ECLI:CZ:US:2017:2.US.1203.17.1
sp. zn. II. ÚS 1203/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti Jany Herzánové, zastoupené JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem se sídlem Československé armády 556, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2016, č. j. 21 Co 232/2016-167, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, č. j. 25 Cdo 203/2017-187, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2017 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Stěžovatelka rekapituluje, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že její žaloba na náhradu škody způsobené poraněním od psa žalované (věcná škoda a škoda na zdraví) byla zamítnuta. Náhrada škody spočívající ve vynaložení nákladů na léčbu psa byla stěžovatelce pravomocně přiznána. Dovolání stěžovatelky pak bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu.
3. Stěžovatelka konkrétně Krajskému soudu v Hradci Králové vytýká, že se dopustil protiústavních pochybení při zjišťování skutkového stavu. Zejména pak stěžovatelka považuje za protiústavní postup odvolacího soudu při výslechu Petra Honla. Ten přesvědčivě a neměnně vypovídal před správním orgánem a soudem prvního stupně ve prospěch stěžovatelky a jeho výslech odvolacím soudem byl proveden více jak 4 roky po incidentu. Přitom právě na základě tohoto výslechu, resp. jeho hodnocení, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno.
4. Další námitky uplatnila stěžovatelka proti provedení důkazu ohledáním v bytě svědka Petra Honla. Výsledky ohledání nebyly zaznamenány na žádném nosiči a účastníkům řízení tak byla upřena možnost se k nim efektivně vyjádřit.
5. Konečně stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud nedostatečně odůvodnil svůj závěr, podle něhož byla přetržena příčinná souvislost mezi jednáním žalované a škodlivým následkem (zranění stěžovatelky), resp. že tato příčinná souvislost nebyla v řízení prokázána.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Klíčový právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu postaveno a který stěžovatelka rozporuje, je ten, že nebyla prokázána nepřetržená příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovanou (v původním řízení) a škodou na zdraví, kterou utrpěla stěžovatelka. Lapidárně řečeno, odvolací soud konstatoval, že nebylo prokázáno, jak stěžovatelka spadla do koryta potoka. S ohledem na skutečnost, že se skutková tvrzení stěžovatelky a žalované výrazně lišila, byla rozhodujícím důkazem v řízení před soudem prvního stupně výpověď Petra Honla. Odvolací soud tento důkaz v odvolacím řízení znovu provedl a hodnotil jej tak, že z něj (ani z dalších důkazů) nelze jednoznačně dovodit, že skutková tvrzení stěžovatelky jsou pravdivá. Rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž opřeno o argument, podle něhož stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, neboť výpověď svědka Honla skutkovou verzi stěžovatelky nepotvrzuje.
10. Lze tak konstatovat, že klíčová námitka stěžovatelky je tudíž námitkou brojící proti hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem. Ústavní soud však konstatuje, že jak procesní postup odvolacího soudu při provádění důkazů, tak jejich hodnocení, jsou ústavně konformní.
11. Ústavní soud řadě nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatelky, podle níž k porušení jejího práva na spravedlivý proces došlo tím, že výsledky ohledání bytu nebyly zaznamenány na žádném nosiči a účastníkům řízení tak byla upřena možnost se k nim efektivně vyjádřit. Zejména je totiž nutno konstatovat, že odvolací soud svůj závěr, podle něhož nebyla prokázána skutková tvrzení stěžovatelky, neopřel o hodnocení důkazu ohledáním bytu, nýbrž o přehodnocení (a opětovné provedení) důkazu výslechem Petra Honla. Navíc je zřejmé, že tento důkaz byl proveden zejména proto, aby odvolací soud zjistil, zda je třeba výpověď tohoto svědka opakovat.
12. Důkaz opětovným výslechem svědka Honla byl pak proveden v souladu s relevantními ustanoveními občanského soudního řádu; jeho hodnocení bylo opřeno o racionální úvahy, jež odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a přesvědčivě vyložil; a konečně stěžovatelce byl dán procesní prostor, aby se k tomuto důkazu a jeho hodnocení vyjádřila.
13. Za tohoto stavu považuje Ústavní soud postup odvolacího soudu, který znovu provedl klíčový důkaz, přehodnotil jej a na tomto základě opravil skutkové závěry soudu prvního stupně, za ústavně konformní a souladný s právem stěžovatelky na spravedlivý proces.
14. S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu