ECLI:CZ:US:2017:2.US.1189.17.1
sp. zn. II. ÚS 1189/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2017, č. j. 19 Co 279/2016-143, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení krajského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, vyplývá, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2016, č. j. 53 C 175/2011-127, bylo ve výroku I rozhodnuto, že řízení se zastavuje a ve výroku II byla žalobcům (Ing. E. Kočvar a Mgr. M. Kočvarová) uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 10.890 Kč. Žalobci se v tomto řízení vůči stěžovateli domáhali vyklizení blíže specifikovaného družstevního bytu. Po zahájení řízení však žalobu vzali zpět, neboť v mezidobí bylo Vrchním soudem v Olomouci v jiném řízení potvrzeno, že stěžovatel je členem družstva a je nájemcem zmiňovaného družstevního bytu. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vrchního soudu se totiž podává, že smlouva o převodu členství v družstvu uzavřená mezi stěžovatelem a T. Březinou je neplatná. Proto T. Březina následně ani nemohl na základě neplatné smlouvy od stěžovatele nabýt práva, která dále převáděl na žalobce.
3. K odvolání žalobců proti výroku II usnesení městského soudu (tedy proti povinnosti hradit stěžovateli náhradu nákladů řízení) změnil Krajský soud v Brně prvostupňové rozhodnutí v napadeném výroku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že žalobci v době, kdy smlouvu o převodu členských práv v družstvu s Tomášem Březinou uzavírali, byli v dobré víře, že je převod po právu a z obsahu spisu nevyplývají žádné okolnosti, které by naznačovaly, že žalobci neplatnost smlouvy o převodu členství v družstvu mezi stěžovatelem a Tomášem Březinou mohli předpokládat. Dobrá víra žalobců jakožto laiků byla ostatně opakovaně potvrzována i v paralelně probíhajícím trestním řízení, vedeném proti stěžovateli, ve kterém sice nakonec došlo ke zproštění stěžovatele návrhu na potrestání, nicméně v odůvodnění rozsudku soud jednoznačně dovodil, že stěžovatel se tam popsaného skutku (tj. přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru) skutečně dopustil. Ačkoliv by tedy formálně podle krajského soudu přicházelo v úvahu použití §146 odst. 2 věta první o. s. ř. (podle níž jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady), neboť žaloba nebyla vzata zpět pro chování stěžovatele, odvolací soud s ohledem na právě uvedené dospěl k závěru, že by bylo nespravedlivé uložit žalobcům povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení. Ti totiž byli od zahájení řízení v dobré víře, že jsou řádnými nabyvateli členských práv v bytovém družstvu a potažmo vlastníky předmětného bytu, tudíž ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů nalézacího ani odvolacího řízení.
5. Stěžovatel s odůvodněním krajského soudu nesouhlasí a odkazuje příkladmo na vybranou nálezovou judikaturu Ústavního soudu, podle níž pokud jedna procesní strana zaviní, že řízení je zastaveno, a proto nemůže být meritorně rozhodnuto a tím zjištěno, zda návrh byl podán důvodně, vzniká jí zásadně povinnost nahradit druhé procesní straně náklady řízení. Stěžovatel totiž nestál o to, aby se stal účastníkem řízení před obecnými soudy, ve kterém měl postavení žalovaného. V rámci řízení před obecnými soudy musel naopak nedobrovolně vynaložit nemalé náklady na své právní zastoupení jenom proto, že proti němu žalovaní podali žalobu na vyklizení bytu, čímž byla stěžovateli způsobena nemajetková újma. Stěžovatel přitom žalobce podle svého tvrzení již v době podání jejich žaloby upozorňoval, že převod členských práv týkajících se předmětného bytu byl neplatný a že proto stěžovatel je stále vlastníkem těchto práv a nájemcem předmětného bytu.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, a to navíc v tzv. bagatelní částce, proti níž by ani dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud přitom již dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3296/16 ze dne 20. 12. 2016; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci právního předpisu dopustily svévole, tzn. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
8. Rovněž k samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
9. Pokud Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by měl podle jeho názoru zrušit napadené rozhodnutí, dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěna žádné okolnosti, které by odůvodňovaly shora zmiňovaný kasační zásah.
10. Krajský soud totiž vůbec nezpochybnil procesní úspěch stěžovatele v dané věci, respektive zavinění žalobců na zastavení řízení (proto působí poněkud nepatřičně, odkazuje-li stěžovatel zcela blanketně na nálezy Ústavního soudu, vztahující se k ustanovení §146 o. s. ř.). Naopak, krajský soud v ústavní stížností napadeném usnesení řádně vysvětlil, proč kritérium zavinění v dané věci nepoužil a naopak aplikoval moderační právo ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. Přitom stěžovatel k tomu, proč by v dané věci neměly být dány důvody zvláštního zřetele hodné, uvádí vlastně jen to, že žalobce nezávisle na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci upozorňoval, že s T. Březinou uzavřená smlouva je neplatná. Stěžovatel přitom k této okolnosti (to znamená k jím tvrzené a soudem později určené neplatnosti) ničeho dalšího neuvádí. Takové stěžovatelovo tvrzení a jednání ovšem samo o sobě působí značně nepřesvědčivě a ve vztahu k řízení, z něhož ústavní stížností napadené usnesení vzešlo, je lze podle Ústavního soudu hodnotit spíše jako další důvod (nad rámec těch uvedených krajským soudem), proč využití moderačního práva podle ustanovení §150 o. s. ř. v dané věci (tedy nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému účastníku řízení) je přiléhavé a ústavně konformní.
11. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zrušení napadeného usnesení krajského soudu, neboť základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným usnesením porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu