoval si občanský průkaz atp.) a stěžovateli proto nelze přisuzovat, že s ním měl odmítnout jednat. Stěžovatel poukazuje rovněž na řízení vedené pod sp. zn. 4 C 26/2010, z něhož dovozuje, že žalovaný rozhodně nepůsobil jako člověk, který neví, co dělá, neboť byl velmi iniciativní a způsob vedení řízení okresním soudem považuje stěžovatel za zaujatost proti jeho osobě, jelikož tento soud rozhoduje poukazem na dobré mravy výhradně ve prospěch žalovaného. Přitom to byl právě žalovaný, kdo inicioval jednání o prodeji nemovitosti a prokazatelně nepůsobil jako člověk, který neví, co dělá, v rozhodné době byl plně právně způsobilý a jeho nemoc se objevila teprve po úrazu, k němuž došlo o dva roky později. Stěžovatel považuje za zarážející, pokud obecné soudy dovodily, že měl - jako stavař a velice starý člověk - rozpoznat případné duševní onemocnění žalovaného a z tohoto důvodu s ním odmítnout jednat, když jeho onemocnění prokazatelně nerozpoznali ani jeho ošetřující lékaři. Žalovanému navíc hrozila exekuce, které stěžovatel zabránil svým lidským přístupem a zajistil mu rovněž kvalitní hotelové ubytování. Proto se domnívá, že nemůže být v rozporu s dobrými mravy, pokud pouze požaduje vrácení svých peněz, které žalovanému půjčil, a závěry obecných soudů jsou pro něj likvidační, neboť je starobním důchodcem. Když žalovaný koncem roku 2008 podal žalobu o neplatnost kupní smlouvy k domu, nebyl nesvéprávný a podepsal mimo jiné plnou moc advokátce. Stěžovatel proto tvrdí, že ve vztahu k právním úkonům by tyto měly být posuzovány jako perfektní až do doby omezení způsobilosti. Navíc, podle nepravomocného soudního rozhodnutí je žalovaný vlastníkem nemovitosti, která byla zatížena exekucemi. Byl tedy určen vlastníkem nemovitosti oproštěné od jeho dluhů a podle soudů je v rozporu s dobrými mravy, pokud má být povinen vrátit peníze určené právě k úhradě těchto exekucí. Ze strany stěžovatele údajně v žádném případě nešlo o spekulativní jednání, nýbrž o zcela férový obchod.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. V odůvodnění takového usnesení přitom postačuje uvedení zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§43 odst. 3 cit. zákona). Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva stěžovatele, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a lze je jako celek pokládat za spravedlivé a zda se obecné soudy nedopustily excesu při použití právního názoru na učiněná skutková zjištění. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ústavní soud předně konstatuje, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti svojí podstatou směřuje především do oblasti přehodnocování skutkových okolností, zjištěných obecnými soudy, resp. do jejich civilněprávního posouzení, což však není jeho úkolem. Ústavní soud totiž napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje pouze kritériem ústavně zaručených základních práv a nemá proto perfekcionisticky přezkoumávat věc samu z pozice práva podústavního.
6. V nyní projednávané věci se přitom obecné soudy (viz zejména velmi podrobné a pečlivé odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu) zabývaly skutkovými i právními aspekty rozhodovaného případu dostatečně přesvědčivě a vyslovené závěry jsou logické a plně přezkoumatelné. Ústavní soud proto s ohledem na svoje shora popsané postavení neshledal žádný důvod, pro který by v napadených rozhodnutích měl shledat jakékoliv protiústavní vybočení.
7. Pokud totiž stěžovatel v podané ústavní stížnosti opakovaně předestírá svoji verzi příběhu, je nutno uvést, že jeho vysvětlením konkrétních okolností věci se obecné soudy vypořádaly a uvedly, v čem spatřují nevěrohodnost některých jeho tvrzení. Jen pro stručnost proto Ústavní soud připomíná, že v řízení před nalézacím soudem byly zohledněny závěry několika znaleckých posudků žalovaného (některé byly zpracovány pro účely jiných soudních řízení a byly proto provedeny jako listinné důkazy), podle nichž žalovaný trpí závažnou duševní chorobou (simplexní schizofrenie s hlubokým defektem osobnosti), která byla vypozorována v roce 2009, nicméně nemohla se vyvinout během krátkého časového úseku. Okresní soud se dostatečně vypořádal i s rozporným znaleckým vyjádřením MUDr. Holanové, předloženým stěžovatelem, když poukázal jednak na vyjádření ostatní, a jednak zdůraznil, že MUDr. Holanová žalovaného osobně nevyšetřovala a neměla k dispozici ani jeho kompletní dokumentaci. Rovněž ohledně tvrzení stěžovatele, že žalovaný byl schopen před správními orgány jednat samostatně, soudy konstatovaly (str. 5 rozsudku okresního soudu), že nic takového nebylo v řízení prokázáno a naopak ze záznamů charitní poradny (ze dne 22. 9. 2008) plyne, že měl stěžovateli podle jeho tehdejšího tvrzení vyřídit OP a jít s ním na finanční úřad nějaký muž, "někdo z realitky". Další popis jednání žalovaného pak soudy vedly ke konstatování, že byl velmi snadno ovlivnitelný a manipulovatelný.
8. Za této situace dospěly obecné soudy k závěru, založenému na výsledcích velmi podrobného dokazování a jeho vyhodnocení, že žalovaný na jaře roku 2008 prokazatelně trpěl závažnou duševní poruchu, v jejímž důsledku nebyl schopen posoudit význam a dopady svého jednání a byl natolik ovlivnitelný, že dělal, co se mu řeklo. Tehdejší jeho chování bylo natolik vybočující, že každému muselo být zřejmé, že není duševně zdráv a proto bylo namístě aplikovat výjimečný institut obsažený v ustanovení §3 odst. 1 tehdy účinného občanského zákoníku, podle kterého nesmí být výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy. Tento rozpor s dobrými mravy soudy dovodily z velmi specifických konkrétních okolností daného případu, spočívajících zejména v tom, že stěžovatel inicioval právní jednání se žalovaným z důvodu zamýšleného získání předmětné nemovitosti za výrazně výhodných podmínek (což stěžovatel sice popírá, nicméně soudy vysvětlily, na základě čeho dospěly k tomuto závěru), přičemž využil psychického onemocnění žalovaného. V důsledku jednání stěžovatele pak žalovaný ztratil přístřeší a ocitl se tak v situaci, kterou nebyl s ohledem na svoje postižení adekvátně řešit a kvůli dlouhému pobytu v zimě v lese bylo nevratně poškozeno jeho zdraví (amputace prstů na nohou z důvodu omrznutí). Odepření práva na náhradu bezdůvodného obohacení proto pro stěžovatele nepředstavuje natolik citelný zásah srovnatelný s tvrdostí, jakou by znamenalo uložení povinnosti k zaplacení nemajetnému žalovanému. Ze strany stěžovatele se jednalo o morálně odsouzeníhodný čin a obecným soudům se proto jevilo spravedlivým, aby jeho nepříznivé důsledky nesl sám. Jak totiž uvedl krajský soud, pokud potom stěžovatel za žalovaného plnil, nečinil tak z důvodu obstarání jeho záležitostí a jeho oddlužení, nýbrž pro zprůchodnění realizace prodeje nemovitosti, na kterém měl zájem, jelikož předmětnou finanční částku sice žalovanému poskytl jako fyzická osoba, nicméně následně byla podepsána smlouva na její koupi uzavřená mezi žalovaným a společností Sedlak Reality s. r. o., jejímž jediným společníkem a jednatelem byl právě stěžovatel. Sjednaná kupní cena byla 400.000 Kč, přičemž však daň z převodu nemovitostí se odvíjela od ceny této nemovitosti ve výši 2.157.700 Kč.
9. Ústavní soud proto uzavírá, že podstatná část argumentace stěžovatele zpochybňuje způsob vyhodnocení provedeného dokazování, což by však mohlo vést ke kasačnímu zásahu ze strany zdejšího soudu pouze v případě zjištění extrémního nesouladu. Nic takového však Ústavní soud neshledal, jelikož - jak se podává výše - zejména napadené rozhodnutí okresního soudu je odůvodněno velmi pečlivě, logicky a přesvědčivě. Za těchto okolností proto Ústavní soud, pamětliv svého postavení ve vztahu k obecným soudům, neshledal žádný rozumný důvod, pro který by měl napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat. Ze závěrů učiněných obecnými soudy totiž neplyne nic, co by svědčilo o extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, případně o nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí soudů či o jiném protiústavním pochybení např. typu úplného vybočení z elementárních pravidel logiky.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovatel ve skutečnosti nebrojí proti konkrétním protiústavním pochybením ze strany obecných soudů ve smyslu porušení základních pravidel spravedlivého procesu či zásahu do jeho tvrzených ústavních hmotných práv, nýbrž vyjadřuje pouze nesouhlas s celkovým výsledkem soudního řízení, což však pochopitelně ústavní ochrany nepožívá a ani požívat nemůže.
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu