ECLI:CZ:US:2017:2.US.1107.17.1
sp. zn. II. ÚS 1107/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Víta Čecha, zastoupeného JUDr. Lubomírem Gajduškem, advokátem se sídlem Smetanova 841, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, č. j. 22 Cdo 3405/2016-166, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2016, č. j. 38 Co 382/2014-143, a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 9. 2014, č. j. 4 C 335/2012-114, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv pomoc (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Hodoníně v záhlaví označeným rozsudkem určil, že žalobce Ing. Josef Hromek je vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí (výrok I.). Výrokem II. uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatele nyní napadeným rozsudkem potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení. Oba soudy vyšly z toho, že stěžovatel je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník sporných nemovitostí, a to na základě výsledku dědického řízení a darovací smlouvy. Stěžovatel ani jeho právní předchůdci přitom předmětné nemovitosti nikdy neužívali. Naopak její držby se ujali nejprve právní předchůdci žalobce a následně žalobce sám. Nesoulad stavu evidovaného v katastru nemovitostí s faktickým stavem vyšel najevo až v průběhu roku 2002. Po posouzení věci oba soudy dospěly k závěru, že žalobce nabyl k předmětným nemovitostem vlastnické právo vydržením podle §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Ujal se držby v dobré víře, na základě omluvitelného omylu a předmětné nemovitosti držel nepřetržitě po dobu nejméně 10 let.
3. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud zejména zdůraznil, že ověření stavu zapsaného v katastru nemovitostí není nutnou podmínkou pro existenci dobré víry při vlastnictví věci, což také odpovídá jeho ustálené judikatuře. Nadto Nejvyšší soud zdůraznil, že otázku existence dobré víry držitele by mohl v dovolacím řízení přezkoumávat jen v případě, když by úvahy soudu byly zjevně nepřiměřené. V právě posuzovaném případě ovšem odvolací soud zkoumal všechny nutné předpoklady pro nabytí vlastnického práva vydržením a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Předmětné nemovitosti užívali právní předchůdci žalobce již od nepaměti, žalobce opíral držbu o domnělé právní tituly a držba žalobce ani jeho právních předchůdců nebyla až do roku 2002 nikým zpochybňována. Úvaha o existenci dobré víry žalobce tak ani podle Nejvyššího soudu není zjevně nepřiměřená.
4. Stěžovatel ve velmi stručně pojaté ústavní stížnosti zejména namítá, že sporné nemovitosti nabyl na základě dědického řízení po svém otci, přičemž do té doby mu nebylo nic známo o právním režimu jejich užívání. V průběhu řízení před obecnými soudy bylo podle jeho názoru konstatováno, že užívání předmětných nemovitostí se dělo na základě skutečnosti, kdy žalobce netušil, že podle evidence v katastru nemovitostí je vlastníkem nemovitostí jiných. Soudy ovšem dovodily (a podle stěžovatele nesprávně), že v daném případě se jednalo o omluvitelný omyl a z toho hlediska rozhodly o oprávněnosti držby a dobré víry žalobce. Podle názoru stěžovatele se ovšem žalobce ujal držby nemovitostí bez právních skutečností a jednání, ze kterého by se oprávněně dala dovodit objektivní dobrá víra. Žalobce se totiž mýlil v tom, co skutečně vlastní, a ujal se věci, k níž žádná právní skutečnost nesměřovala a nemohla tak odložit jeho dobrou víru.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní stížnost obsahuje jedinou základní námitku, a to že žalobce nemohl dovozovat svoje domnělé vlastnictví (a tedy ani dobrou víru) z žádného právního titulu. To však zjevně není pravda, neboť ústavní stížností napadená rozhodnutí odkazují na výsledek dědického řízení po otci stěžovatele a na darovací smlouvu. To, co je ovšem - zvláště při posuzování dobré víry žalobce - důležité, je skutečnost, že jak samotný stěžovatel, tak rovněž jeho právní předchůdci nechali žalobce (a jeho právní předchůdce) "nesprávný majetek" užívat (respektive nebránili mu, aby se k němu choval jako vlastník). Přitom i oni - nahlíženo argumentací stěžovatele - mohli z evidence v katastru nemovitostí zjistit, že jak stěžovatel, tak též oni se chovají jako vlastníci k nesprávným nemovitostem. To, že byl zjištěn skutečný stav, souvisí toliko s plánovaným prodejem ze strany stěžovatele a s tím spojeným s geometrickým zaměřením předmětných nemovitostí. Byli to tak stěžovatel a jeho právní předchůdci, kdo žalobce (respektive jeho právní předchůdce) v jeho dobré víře posiloval. Dovodily-li tedy nyní obecné soudy, že žalobce byl ve vztahu k dotčeným nemovitostem v dobré víře, a proto jejich vlastnictví vydržel, pak tento jejich závěr je podle Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelný, když jej stěžovatel ostatně žádnou relevantní argumentací (natož pak takovou, která by měla ústavněprávní charakter) nezpochybňuje. Ve skutečnosti totiž požaduje pouze přehodnocení skutkových závěrů předchozího řízení a dosažení jiného výsledku řízení, což však ústavní ochrany nepožívá.
7. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu