ECLI:CZ:US:2017:2.US.1080.17.1
sp. zn. II. ÚS 1080/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. et. Bc. Ivou Jónovou, advokátkou se sídlem Bozděchova 97/2, Ústí nad Labem, směřující proti výrokům III. a IV. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2016, č. j. 82 Nc 2504/2016-318, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2017, č. j. 20 Co 501/2016-380, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byly porušeny jednak ústavní principy, zakotvené v čl. 1 a v čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 1, čl. 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jednak jeho základní práva, zaručená v čl. 10, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 Listiny, v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 5, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel se současně domáhal přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy bylo navrácení nezletilé K. I. (nar. v .... XXXX), jejímiž rodiči jsou stěžovatel a E. J., do místa jejího obvyklého pobytu, tj. do místa bydliště jejího otce (stěžovatele).
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Městský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl o návrhu stěžovatele, jímž se domáhal navrácení své nezletilé dcery K. I. do místa jejího obvyklého bydliště, odkud ji její matka přemístila do ČR bez jeho souhlasu, tak, že se matce nařizuje, aby navrátila nezletilou K. I. do místa jejího obvyklého bydliště v obci B. (SRN), a to do 30 dnů od doručení rozsudku (výrok I.). V případě, že matka nezletilou ve stanovené lhůtě nenavrátí, je dle výroku II. rozsudku městského soudu stěžovatel oprávněn nezletilou převzít za účelem jejího navrácení do místa jejího obvyklého bydliště. Městský soud současně podmínil navrácení nezletilé splněním následujících záruk ze strany stěžovatele: zajistit matce a nezletilé samostatné bydlení v místě obvyklého bydliště nezletilé v obci B., v zařízeném bytě o velikosti minimálně 1+1 s příslušenstvím, a hradit polovinu nákladů spojených s tímto bydlením do doby, než bude příslušným opatrovnickým soudem pravomocně rozhodnuto o konečné úpravě rodičovské odpovědnosti k nezletilé; a dále do doby, než bude příslušným opatrovnickým soudem pravomocně rozhodnuto o konečné úpravě rodičovské odpovědnosti k nezletilé, zdržet se odejmutí nezletilé z faktické péče matky (vyjma dohodnutého styku stěžovatele s nezletilou) a hradit k rukám matky náklady na nezbytnou výživu a potřeby matky a nezletilé v celkové částce 350 € měsíčně (výrok III.). V neposlední řadě rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
4. Proti výrokům III. a IV. rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že městským soudem stanovené záruky, jimiž podmínil navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště, jsou zcela nepřiměřené, neodpovídají jeho majetkovým schopnostem a zcela nepochopitelné, neboť nespatřuje žádný důvod, proč by měl nést náklady přemístění matky a jejího dalšího života v SRN do doby rozhodnutí opatrovnického soudu.
5. Krajský soud v Brně odvolání stěžovatele v rozsudku rovněž napadeném nyní projednávanou ústavní stížností shledal "do určité míry skutečně opodstatněným", nicméně důvody, které jej vedly ke změně rozsudku městského soudu [v souladu s ustanovením §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], "nejsou v plné šíři identické s důvody, které uvádí (stěžovatel) v rámci podaného odvolání." Krajský soud tudíž změnil výrok III. rozsudku městského soudu tak, že upravil ony záruky podmiňující navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště, když stěžovateli stanovil povinnost zajistit nezletilé a její matce samostatné bydlení v místě obvyklého bydliště nezletilé v obci B. v zařízeném bytě o velikosti minimálně 1+1 s příslušenstvím, s uzavřenou nájemní smlouvou na dobu neurčitou, a současně uhradit k rukám matky v hotovosti (případně na její bankovní účet) polovinu nákladů spojených s tímto zajištěným bydlením v kapitalizované částce 2.400 € (výrok I.). Výrokem II. pak krajský soud stěžovateli stanovil povinnost počínaje měsícem, v němž dojde k přemístění nezletilé společně s matkou na území SRN až do dne pravomocného rozhodnutí mezinárodně příslušného opatrovnického soudu SRN ve věci rodičovské odpovědnosti rodičů k nezletilé K. I., se jednak "zdržet bez rozhodnutí soudu nebo schválené dohody o styku (stěžovatele) s nezletilou odejmutí nezletilé z faktické péče matky", jednak platit až do pravomocného rozhodnutí mezinárodně příslušného opatrovnického soudu SRN "na nezbytnou výživu nezletilé K. I. částku 120 € měsíčně a na výživu matky částku 80 € měsíčně." Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
6. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného městským soudem, přičemž se ztotožnil s jeho závěrem, že v daném případě skutečně došlo k protiprávnímu přemístění nezletilé K. I., a proto bylo rozhodnuto o povinnosti její matky navrátit ji zpět do místa obvyklého bydliště nezletilé. Za "otázku zásadního právního významu" krajský soud proto považoval otázku aplikace záruk v probíhajícím tzv. únosovém řízení (ve smyslu ustanovení §478 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních, dále jen "z. ř. s."), tzn. zda lze v projednávaném případě přistoupit k podmíněnému odložení navrácení dítěte splněním přiměřených záruk navrhovatelem, jak předvídá ustanovení §489 odst. 2 z. ř. s. Účel těchto záruk krajský soud spatřoval ve "zmírnění velkého tlaku, který je v souvislosti s rozhodováním a rozhodnutím ve věci navrácení dítěte na dítě vyvíjen", přičemž i v těchto případech je nezbytné hájit "nejlepší zájem dítěte (nikoliv zájem rodičů) navracet se do poměrů stabilizovaných. Mají-li být poměry stabilizovány, je třeba, aby dítě (a zde i osoba, která se s dítětem navrací) měly vytvořeny podmínky pro bezpečný návrat." Krajský soud současně poukázal na základní charakteristický znak těchto institutů, a tím je jejich omezená časová platnost "na období předcházející rozhodnutí mezinárodně příslušného soudu o rodičovské odpovědnosti k dítěti." Proto krajský soud v obecné rovině přisvědčil městskému soudu, že "zajištění bydlení a zaplacení části, tedy jedné poloviny předpokládaných nákladů spojených s pobytem (matky) v zemi obvyklého pobytu dítěte, je legitimním požadavkem, který v žádném případě nerelativizuje práva navrhovatele jako otce, ani nepředstavuje podle názoru odvolacího soudu pro něj jakékoliv příkoří." Krajský soud se ovšem neztotožnil se způsobem, jakým městský soud nastavil konkrétní parametry těchto záruk, a to s ohledem na okolnosti nyní projednávaného případu, a proto přistoupil k jejich modifikaci, když zejména ponížil částky, které je stěžovatel povinen měsíčně hradit na nezbytnou výživu nezletilé a její matky s tím, že tyto částky (na rozdíl od částek stanovených městským soudem) "vystihují charakter nezbytnosti." Krajský soud nicméně neakceptoval odvolací námitky stěžovatele ohledně jejich nepřiměřenosti (s ohledem na jím tvrzenou svou nepříznivou sociální a majetkovou situaci), když konstatoval, že za situace, kdy nebylo prokázáno, že by stěžovatel "nebyl schopen účastnit se v plné míře pracovního procesu, příp. že by mu snad nějaké zdravotní omezení bránily vykonávat zaměstnání na plný úvazek a to vzhledem ke svému věku, možnostem a schopnostem" (...) musel vycházet (a nejinak postupuje i soud opatrovnický) z tzv. potenciality příjmů (stěžovatele), tedy možností, které by zde byly při výkonu zaměstnání na plný úvazek v SRN", když zde ostatně stěžovatel dlouhodobě žije.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje s právními závěry obecných soudů, když na základě obdobné argumentace, jaká byla předestřena již v odvolacím řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy nastavily parametry oněch záruk, jejichž splněním ze strany stěžovatele podmínily navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště. S důrazem na konkrétní okolnosti nyní projednávaného případu tak stěžovatel rozporuje dílčí skutkové i právní závěry obecných soudů, přičemž setrvává na stanovisku, že je vůči matce nezletilé, která nadto protiprávně přemístila nezletilou z místa jejího bydliště, uložením záruk diskriminován. Navíc vyjadřuje názor, že původní účel těchto záruk "eliminovat vážnou újmu hrozící dítěti" se míjí s jeho případem, neboť jeho chování či jiné okolnosti nezavdávají k jakýmkoliv pochybnostem o tom, že by nezletilé návratem do místa jejího obvyklého bydliště hrozila nějaká závažná újma. Stěžovatel proto uzavírá, že uvedenými zárukami došlo k zásahu do jeho základních práv, "byla fakticky omezena práva otce a tyto záruky nesledují žádný legitimní cíl ani účel a není zde dán ani vztah přiměřenosti."
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů avšak Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, jakým konkrétním způsobem má být v daném řízení rozhodnuto.
10. Úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tak především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
11. Uvedená kritéria, jak ostatně zdůraznil i krajský soud, rovněž dopadají i na řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí, nově upraveném v ustanovení §478 a násl. z. ř. s. Jeho účelem je vytvoření procesních předpokladů k zabránění únosů dětí a současně k umožnění navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště, jak to vyžaduje Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980 (vyhl. pod č. 34/1998 Sb.m.s., dále jen "Haagská úmluva"), resp. Nařízení Rady ES č. 2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen "Nařízení Brusel II bis"). Cílem Haagské úmluvy je totiž chránit děti před škodlivými účinky protiprávního přemístění nebo zadržování a současně stanovit postupy k zajištění bezodkladného návratu do státu jejich obvyklého bydliště, jakož i zajistit ochranu práva styku s nimi a odradit tak od šíření mezinárodních únosů dětí, jakožto hlavních obětí traumat způsobených protiprávním přemístěním nebo zadržováním [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Maumousseau a Washington proti Francii ze dne 6. 12. 2007, č. 39388/05, nebo rozsudek ve věci Macready proti České republice ze dne 22. 10. 2010, č. 4824/06 a č. 15512/08, obdobně srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1116/13 ze dne 5. 2. 2014)].
12. V řízení předvídaném Haagskou úmluvou a v právním řádu ČR nacházejícím odraz v citované úpravě, obsažené v §478 a násl. z. ř. s., musí proto být prvořadým hlediskem nejlepší zájem dítěte, se kterým je neodmyslitelně spjato právo dítěte nebýt přemístěno od jednoho rodiče a nebýt zadržováno druhým rodičem. "Skutečnou obětí únosů je totiž dítě samotné, které trpí náhlým narušením své stability, traumatickou ztrátou rodiče, který zajišťoval jeho výchovu, nejistotou a frustrací spojenou s nutností přizpůsobit se cizímu jazyku, neznámým kulturním podmínkám, učitelům, příbuzným." (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5473/2007, dostupný na www.nsoud.cz). Tento požadavek se odráží i v obsahu samotné Haagské úmluvy, a to v podobě stanovení řady výjimek z povinnosti k návratu dítěte založených na objektivním zvážení aktuálních osobních charakteristik dítěte a jeho prostředí (např. hrozba vážného nebezpečí fyzické či duševní újmy nezletilého dítěte nebo jiné nesnesitelné situace - viz čl. 12, čl. 13 a čl. 20, blíže k tomu srov. rozsudek ESLP ve věci Šneersome a Kampanella proti Itálii ze dne 12. 7. 2011, č. 14737/09). Výjimky podle tohoto ustanovení Haagské úmluvy je ovšem třeba vykládat restriktivně. Důvod k nenavrácení dítěte proto musí spočívat v existenci takového rizika (hrozby), které není jen vážné, ale musí se jednat o podstatnou, nikoliv jen triviální újmu, přičemž tyto důvody, eliminující návrat dítěte do místa jeho obvyklého bydliště, musí být zjištěny a objasněny natolik dostatečně, aby hrozba vážného nebezpečí fyzické nebo duševní újmy, příp. nesnesitelná situace z přikázaného návratu byly s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti vyloučeny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 440/2000 ze dne 7. 12. 2000 (N 185/20 SbNU 285)].
13. Současně však platí, že i přes absenci těchto důvodů, vylučujících návrat přemístěného dítěte do místa jeho obvyklého bydliště, nemůže být tento samotný návrat (přemístění) nařízen automaticky a mechanicky, tzn. bez ohledu na zájmy dotčeného nezletilého dítěte. Příkaz respektovat nejlepší zájem dítěte proto na soudy rozhodující o samotném přemístění nezletilého dítěte klade požadavek, aby s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu zvolily takový postup a opatření, které vyloučí, anebo přinejmenším zmírní negativní dopady na psychický vývoj nezletilého dítěte spojené s destabilizací jeho výchovného prostředí v důsledku opětovného přemístění z aktuálního bydliště zpět do místa svého obvyklého bydliště. Právě za tímto účelem úprava v ustanovení §489 odst. 2 z. ř. s. zakotvuje nástroj v podobě záruk, jejichž stanovením a splněním lze podmínit navrácení nezletilého dítěte do místa jeho obvyklého bydliště (obdobně srov. Macková, A., Muzikář, L. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou, Praha: Leges 2016, s. 789-792). V tomto ohledu je proto třeba odmítnout názor stěžovatele, že účelem těchto záruk je "eliminovat vážnou újmu hrozící dítěti", neboť k takovému účelu slouží právě ony výjimky, předvídané v Haagské úmluvě, které přemístění nezletilého dítěte přímo vylučují.
14. Ze stejného důvodu se Ústavní soud ani neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že samotným stanovením těchto záruk obecné soudy v nyní projednávaném případě porušily jeho základní práva. Ústavní soud je naopak toho názoru, že obecné soudy se při rozhodování soustředily nejen na otázku, zda došlo k protiprávnímu přemístění nezletilé, resp. kde se nachází místo jejího obvyklého bydliště (k procesním požadavkům na takové rozhodování srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3742/14 ze dne 8. 9. 2015), ale při samotném rozhodnutí o způsobu přemístění nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště především kladly důraz na splnění onoho základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Proto také za účelem zmírnění negativních dopadů na psychický vývoj nezletilé přijaly opatření v podobě záruk ve smyslu cit. ustanovení §489 odst. 2 z. ř. s., přičemž Ústavní soud takový postup považuje za ústavně konformní a v tomto ohledu se neztotožňuje s nesouhlasnou polemikou stěžovatele, zpochybňující samotný postup i právní závěry obecných soudů.
15. Stěžovatel ovšem správně poukazuje na skutečnost, že obecnými soudy stanovené záruky, jejichž splněním podmiňují navrácení nezletilého dítěte do místa jeho obvyklého bydliště, musí být "přiměřené", jak ostatně explicitně vyplývá i z obsahu citovaného ustanovení §489 odst. 2 z. ř. s. Nicméně ani v tomto aspektu rozhodování obecných soudů není Ústavní soud povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. I v tomto případě je jeho úkolem ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto Ústavnímu soudu v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušném řízení, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, jakými zárukami mají obecné soudy podmínit navrácení nezletilého dítěte do místa jeho obvyklého bydliště, resp. jaké konkrétní parametry mají tyto záruky mít.
16. Uvedené platí tím spíše, že pro hodnocení přiměřenosti stanovených záruk (zde v podobě příspěvku na nezbytnou výživu nezletilé i její matky), jež mají dopady do majetkové sféry stěžovatele, lze analogicky použít kritéria rozhodovací činnosti soudů v řízeních týkajících se úpravy vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, tj. finanční i sociální situace dotčených osob, jejich majetkové možnosti i výdělkové schopnosti (včetně kritéria tzv. potenciality příjmů), jak ostatně učinil i krajský soud. S ohledem na charakter stěžovatelem v ústavní stížnosti předestřené argumentace je ovšem Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel jej staví právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť prostřednictvím svých námitek polemizuje, toliko na úrovni podústavního práva (pouhý výčet celé řady ústavních principů a základních práv za ústavněprávní argumentaci samu o sobě považovat nelze), s konkrétní úpravou parametrů obecnými soudy stanovených záruk, přičemž ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny této úpravy. Z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí je nadto zřejmé, že stěžovatel tyto námitky v obdobném znění předkládal již v odvolacím řízení, s nimiž se krajský soud dle názoru Ústavního soudu řádným a dostatečným způsobem vypořádal, což jej koneckonců přimělo i ke změně původní úpravy parametrů městským soudem stanovených záruk, a to v podobě pro stěžovatele nepochybně příznivější.
17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
18. Za této situace již Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem státem, neboť již sám výsledek řízení postup dle ustanovení §62 odst. 4 a §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu neumožňuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu